Petr Vizina – Evangelium podle Bohumila Hrabala
Když se řekne „perlička na dně“, vybaví se těm, kdo vyrostli v české kultuře, nebo jsou s ní obeznámeni, texty spisovatele Bohumila Hrabala. Onou perličkou na dně lidské existence je jakási nepravděpodobná kvalita, která se nakonec blýskne třeba uprostřed hospodského pábení, jak Hrabal přezdíval rozhovorům nad půllitrem piva. Přesvědčení, že lidská existence nutně vyjevuje něco ze svého tajemného původu – pro nás, křesťany, něco ze svého počátku v Božím stvoření – není vlastní jen Hrabalovi anebo výlučně české kultuře. Slovo „perlička“, které pro toto přesvědčení spisovatel vybral, má ovšem v češtině neobyčejný půvab. Jde o zdrobnělinu, tedy malou perlu.
O perlách se v jednom Ježíšově podobenství dodnes dozvídáme, že jimi nemáme plýtvat na ty, kdo ten vzácný přírodní úkaz, původem z vnitřku mořské nebo říční perlorodky, nejsou schopni ocenit. Ve starozákonním, židovském myšlení perly představují vysokou hodnotu. Hlavně proto, aby o to víc vynikla lidská moudrost nebo statečnost, která je v Hospodinově pohledu kvalitou ještě vzácnější než perly. Tím, že Hrabal nemluví o perlách, ale o perličkách, přizpůsobuje ten vzácný úkaz měřítkům lidí, kteří sami sobě, okolnímu světu nebo snad jednu i dějinám nepřijdou nijak zvlášť výjimeční nebo významní.
Což souvisí s otázkou, proč Hrabala hledal perličky na dně. Hluboko pod klidnou hladinou spokojeného a soběstačného života. Na to odpověděl samotný spisovatel v úvodu povídkové sbírky Perlička na dně, která vyšla v roce 1963. „Když jsem před lety poznal směr svého srdce, vydal jsem se do přátelského světa, podbíjel jsem kolejnice, byl výpravčím vlaku, nabízel životní pojistku, pracoval jako obchodní zástupce, dělník v ocelárně, balil starý papír, dělal kulisáka. To všechno jen proto, abych se umazal prostředím a lidmi a občas zažil tu ohromující událost, že jsem zahlédl na dně člověka perlu. Od té doby mám rád takové lidi, nad kterými se láme hůl a myjí ruce,“ píše Hrabal zkraje šedesátých let.
Uchu navyklému poslouchat evangelijní texty bude znít konec Hrabalova citátu o lámání hole a mytí rukou povědomě. Slýcháme z Písma, že Bůh je dobrým pastýřem. Že nad člověkem neláme hůl, ani když jsme vlastním přičiněním na dně, když nezůstalo nic, čím bychom se ostatním nebo sobě samotným pochlubili. Bůh neláme hůl nad svými marnotratnými dcerami a syny. Hledá, co je ztracené a neustává. Svět si nad lidmi všelijak pokřivenými, potlučenými a málo přitažlivými možná umyje ruce, podobně jako Pilát nad složitou kauzou. Hrabal, ten „činaný mladý mužík“, jak o sobě jednou řekl, mládenec z dobré rodiny a doktor práv s vyhlídkou na pohodlný život, se naopak rozhodl právě s takovými lidmi, právě s takovým světem ušpinit.
Proč? Vyprávěl, že nechtěl žít konzumně. Jinak řečeno, rozhodl se pro život v prostředí, které z pohledu úspěchu a společenské vážnosti nemá mnoho co nabídnout. Když zápasíme na okraji a jsme zahnaní do kouta, tehdy se rodí buďto neuhasitelný hněv, jak to Hrabal viděl v poválečném Československu vedeném komunisty, anebo naděje.
Hrabalovo psaní svědčí ve prospěch naděje, té perly, jejíž existence se uprostřed lidských těžkostí jeví málo pravděpodobná. Málo se leskne, oproti triumfálním rudým hvězdám, které zářily na tribunách. Spíš jemně probleskuje u dna. Ideologie nabízejí přehledný svět a vyžadují čistotu přesvědčení. Hrabal si zvolil nesamozřejmou naději, že kdesi v nepříliš čistém a uspořádaném životě lidí bez privilegií naději najde – a s ní také smysl svého psaní.
Jak dokazuje český religionista Pavel Hošek v knize nazvané Evangelium podle Bohumila Hrabala, teologicky vzdělaný Hrabal svým uvažováním o perličce na dně navazuje na středověkého dominikána Mistra Eckharta, který perlou na dně myslel božskou jiskru v duši člověka. A kterého vzal osud „pořádně do pařátů“, jak říkával životu bez privilegií, životu zkoušenému nedostatkem a tvrdou prací, samotný Hrabal.
S přesvědčením, že božská jiskra nějak souvisí s ochotou ušpinit se, by nejspíš souhlasil muž zcela odlišného povolání, než bylo Hrabalovo, františkánský kazatel Richard Rohr. Jeho prozatím poslední kniha vydaná v češtině má název Dýchat pod vodou. Také Rohr, stejně jako kdysi Hrabal, poukazuje na to, že pravdu o životě nelze odečítat z kolébání bójek na hladině spokojené existence. Ježíšova pravda odkazuje dolů ke dnu, k hlubinám lidské bolesti. Hledejte tam dole, nepohrdejte dnem společnosti, ušpiňte si ruce, vybízí Rohr. Tvrdí, že jediný výchozí bod, kde jako křesťané začínáme chápat Ježíšův postoj k lidské slabosti, trefíme v momentu, kdy sami morálně selžeme, staneme se závislými nebo zažijeme jiný druh pádu z pomyslného trůnu slušných lidí. Tehdy, řečeno s Hrabalem, „když nás život vezme pořádně do pařátů“.
Do té doby se cítíme čistí, povznesení nad špínu ostatních, kteří nejsou stejně prozíraví, cílevědomí, spořádaní a rozvážní. A nejspíš proto mají méně Božího požehnání.
Jsme v pokušení zlomit hůl nad lidmi nenapravitelně chybujícími. Instinktivně se odtáhnout od lidské slabosti a bolesti všude kolem. Teoreticky je nám vše jasné. Často mluvíme o své závislosti na Bohu, vyznáváme, že jsme bez jeho požehnání v koncích a nešetříme slovem „pokora“. Platí to do té doby, než jsme konfrontováni se špínou a slabostí, hlavně tou vlastní. Teprve tehdy přestaneme rozebírat nečistoty v oku svých bližních a začneme se věnovat trámu, který zkresluje naše vidění, konstatuje františkán.
„Křesťané,“ provokuje Rohr dál čtenáře své knihy, „jsou povětšinou upřímní lidé plní dobrých úmyslů – dokud nedojde na reálné problémy ega, ovládání, moci, peněz, rozkoše a bezpečí. Pak bývají stejní jako všichni ostatní.“
Pokušení být vítězi a profesionály života, zachovat dekorum, držet svůj osud pevně v rukou a svými měřítky posuzovat druhé, není ničím novým, upozorňují nás evangelia. U Lukáše se v sedmé kapitole dočítáme o učenci Šimonovi, který pozve Ježíše do svého domu k jídlu. A nespokojeně přihlíží skandálnímu chování ženy nevalné pověsti, která nedrží své city pod kontrolou. Mísí slzy s olejem, pomaže Ježíšovi nohy a líbá je. Zbožný učenec má za to, že kdyby jeho host věděl o ženině pověsti, musel by se štítivě odtáhnout. Jako znalec Tóry ví, že Hospodin nepohrdá zkroušeným srdcem. Jaksi teoreticky je mu to jasné, když ale vidí, jak to vypadá v praxi, je nejspíš v šoku. Netuší, že stoluje se samotným Bohem, který se od plačících neodtahuje, ale naopak je má za blahoslavené.
„Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje,“ uzavírá Ježíš to společenské faux pas.
Perličky na dně svědčí o světě, jehož krása převyšuje pouhou spokojenost zajištěného života, věřil spisovatel Hrabal. Píše, že stojí za to si se světem umazat ruce. Hrabalovo přesvědčení dál rozvádí františkán Rohr. Sestup dolů, k lidské slabosti a bolesti, je podle něj šancí poznat milosrdného Boha, který nenabízí své požehnání jako výměnný obchod za vzorné chování. Instinktivně máme tendenci se od své vlastní bolesti a bolestí druhých, od špíny světa odtahovat. Jenomže právě tam jsou k nalezení hrabalovské perličky na dně. Tam jsou naše příležitosti milovat.
Petr Vizina je český novinář a teolog.
