Parolin: Žádný obrat zpět v reformách Františkova pontifikátu

Salvatore Cernuzio - Vatican News

Jak to bude s reformami, které papež provedl? S těmi „procesy“ týkajícími se evangelizace, role žen a laiků a ještě dalšími, které byly zahájeny nebo probíhají ne proto, aby nezabíraly místo - jak říkával Jan XXIII -, ale aby podněcovaly k zamyšlení, otázkám a především odpovědím pro církev a dnešní svět? Tato otázka je jednou z „pěti otázek, které znepokojují církev“, jak zní název knihy novináře Ignazia Ingraa, vatikanisty pro Tg1, kterou vydalo nakladatelství San Paolo a která byla představena odpoledne 24. dubna v zaplněné Sala Spadolini na italském ministerstvu kultury. Jedná se o rozsáhlý a mnohostranný svazek, který sahá od novinek a aktuálních událostí v univerzální církvi - jmenování v kurii nebo expanze letničních církví v Latinské Americe - až po magisterium papeže Františka a dokumenty Svatého stolce. V neposlední řadě Fiducia Supplicans.

Riziko obratu zpět

Byl to právě kardinál Pietro Parolin, vatikánský státní sekretář, který se zastavil u každé z otázek položených v knize, počínaje tou poslední, týkající se procesů zahájených během těchto jedenácti let pontifikátu: „Co se stane s reformami podniknutými papežem Františkem?“ K této otázce, řekl kardinál - sedící u řečnického pultu s ministrem kultury Gennarem Sangiulianem - „existuje také jedna, která pro někoho zní jako hrozba a pro jiného jako iluze: hrozí nebezpečí obratu zpět?“.

„Abych se pokusil dát odpověď,“ obrátil se pak kardinál ke slovům Jakubova listu: „Buďte tedy trpěliví, bratři, až do příchodu Páně...“. Zde, dodal státní sekretář, „rozlišování, které není pouhou intuicí, ale plodem nepřetržité modlitby v Duchu svatém, ukáže v průběhu času těm, kdo vědí, jak být trpěliví, jak pokračovat a co učinit institucionálním. Právě proto, že jde o působení Ducha, nemůže dojít k žádnému obratu zpět“.

Ecclesia semper reformanda

Mluvíme tedy o „nezvratných procesech“, jak řekl sám Ingrao v úvodu, kterým by měla odpovídat „pastorační odpověď“, která je „důležitá a nutná, ale nestačí“, protože „je nutná etická a morální odpověď“. Parolin tyto autorovy výroky zopakoval a připomněl také známou latinskou frázi „Ecclesia semper reformanda“: ta znamená, jak vysvětlil, že „církev je třeba stále vracet do její správné podoby“. Lumen gentium to vyjádřilo takto: „Zatímco Kristus neznal hřích“, církev, „která zahrnuje hříšníky ve svém lůně“, „potřebuje očistu, kráčí po cestě pokání a obnovy“.

Obtíže jako příležitost

Ve své promluvě se pak kardinál zamyslel nad slovesem obsaženým v názvu Ingrovy knihy „znepokojovat“: „Zaujalo mě,“ řekl, protože „jako by vybízelo čtenáře, aby textem listoval s tím vědomím a rozvahou, s jakou přistupujeme k vyprávění o situaci zmatku a strachu, kterou nacházíme v Matoušově evangeliu“ s epizodou rozbouřené lodi. „Každý přechod, i ten dějinný, je přechodem,“ řekl kardinál, „obtíže lze číst nejen jako zmatek, nejen jako nebezpečí, ale také jako příležitost“; je to „součást moudré Boží pedagogiky, s níž nás Bůh vychovává, dává nám zrát a dělat pokroky“. 

Radost z evangelia

Od kardinála zazněl také odkaz na Evangelii gaudium, programový dokument pontifikátu Jorge Maria Bergoglia, jako odpověď na jednu z pěti otázek svazku: „Kam dospěla vycházející církev? Jak daleko je církev navzdory svému úsilí od dnešní reality?“. Parolin přidal další otázku: „Kam se poděla ona radost ze znovuobjevení evangelia?“. „Velkým rizikem dnešního světa je individualistický smutek,“ řekl.

Mladí lidé a letniční církve

Parolin pak postupně rozebral pět otázek. První, především: „freska o mladých lidech“, kteří se vždy pohybují mezi tím, zda jsou „průzkumníky“, nebo „výběžky společnosti rozptýlené sociálními médii“. Jde o mladé lidi s ekologickým a sociálním cítěním, „s hlubokou pozorností k době a výzvám pontifikátu“, jejichž skutečné cítění a schopnost snít je třeba „znovu probudit“. V druhé otázce, zaměřené na „fascinaci“, kterou v Evropě a především v Latinské Americe vyvolávají letniční církve, kardinál informoval o rozdílných názorech na tento fenomén: mezi těmi, kteří hovoří o důsledcích ekonomické podpory USA „proti marxistickému driftu poháněnému teologií osvobození“, a těmi, kteří naopak vidí paradox: „Církev si vybrala chudé a chudí si vybrali letniční“. Parolin chtěl místo toho zopakovat to, co Benedikt XVI. a František již tolikrát řekli: „Církev neroste proselytismem, ale přitažlivostí“.

Otevřenost vůči laikům a ženám

Třetí otázka týkající se otevřenosti vůči laikům a ženám je rovněž vysoce aktuální: „Je skutečná, nebo jen fasádní?“ ptá se v ní Ingrao. A Parolin odpovídá právě slovy knihy, v níž připomíná zkušenosti žen, které mají pro papeže Františka výsadní postavení a o nichž vypráví „filigránsky s ohledem na to, co je uvedeno v postsynodální exhortaci Querida Amazonia“. Ženy, které nabízejí příspěvek církvi „svým vlastním způsobem, jsou prodloužením laskavosti Marie, matky“. Ženy, které jsou jedním z témat v centru synody o synodalitě, jejíž druhá fáze se připravuje: „Pozornost je zaměřena na vztah mezi synodou univerzální církve a otázkami a očekáváními, které vyplývají ze synodálních cest, jež podnikají jednotlivé místní církve“.

Začátek a konec života

„Antropologické naléhavosti“, které otevírají čtvrtou otázku týkající se začátku a konce života, hranic medicíny a genderových otázek: „Témata, která potřebují mnoho úvah“, řekl kardinál, u nichž - dodal, cituje autora - „je třeba podnikat kroky s naprostou obezřetností“: „Nejde o hledání odpovědí, které by více či méně odpovídaly době nebo byly přizpůsobeny obraně tradiční morálky. Jde spíše o to, aby dozrál nový humanismus, který, zakořeněný v křesťanském personalismu, umí odpovědět na dnešní otázky“.

Vycházejme z toho, co spojuje

Abychom dospěli k „morální odpovědi“, opakuje Ingrao, potřebujeme „antropologickou reflexi toho, čím se dnešní muži a ženy stanou“, překonat ploty, které je rozdělují, a místo toho vidět to, co mají společné. Ministr Sangiuliano zase připomněl význam posvátnosti církve, která, jak řekl, „přežila všechno, protože odpovídá na vnitřní potřebu člověka“, odpovídá „na filozofickou potřebu věřit v Boha: Dostojevskij i Heidegger docházejí k závěru, že jedině Bůh nás může zachránit“.

"Odzbrojené" slovo církve

Od novináře Ingraa nakonec přišlo poděkování státnímu sekretáři kardinálovi Parolinovi za stálou ochotu zastavovat se a odpovídat na dotazy novinářů při každé veřejné akci: gesto „velké úcty k naší práci“. Ale především „hluboké poselství přesahující obsah: odpověď ve formě mírného slova, slova, které slouží růstu druhého. Ve světě násilných slov, která zraňují a rozdělují, je kardinálovo slovo slovem církve, které se může jevit jako slovo odzbrojené", zatímco vlastně je to slovo síly, které je zároveň charakteristickým znakem vatikánské diplomacie. Je to síla „postavená na setkání s druhým“.