Pius XII. se snažil, aby misionáři nebyli zaměňováni s koloniálními mocnostmi

Stanislas Kambashi – Vatican News

„Vatikánská diplomacie a formování Západu za pontifikátu Pia XII.“ je téma mezinárodní konference, která se 18. a 19. dubna konala na Papežské univerzitě Gregoriana v Římě. V centru úvah se ocitlo mnoho témat, mezi nimi i „Nové vztahy mezi Svatým stolcem a Afrikou“. Představila je Elisabeth Bruyère, která získala doktorát z práva na univerzitě v belgickém Gentu a zabývá se soudobými dějinami. Zajímá se zejména o vatikánskou diplomacii v belgickém koloniálním prostoru a o politické modely, systémy a režimy v belgickém koloniálním prostoru.

Jak se „vatikánská diplomacie za pontifikátu Pia XII.“ dotkla afrického kontinentu? Jak by měl být hodnocen její dopad v tomto období?

Zatímco africká území často neměla žádné zastoupení ani status v mezinárodním právním systému, protože byla závislá na různých koloniálních říších, Vatikán vysílal stále více papežských zástupců - obvykle apoštolských delegátů - do všech koutů afrického kontinentu, např. do Jihoafrické republiky v roce 1922, dále do Káhiry od roku 1927, do Mombasy a Leopoldville v roce 1930; nakonec také do Addis Abeby a Dakaru. Tito zástupci měli za úkol zvýšit kontrolu Svatého stolce nad misiemi, takže zajišťovali neutralitu a disciplínu misionářů a neoficiálně také jednali s koloniálními úřady. Cílem bylo oddělit misionáře od koloniálních ambicí, což však nebyl snadný úkol.

Naopak, jak Afrika ovlivnila vatikánskou diplomacii za pontifikátu papeže Pacelliho?

Diplomaté na africké půdě byli v kontaktu s místním obyvatelstvem, ale především s místním duchovenstvem, a myslím, že africké duchovenstvo mělo velký vliv na otevřenost Svatého stolce. Do té doby se kuriální kruhy mohly spolehnout pouze na svědectví misionářů. Zejména afričtí kněží mohli předkládat své názory na různé otázky. Zásadní byly stížnosti na vývoj jejich postavení: například skutečnost, že měli stejné postavení jako evropský misionářský personál; tváří v tvář tomu se apoštolský delegát snažil podniknout kroky k tomu, aby oba kléry - evropští misionáři a afričtí kněží - pracovali spíše vedle sebe než proti sobě, protože někdy docházelo ke konfliktům, vztahy mezi řádovým misionářským klérem a místním africkým předdiecézním, sekulárním klérem nebyly vždy jednoduché.

Pontifikát Pia XII. pro většinu afrických zemí probíhal v koloniálním období. Lze vysledovat souvislost mezi místní církví, vatikánskou diplomacií a kolonizací?

Jak se dá očekávat, jde samozřejmě o velmi složitou otázku, o které se budou v budoucnu ještě psát knihy: proto existují archivy, které nám mohou pomoci pochopit toto období a tyto specifické vazby mezi místní církví, vatikánskou diplomacií a koloniální mocí. Vatikánská diplomacie je tedy obecně diplomacií kompromisu, neutrality: její angažovanost není politická, nemá jiný cíl než - jak jsme řekli - spásu duší. Základem všech přijatých opatření je rozšíření křesťanství na koloniálních nebo misijních územích. Jinými slovy, cílem všech směrnic je evangelizace. Protože Svatý stolec již dlouho věděl, že náboženství musí být v každé zemi inkulturováno, snažil se přizpůsobit církev místním poměrům, což však bylo obtížné, když většina misionářů pocházela z kolonizující země. Zájmy misionářů a koloniálních mocností však nebyly stejné, i když v mnoha ohledech byly podobné.

Byly v té době ve vatikánské diplomacii nějaké nové africké osobnosti? Jaký byl jejich přínos?

Obecně lze říci, že naprostá většina vatikánských diplomatů byli Italové nebo nanejvýš Evropané; můžeme však hovořit o případu monsignora Kidanemariama Kassa, který byl vikářem věřících obřadu ghe'ez v Eritreji a který se po vyhnání Italů Brity a Etiopany v letech 1941-42 stal regentem apoštolské delegace v Addis Abebě. Byl tedy prvním papežským zástupcem černé pleti. V každém případě je třeba zdůraznit, že zatímco přítomnost afrických zástupců zůstávala velmi malá, bílí kněží a laici a místní řeholníci neváhali psát do Říma a dávat najevo své výhrady.

Jaké jsou ve světle toho, co bylo dosud řečeno, „nové vztahy“ mezi Afrikou a Svatým stolcem?

Myslím, že nyní se africké duchovenstvo a africká církev obecně staly důležitějšími aktéry v církevních sítích a papežské diplomacii, ale jsou také zásadními aktéry pro evropské země a pro mnoho západních zemí, kam přichází tolik afrických kněží. Například do našich francouzských a belgických diecézí přicházejí na pomoc především kamerunští a konžští kněží, ale také kněží z jiných zemí. Vztah evangelizace se změnil: nyní přicházejí misionáři z Afriky například do Belgie a Francie.