PODCAST: Petr Vizina – Důležitost domácích receptů
Existuje dost překvapivá odpověď na to, co vlastně tvoří základ společenství, kterému říkáme rodina. Podle všeho by to mohlo být něco tak nenápadného jako jsou domácí recepty, předávané většinou v ženské linii, uchovávané často v ohmataných sešitech s ohnutými rohy a občasnými skvrnami od omastku. Babiččin recept na domácí koprovku nebo švestkový koláč nevypadá jako svorník rodinného života, ovšem zdání, že jídlo je cosi přízemního a všedního, určitě klame. V jistém smyslu je každá rodina společenstvím stolu. Patrně nemá smysl ohlížet se s lítostí za dobami, kdy se rodina pravidelně scházela u večeře nad kouřící polévkovou mísou a při konverzaci se ozývalo cinkání naběračky o porcelán. I kdyby se dnes rituál společného jídla odehrával jen zřídka, neumenšuje to jeho tajemnou sílu a symboliku. Společné jídlo znamenalo odedávna víc než jen obnovení síly. Společně pojíst je vyhlášením smíru a přátelství. Ve Starém zákoně se společným jídlem stvrzuje sounáležitost, deklarují se mírové úmysly. Velké události a důležitá setkání si žádají hostinu. Nejznámější vyobrazení Nejsvětější Trojice, ikona Andreje Rubleva z 15. století, je zpodobněním tří postav návštěvníků v domě praotce Abrahama kolem prostřeného stolu. Každá taková hostina je předobrazem Otcovy oslavy návratu ztracených synů a dcer, předobrazem Ježíšovy poslední večeře a také dokonalé hostiny Beránkovy na konci časů. V době pandemie covidu – 19 se ukázalo, že část života církve se dá přenést do digitálního světa. Slavení eucharistie však nelze v plnosti žít digitálně, protože církev je, stejně jako rodina, společenstvím kolem stolu, kde se podává chléb a víno jako pokrm k věčnému životu.
Současná česká umělkyně a zároveň psychoterapeutka Kamila Ženatá oslovila tvořící kolegyně, aby zpodobnily rodinné vazby po ženské linii, tedy vztahy mezi babičkami, matkami, dcerami a vnučkami. Jako velké téma se tu objevuje právě jídlo. Jedna z účastnic výstavy, scénografka Tereza Marečková, vystavila sešit receptů, který se od matek k dcerám dědí v její rodině. Obava umělkyně, že se vystavený sešit může z výstavy ztratit, byla taková, že tady ručně psanou kuchařku chrání skleněný box. Domácí památka je vystavena podobně jako třeba korunovační klenoty nebo vzácné historické tisky. Což je nakonec pochopitelné; po generace schraňované domácí recepty na koprovku nebo švestkový koláč jsou skutečně v jistém smyslu součástí identity jednotlivých rodin.
V doprovodném textu však Tereza Marečková popisuje odvrácenou stranu něčeho tak zdánlivě bezproblémového, jako je společné jídlo u jednoho stolu. Jídlo nemůže být náhražkou láskyplné a otevřené komunikace, píše autorka. Kolem jídla je často domácí dusno, při stolování se totiž často vyjeví pravá podoba vztahů. To paradoxně zapříčiňuje odmítání jídla, křeč v hrdle i umlčování jídlem – sebe i druhých v denně obnovovaném pokusu o rituální setkání u snídaně, oběda, večeře. U pokrmu, který je, nebo by měl být obnovením sounáležitosti a přijetí a rovnováhy, jak poznamenává Tereza Marečková v doprovodném textu.
Bylo by překvapivé, kdyby se porušenost člověka nedotkla něčeho tak zdánlivě bezproblémového, jako je jídlo. Zdá se, že je bláhové prosazovat vnější podobu tradiční rodiny a tradičních hodnot podle zdání, že svět a rodina jsou v pořádku jen proto, že sedávají u jednoho stolu. Vypadá to, že logika souvislosti je přesně opačná. Jídlo nemůže být náhražkou láskyplné a otevřené komunikace, není náhražkou lásky, ale jejím vyjádřením.
Rodina i církev jsou společenstvím stolu, který symbolizuje vzájemné a bezpodmínečné přijetí. Na počátku je otevřený a láskyplný postoj srdce, teprve tento postoj může být vyjádřený hojností stolu, jinak jde o bohapustou žranici, to v lepším případě. V horším pak se nedostatek lásky a porozumění vyjevuje jako trápení s poruchami příjmu potravy.
Jak jídlem nepohrdat, ale vidět jeho bezmála svátostnou povahu, vyjadřující naše vztahy k lidem i k Bohu, nás učí samotný Ježíš. O evangeliu podle Lukáše se někdy s nadsázkou říká, že v něm Ježíš ke společnému jídlu buď směřuje, nebo s někým jí. A často je to někdo, kdo by logikou příslušnosti ke skupině nebo národnosti měl být Ježíšovi vzdálený nebo rovnou cizí. Společné jídlo je v Ježíšově příběhu pro nás, posluchače, důležitou lekcí.
V Lukášově evangeliu Ježíš stoluje s hříšníky a celníky, z pohledu pravověrných Židů s kolaboranty s římskou mocí, nadto často nepoctivými. Usedá k hostině v domě farizea, tedy příslušníka náboženské skupiny, pro kterou Ježíšovo působení znamenalo ohrožení vlastního výsadního postavení učitelů a znalců Mojžíšova zákona. Nasytí pět tisíc hladových chleby a rybami, v domě Marie a Marty stoluje i s dalšími, které učitel milosrdenství přitahuje. Využívá společné jídlo, aby poukázal, že nelze hodovat, zatímco chudí trpí hladem. Před svým odsouzením a popravou stoluje s učedníky, aniž by při tom od stolu vykázal toho, o němž ví, že jej zradí.
Ježíš nás zve k jídlu, volá ke společnému stolu. Zve nás, abychom i my prokazovali pohostinnost těm, kdo jsou pro nás cizí, kdo k nám nepatří, kdo nejsou jako my. Kdybychom už mezi tradičními hodnotami chtěli nějakou jmenovat, pak je to právě tato, kterou Ježíš dává najevo, když jí s celníky, hříšníky a cizinci.
Vraťme se ale nazpět ke zcela praktickým otázkám spojeným se společným jídlem, totiž k domácím receptům, které jsou tentokrát dokonce vystavené v umělecké galerii. Recepty většinou předávané matkami dcerám - ale nebuďme genderově úzkoprsí a připomeňme, že v leckterých rodinách dobře vaří otcové i synové - slouží jako připomínka, že jídlo buduje společenství a že součástí povahy každého společenství jsou jedinečné chutě a zvyky spojené právě s konkrétními recepty na oblíbená jídla.
Jedna z návštěvnic výstavy si při pohledu na domácí kuchařku Terezy Marečkové vybavila historku z vlastní rodiny, kde se po generace tradoval babiččin recept na koláč. Zmíněná návštěvnice výstavy vyprávěla, jak se při studiu starých textů naučila srovnávat verze stejné události z rozličných literárních pramenů. Rozhodla se tedy stejnou metodou prozkoumat babiččin legendární moučník. Požádala tedy celou rozšířenou rodinu, aby jí všechny domácnosti téže rodiny poslaly recept babiččina koláče, jak jej mají zapsaný. Při porovnávání receptů na jediný a pravý proslulý babiččin koláč pak došla k překvapivému zjištění – recepty se nejspíš opisováním a předáváním z generace na generaci začaly natolik lišit, že ve výsledku nakonec ani nešlo o jeden a tentýž koláč, přestože jeho autorkou dozajista byla tatáž legendární babička a předlohou její legendární pečivo.
I z této kuchyňské historky může plynout poučení pro život víry, v němž, jak jsme si řekli, hraje jídlo významnou roli. Recepty na hostinu s Ježíšem jsou jen pomocnými texty, které se zkušenost od zkušenosti od sebe navíc mohou lišit. Nehledejme jeden správný a dokonalý recept, jehož opakováním bychom dosáhli úspěchu, totiž blaženého života. A vůbec už návody na život s Bohem neslouží k tomu, abychom při jejich srovnávání vylučovali jiné kuchařky a kuchaře, kteří se podle nás nedrží originální a jediné pravé receptury. Principem hostiny Beránkovy je totiž podle všeho, alespoň z naší strany, láska z čistého srdce, dobrého svědomí a upřímné víry. Hodnoty vzácné jak ta domácí kuchařka vystavená v galerii pod skleněným poklopem.
Petr Vizina je český novinář a teolog.
