PODCAST: Francesca Šimuniová OSB – Berlinale
Když jsem dostala nabídku stát se součástí ekumenické poroty na Berlinale, splnil se mi jeden velký sen. Předtím, než jsem vstoupila do kláštera, zajímala jsem se vždy o to, co se děje v kultuře, umění, filmu a divadle. Pracovala jsem v Divadle Na Zábradlí, byla na menších festivalech a jednou i ve Varech. Po vstupu do Venia to naštěstí úplně neskončilo, protože kultura je pro nás důležitá a návštěva divadla, výstavy nebo koncertu k tomu patří. S filmy už je to slabší a musím přiznat, že v současném přívalu všech možných médií, zpráv a vizuálních dojmů se snažím uchránit si vzácný čas bez obrazovky.
Byla jsem tedy velmi zvědavá, jak zvládnu 10tidenní dávku 4–5 filmů denně, který každý přináší nějaké nové aktuální, dramatické nebo závažné téma. Viděla jsem nakonec 30 filmů a mezitím přejíždění a hledání jednotlivých kin. Poměrně rychle si při takové intenzitě najdete oblíbená kina s dostatečným počtem toalet a sedadel, kde si můžete dát nohy nahoru. Také poměrně záhy jsem zjistila, že když mě film do 20 minut nezaujme (v podstatě čímkoliv… i nesrozumitelností nebo záhadným vývojem), mohu tu dobu využít na odpočinek (zhaslé kino je k tomu ideální). To bylo při nedostatku spánku (poslední filmy začínaly po 21:00) existenciální. Naštěstí to nebylo příliš často a naštěstí byly první dny naplněny kvalitními a vtipnými filmy (z mého pohledu, protože hlavní porota rozhodla pro mě dost překvapivě).
První dny byly také naplněny filmy ve světových premiérách, po kterých bylo možné (jako členka poroty jsem měla volný přístup do Pressroomu) se zúčastnit tiskové konference s tvůrci. Takže jsem zblízka zažila týmy filmu „A different man“ (Stříbrný medvěd pro herce v hlavní roli Sebastiana Stana, který jinak hraje v Marvell filmech, pochází z Rumunska a při přebírání ceny byl pohnut oceněním ze svého 1. Evropského festivalu). „A different man“ je příběh o ošklivosti a kráse, o tom, jak moc závisí štěstí na tom, jak vypadáme. Je to velmi vtipné, originální a ironické. Je to osobní téma režiséra Aarona Schirmberga, který se narodil s rozštěpem. Fascinoval mě také herec Adam Pearson, který vypadá skutečně tak jako ve filmu (myslela jsem si, že je to maska).
Druhým velmi osobním filmem byl německý film „Sterben“ (Umírání) od režiséra Matthiase Glasnera (získal stříbrného medvěda za scénář). Ve třech hodinách pracuje s různými způsoby umírání členů jedné rodiny, ve které jsou vzájemné vztahy již dávno mrtvé. Matthias Glasner řekl, že chtěl napsat krátký příběh po smrti svých rodičů.
Na tiskové konferenci k filmu „La Cocina“ (černobílý film z newyorské kuchyně, který stojí za to vidět, i když nebyl oceněn porotou), byla přítomna herečka Rooney Mara. K filmu „Another End“ byl přítomen mexický herec Gael Garcia Bernal, kterého sleduji od jeho hereckých začátků. Novým objevem pro mě byla švédská herečka Renate Reinsve, která hrála i ve filmu „A different man“. Měla tedy v soutěži 2 filmy.
Byla jsem překvapena, kolik „hvězd“ na Berlinale bylo. Hned na začátku Cillian Murphy a Matt Damon jako producent s filmem „Small Things like these“, atmosfericky temným a klidným filmem o prodavači uhlí, který se nechtěně dostane do nitra kláštera, ve kterém jsou převychovávány mladé svobodné matky. Za Mother Mary, strašidelně přátelskou představenou, dostala Emily Watson Stříbrného medvěda za vedlejší roli. Později Saoirse Ronan jako hlavní představitelka filmu „The Outrun“ (sekce Panorama) o alkoholismu mladé ženy, která se vrací k odvykání na rodné Orkneye a uteče před alkoholem až na nejsevernější cíp Skotska (člověk by řekl, že toto téma už je velmi ohrané, ale hlavní představitelka, Orkneye a zpracování z něj dělají film, který se divákovi silně zapíše do paměti). A samozřejmě Martin Scorsese, který dostal cenu za celoživotní dílo – velmi uvolněný, přátelský a plný energie v 81 letech.
Přiznávám se, že jsem také podlehla tendenci sledovat známé tváře, i když vím, že za každým filmem stojí velký tým lidí a herci jsou jen jednou jeho částí. Skutečnost, že se na ně díváte více hodin v kině, dokáže opravdu vytvořit pocit, že je znáte, nebo minimálně vzbudit zvědavost, jací jsou ve skutečnosti. Otázky také směřovaly hlavně na ně a na režiséra, ačkoliv na tiskovce seděl například autor nebo autorka scénáře.
Focení a blýskání blesků byla kategorie sama pro sebe. Na Berlinale se na červeném koberci a před modrými „zdmi“ určenými k focení mohl na chvíli stát „hvězdou“ kdokoliv. Berlinale působí spíše uvolněně, ne příliš svázaně. Dresscode hlavních hostů se pohyboval mezi casual a cocktail, velké róby byly výjimečné (kromě předsedkyně poroty Lupity Nyong’o). Zvláštní pozornosti se dostalo tibetskému tradičnímu oblečení herců z filmu Shambhala.
Výrazná byla přítomnost mnoha různých národností, jazyků, náboženství a identit. Mnoho filmů bylo v mezinárodní koprodukci, a v některých filmových týmech se mluvilo 3–4 jazyky. V kinech byla slyšet španělština, francouzština, němčina, perština, portugalština, norština a mnoho dalších jazyků, vše s anglickými a německými titulky.
Nyní k filmům, které jsme jako ekumenická porota ocenili. V hlavní soutěži to byl íránský film „My Favorite Cake“ o osamělé ženě po sedmdesátce, která se vydá hledat vhodného muže a také ho skutečně najde, i když ne na dlouho. Je to vtipné a vážné zároveň. Politická situace v Íránu a její kontrolující a omezující moc jsou zjevné, a celý film se díváte výhradně na skvělé herecké výkony seniorů. Režisérské dvojici byly za scény kritické vůči režimu odebrány pasy, aby nemohli jet do Berlína.
„Sex“ je norský film, který jsme jako ekumenická porota ocenili v sekci Panorama. Před sledováním filmu jsem si říkala, že je to tak „levný“ název, že to buď bude hodně dobré nebo hodně špatné. Naštěstí to bylo hodně dobré. Bavila jsem se celé dvě hodiny, ačkoliv se tam toho moc neděje. Jde hlavně o rozhovory mezi přáteli/kolegy kominíky v Oslu (!), jejich manželkami a dětmi. Ale zápletka je tak nečekaná, přesněji důvod jejich rozhovorů mimo jiné o sexu, ale hlavně o důvěře, věrnosti, lásce a víře a jejich osobnosti a vzájemné vztahy tak zralé, že jsem prožívala nadšení ze způsobu, jakým se dá o velmi osobních niterných věcech mluvit. Myslím, že taková odvaha, upřímnost a jazyk v katolické církvi bolestně chybí, a proto považuji tento film za zásadní pro křesťanské publikum. A taky mám asi slabost pro norský humor. Mimochodem, je to první část trilogie, jejíž další části „Dreams“ a „Love“ už se prý editují.
Závěr celého festivalu – slavnostní předávání Medvědů – byl (nejen pro mě, jak jsem zjistila z německého tisku) spojen s velmi ambivalentními pocity z rozhodnutí poroty a zejména z jednostranného přístupu oceněných tvůrců k izraelsko-palestinskému konfliktu. Zatímco u filmu „No other Land“ (cena za dokument), který společně na Západním břehu Jordánu natočili izraelský a palestinský tvůrce, se jednalo o osobní zkušenost a loajalitu s přítelem z okupovaného území, v případě vítězného filmu sekce Encounters „Direct action“ (o „jedné z nejvýraznějších militantních aktivistických komunit ve Francii: 150členné venkovské skupině, která úspěšně odolala projektu rozšíření mezinárodního letiště“…citát ze stránek festivalu) nastoupili tvůrci na podium s palestinskými šátky a režisér nazval postup Izraele v Gaze genocidou. To bohužel vrhá stín na jinak zřejmě kvalitní film o této kontroverzní skupině. Ke svému zviditelnění využili slavnostního večera v hlavním městě Německa, které je na toto téma velmi citlivé, zvláště při současných aktivitách pravicové extremistní strany AFD, proti které demonstrují desetitisíce lidí. Korunu tomu nasadila režisérka vítězného filmu Dahomey svým závěrečným „I stand with Palestine“. Paradoxně byl v době trvání festivalu v Berlíně izraelský prezident. V tisku se zvedla vlna kritiky z antisemitismu a závěrečný večer byl nazván skandálem, což mě osobně přišlo přehnané zase z druhé strany.
K tomu mě napadá filmový tip k práci s podobnými situacemi: Francouzský film L’Empire režiséra Bruno Dumonta, pro mě překvapivě oceněný cenou poroty, bych nazvala „Star Wars z francouzského venkova“. Odehrává se v něm totiž kosmický boj dobra a zla, včetně unesení prince temnoty z domu babičky do vedlejší vesnice, přistávání kosmických lodí v podobě přesných kopií Saint Chapelle (Dobro) a Versailles (Zlo) na poli a neodolatelné přitažlivosti archandělů obou mocností, nehledě na montérky archanděla Zla. Je to film pro silnější povahy, které snesou intenzivní ironii, protože Dumont se tu posmívá skutečně všemu francouzskému a rádoby světovému, a také lidské snaze o dosažení vítězství dobra nad zlem. Možná by právě takový nadhled neuškodil v současných rozjitřených debatách německé veřejnosti.
Sr. Francesa Šimuniová OSB je abatyší česko-německého opatství Venio.
