PODCAST: Irena Göbelová CSTF – Druhá strana strachu
Kanadský psychiatr Gabor Maté, současný přední odborník na téma závislostí, zaujal i podráždil mnohé, když řekl, že závislosti se týkají téměř každého z nás. Ve své knize, kterou příhodně nazval V říši hladových duchů, popisuje závislost jako cokoliv, po čem toužíme tak, že si nedokážeme pomoct. Není až tak důležité, jestli jsme závislí na heroinu, na sociálních sítích, na jídle nebo na nakupování knih, mechanismus je vždy stejný: jde o pokus zaplnit nějakou vnitřní prázdnotu, o snahu uniknout emoční bolesti, se kterou si nevíme rady, vnitřnímu zmatku, pocitu odcizení nebo nějaké ztráty (např. ztráty smyslu, ztráty spojení s druhými lidmi...).
Pro všechny závislosti je typické, že děláme něco, co ve skutečnosti dělat nechceme; něco, co nás dočasně utěší či uklidní, ale dlouhodobě nám nebo našim vztahům škodí. Cestou vysvobození je podle Gabora Matého cesta soucitného porozumění sobě samému a postupné proměny našich vztahů k sobě a k našim zraněním, k druhým lidem a ke světu, ve kterém žijeme.
Prvním krokem je uvědomění. Je potřeba vidět, co se v nás skutečně odehrává. Ponořit se do vlastního nitra a čelit tomu, s čím se tam můžeme setkat, však bývá obtížnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Nahání nám to strach. Existuje mnoho přístupů ke spiritualitě, a k životu vůbec, které jsou ovlivněny strachem a zbabělostí. Takové přístupy se snaží o poznání Boha bez toho, aniž bychom na sebe upřímně a pravdivě pohlédli.
Dokonce i zbožnost a víru můžeme používat jako způsob vyhýbání, jako pevný krunýř, který nás má chránit před naším nitrem a před tím něco se o sobě dozvědět. Můžeme sami sebe přesvědčit, že existuje nějaká úžasná náboženská metoda nebo technika, která nám umožní vstoupit přímo do Božího království, a že žádnou bolestí nebo žádnými problémy není třeba procházet. Můžeme si osvojit ideje, techniky a koncepty všeho druhu jen proto, abychom se ve skutečnosti sami sobě vzdálili, unikli od svého bolavého já a od nároků života na této zemi.
Situace, ve kterých se v životě nacházíme, mohou být nepříjemné, frustrující, nudné, nekonečně dlouhé a může se zdát, že jsme v nich uvízli. Budeme-li se z nich snažit uniknout bez hlubšího porozumění, pak není podstatné, jestli změníme zaměstnání, opijeme se, přestěhujeme, rozvedeme nebo se vydáme na novou duchovní obnovu. Jsme-li na útěku, dříve nebo později se ocitneme ve stejných vzorcích a obtížích jen na jiném místě, v jiném vztahu či v jiné práci. Aby změny v našem životě byly skutečnými kroky kupředu, nejprve je nutné udělat vše, co je v našich silách, abychom prošli současnou situací a poučili se z ní. Výzvou a nástrojem transformace se nám může stát to, před čím utíkáme: toto místo, tento vztah, tento problém, tato práce.
Musíme se ale rozhodnout, kam vložíme pozornost. Můžeme se zlobit na spouštěče, tedy na ty situace a ty lidi, o kterých si myslíme, že „za to můžou“; na ty, kdo zmáčkli pomyslnou „spoušť“, a spustili naše silné reakce. Anebo se můžeme podívat na sebe a prozkoumat explozivní materiál, který si nosíme uvnitř. Můžeme se ptát: Jaký typ výbušniny v sobě nosíme a jak jsme k ní přišli? A jak je možné ji bezpečně zneškodnit? Svatá Terezie od Ježíše, matka reformovaného Karmelu, učitelka církve a člověk mimořádné mystické zkušenosti, viděla pozoruhodné propojení mezi naší ochotou čelit vlastní bídě a důvěrou v Boha.
Čím více zažíváme Boha jako milosrdného a laskavého, tím více budeme mít odvahu vidět pravdu o sobě a čím více máme odvahu vidět pravdu o sobě, tím více roste naše schopnost zakusit a ocenit Boží milosrdenství. Opravdová modlitba a opravdové sebepoznání jdou ruku v ruce. Vedou k celistvosti, k postupnému zahrnutí a integraci nejrůznějších aspektů našeho života, těla, duše i ducha. Pokud například potlačujeme své skutečné city a vyhýbáme se hlubokým lidským vztahům, protože nás to bolí, ochromuje a děsí, zůstaneme osamělí, vnitřně rozpolcení a neschopni vidět Boha v našem lidském světě. Bůh není mocný kouzelník, který své věrné magicky zbaví toho, čemu uvnitř sebe a kolem sebe nerozumí, co je bolí a co jim nahání strach. Spíše nás doprovází, povzbuzuje a skrze své vlastní lidství nám dodává odvahu, abychom se i my stali skutečnými lidmi.
„Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“, řekl Ježíš na začátku slavného kázání na hoře. Vydáme-li se cestou upřímnosti k sobě, možná zjistíme, že pro to, abychom žili toto blahoslavenství, není třeba žádné naší transformace. Chudí v duchu už jsme. Rozpoznat naši vlastní bídu a čelit strachu se na ni dívat, je možná ten nejodvážnější krok, který musíme na naší cestě udělat. Podívat se strachu do očí, znamená překonat naši zbabělost a vydat se na cestu následování Krista takoví, jací doopravdy jsme.
Když v pohledu na sebe sama vytrváme, můžeme navíc objevit zvláštní paradox. Za tím, na co se díváme, za vrstvou našich lidských témat a našeho strachu, se skrývá ještě další prostor. Navzdory naší slabosti a všemu, co se nám v životě mohlo přihodit, uvnitř každého z nás existuje místo, kde jsme zdraví, svobodní a celiství. Nejsme jen naše bída. V hloubi sebe sama můžeme objevit, že je v nás něco bytostně dobrého, vzácného a krásného. Když svatá Terezie od Ježíše mluvila o cíli duchovního putování, mluvila o nejhlubší komnatě duše člověka, ve které přebývá sám Bůh, zdroj všeho dobra a tajemný pramen života.
Nejedná se pouze o potenciální možnost. Bůh odjakživa přebývá v samotném středu naší bytosti. Naše nitro není cosi uzavřeného a od Boha odděleného, ale spíše se podobá dveřím, které se otevírají do věčnosti, jak říkal jiný bosý karmelitán Wilfried Stinissen. Pokud se k tomuto tajemnému středu přiblížíme, náš strach bude moci konečně zmlknout a my najdeme spočinutí. Dobrá zpráva Evangelia o Boží přítomnosti a nepochopitelné Boží lásce k lidem, se tak postupně bude stávat i naší vlastní, stále hlubší zkušeností.
Sestra Irena Göbelová CSTF je karmelitka a psycholožka, v současné době působí v komunitě v Římě.
