Denisa Červenková – K čemu jsme na světě?
Jsem řeholní sestra a včera byl svátek uvedení Páně do chrámu, který je také svátkem všech zasvěcených osob, proto dnes chci mluvit o tom, k čemu jsme na světě my, řeholní sestry a bratři.
Myslím, že Bůh si nás vymyslel, abychom tak jako všichni ostatní věřící svým vlastním způsobem pronášeli světlo evangelia do různých dob, kultur, míst, situací, v nichž spolu všichni žijeme: abychom nakonec byli tím světlem.
Jsme tu, abychom ukazovali, že hledat Boha je naprosto zásadní a že tohle hledání dává střed všem ostatním „hledáním“: potřeba a touha po Bohu je jako gravitační centrum, bez kterého bychom se rozpadli a roztříštili ve vesmíru přání, potřeb, myšlenek, emocí…
V něčem v našich klášterech nejsme ale vůbec jiní než všichni ostatní věřící lidé – všichni přece máme nějakou obdobu „řehole“, tedy stylu života, kterým chceme následovat Krista. Všichni se potřebujeme odevzdat proudu lásky, která nás oživuje, prochází námi a dál oživuje svět, do kterého nás Bůh postavil. Nejsme o tolik jiní ani ve svých mezilidských vztazích: prožíváme svá individuální i společenská dramata a často spolu vlastně vůbec neumíme žít tak, jak bychom chtěli, trápíme se navzájem, zklamáváme vlastní očekávání i očekávání druhých, dobře víme, co bychom měli dělat, ale neděláme to… Jsme stejně křehcí a ubozí jako každý jiný člověk, i přes svůj slib čistoty, chudoby, poslušnosti… či jak to zrovna v našich řeholích máme zapsáno. Většinou vůbec nejsme lepší než ostatní lidé, lidsky řečeno. Žít v řeholní komunitě může někdy být, když ne peklo, tak minimálně očistec.
Čím se tedy lišíme? Na rozdíl od lidí, kteří složili svůj životní slib uvnitř intenzivního rodinného života nebo se zasvětili prací pro druhé, my řeholníci v našich klášterech nemáme vůbec žádné alibi pro to, abychom na sobě vnitřně nepracovali. To neznamená nic jiného, než že se opravdu vážně každý den znova rozhodneme odevzdat celou svoji křehkost Pánu, se vším všudy, a přitom nepřestaneme věřit, že všecko, co mu odevzdáme, jím bude proměněno k posvěcení Jeho jména v nás, aby se díky našemu odevzdání Bůh opravdu stával stále zřetelněji přítomný světu skrze veškerou bolest a radost, skrze každou touhu, myšlenku, gesto a čin, které žijeme a nabízíme mu.
Od prvních staletí po dnešek pro řeholní život platí, že zasvěcení lidé tu jsou pro Boha a pro druhé lidi: ale možná jinak, než si myslíme. Zasvětit svůj život Bohu totiž hlavně znamená dovolit Božímu Duchu, aby se mnou pracoval, aby mě neustále vyrušoval. Znamená to souhlasit, aby mě Duch znova a znova vyváděl ze zabydlování se v pofiderních jistotách. Připustit, aby mě sceloval tím, že musím čelit své minulosti, svým pádům, strachům, vnitřním tenzím a integrovat je do celku života, aby vším mohl nakonec prosvitnout Bůh, kterému nezůstává nic skryto. Dát mu k dispozici vše, znamená občas sebrat všechnu odvahu a skočit přímo do epicentra toho, čeho se nejvíce bojím. Být dnes řeholník dnes znamená přijmout výzvu k duchovnímu zápasu, neuhýbat a setrvat v něm s nadějí, že to všechno dobře dopadne. Jsme v Božích rukou.
Náš zápas se děje uvnitř zasvěcení tobě, Bože: vše, co je mé, je i tvé – ty mě neseš, hojíš, posiluješ, křísíš, kde třeba. Co je tvé, je i mé: ty jsi mou silou, mou oporou, mou útěchou.
Procházíme za všechny tímto duchovním zápasem, abys měl ve světě, v každém z nás stále větší prostor, abychom mohli žít z tvé lásky a ve tvé lásce – i to je způsob, jak jsme tu pro druhé. Žít tak, aby z nás Bůh měl radost a aby naše radost byla úplná.
Milovaný trojjediný Bože, ty miluješ všecko, co jsi stvořil, všemu dáváš život a všemu žehnáš: dokonči tedy dílo zasvěcení, které jsi v každém z nás začal. Ať životem vyzařujeme tvůj Boží život, ať se stáváme tím, kým máme být, ať spolu s námi celý svět vrůstá den za dnem hlouběji do tvé lásky.
Sr. Denisa Červenková CSTF je členka řeholního společenství Sester karmelitek sv. Terezie, je představenou Karmelu Edith Stein v Praze a vyučuje na Katolické teologické fakultě UK.
