PODCAST: Příběh o Zvěstování
ANDREA TORNIELLI
Rok šest před naším letopočtem: Zvěstování Marii. Josefovo rozhodnutí. Cesta k Alžbětě
V malé komůrce na stoličce vedle lůžka z rohoží seděla asi patnáctiletá dívka a předla len. Místnost od zbytku domu odděloval pouze závěs pískové barvy, který se pojednou sám od sebe zavlnil. Děvče si však jemného pohybu látky nevšimlo, neboť jeho pozornost už před tím upoutala hra světla a stínu, kterou na hliněné podlaze domu vykouzlily poslední paprsky zapadajícího slunce pronikající dovnitř jediným malým okénkem. Nazaret v té době nebyl víc než několik ubohých domů z hliněných cihel tisknoucích se ke skále na úbočí kopce, který se vypínal nad rovinou Esdrelonu v Galileji na samé periferii zapadlé výspy velké římské říše. V Římě vládl císař Octavianus Augustus a jeho poddaní zažívali období míru a stability. V Nazaretu však nebylo nic, co by stálo komukoliv za pozornost, nic, co by si vysloužilo aspoň malou zmínku v tehdejších kronikách. Až do onoho večera…
Maria byla natolik zaujatá hrou světla na podlaze, že úplně zapomněla na len, který stále držela v rukách. V tom se náhle závěs zprudka rozvlnil a dívka k němu překvapeně obrátila své hluboké černé oči zdobící její mladickou tvář. Někdo vstoupil dovnitř. Srdce se jí zprudka rozbušilo, když spatřila nezřetelný průsvitný obrys postavy, z které vycházelo zářivé světlo. Neznámý přistoupil k Marii a poklekl před ní. Jako by ji obestřel závoj čerstvého vánku, pocítila dívka náhle velký klid. Její srdce se ztišilo, chvíle strachu pominula, čas jako by se zastavil. Maria měla najednou pocit, že může tomu prapodivnému zjevení zcela důvěřovat.
Byla to právě důvěra, která ji nakonec přiměla říct „ano“. Ano na slova, před kterými by ledaskdo jiný vzal rychle do zaječích. Kdo ví, možná i ona sama chtěla v první chvíli utéct, nakonec se však místo toho jen zeptala: „Jak se to vůbec může stát?“ Byl tu sice tesař Josef, její snoubenec, ale ti dva spolu pod jednou střechou ještě nežili. Tak jak to? Gabriel, onen tajemný návštěvník, se však jen usmál: „Bude to syn Boží.“
Pak se záhadný posel vrátil tam, odkud přišel, a Maria zůstala opět sama. V malé místnosti ponořené do šera soumraku se právě začal psát největší příběh v dějinách lidstva. Všemohoucí Bůh podmínil svoji roli v tomto příběhu souhlasem mladé nepatrné dívky z izraelského národa. Maria sice řekla ano, ovšem teď o chvíli později, když zázračné světlo a konejšivý vánek zmizely, když odešla ona nebeská bytost a ten tam byl i její uklidňující hlas, vynořily se palčivé otázky a s nimi také obavy a pochybnosti. Jak si náhle připadala malá a nedostatečná, nehodná takového vznešeného úkolu. Horečně se snažila vzpomenout si na každé andělovo slovo. Neřekl jí snad, že pro Boha není nic nemožné? Nepřipomněl jí, že i její starší příbuzná Alžběta, o které se tvrdilo, že děti mít nemůže, nakonec také otěhotněla? Jenže Alžběta měla na rozdíl od ní manžela. Jak vysvětlí Maria svému snoubenci, co se jí přihodilo? Jak bude čelit předsudkům a zvědavým očím svých sousedů? Když řekla andělovi „ano“ a v jejím lůně začal v tu chvíli klíčit nový život, netušila ještě, co všechno to bude pro ni znamenat. Už od dětství se jí však dostávala daru hluboké víry a tato víra osvětlovala nejen ji, ale také všechny lidi v jejím okolí. Ačkoliv se Maria rozhodla uschovat prozatím vše ve svém srdci, přece jen jí bylo zatěžko zůstat po této návštěvě z jiného světa jen sama se sebou. Rychle se sbalila a vydala se na cestu za jediným člověkem, o kterém se domnívala, že pro ni bude mít pochopení. Za Alžbětou, která bydlela v Ein Keremu, starobylé vísce nedaleko Jeruzaléma.
Budoucí maminka Jana Křtitele ji spatřila už z dálky a jak byla naplněná radostí nad nečekanou návštěvou, hned jí vyběhla naproti. Když si obě příbuzné padly do náruče, ucítila náhle Alžběta, jak se dítě v jejím břiše radostí zatetelilo. V tu chvíli jakoby kouzlem poznala, co se Marii přihodilo, a nadšeně nahlas vykřikla: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod tvého života“. Maria jí odpověděla: „Má duše velebí Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, protože shlédl na svou nepatrnou služebnici.“ Zůstala pak u Alžběty, starala se o ni a pomáhala s domácností. Těhotenství je velká změna, a když navíc přijde v pozdním věku, znamená to kromě radosti z nečekaného daru také spoustu starostí a námahy. Uplynuly tři měsíce a Mariino vlastní bříško se začalo zakulacovat. Už nešlo dál skrývat, že v ní roste nový život. Inu, co naplat, nastal čas vrátit se zpět do Nazareta. Maria pečlivě volila ta správná slova, když se svému snoubenci svěřovala se zázračným znamením, které jí přišel ohlásit anděl poslaný od samotného Boha.
Josef byl přímý muž uvyklý tvrdé práci. Dne co den bral do svých mozoly posetých rukou dřevo a kámen, aby osazoval v domech zárubně a dveře. Na řeči si příliš nepotrpěl a na zázraky a anděly už vůbec ne. Na rozdíl od Alžběty, která vše pochopila v jednom zázračném okamžiku, nerozuměl Josef skoro ničemu, co mu Maria vyprávěla. Jenom v jedné věci jasno měl: Maria čeká dítě. A to dítě není jeho! Proč se tohle muselo stát zrovna mně?! Bručel si pro sebe a naštvaně se drbal v černých kudrnatých vlasech splývajících s hustými vousy. Přesto se však na Marii neutrhl, nezačal ji hubovat ani vyčítat, ovládl se a dál trpělivě naslouchal jejím slovům, i když mu z toho všeho bylo zatěžko u srdce. Mohl by sice podle zvyklostí zasnoubení s Marií zrušit a najít si jinou ženu, ale koho jiného by si hledal, když právě tuhle černookou panenku měl ze všech nejraději? Copak by ji mohl nechat samotnou s dítětem vydanou posměchu a nevraživosti zbytku vesnice? Ne, ne, to udělat nemůže. Láska je přece jenom víc než zákony a lidské zvyky. Kdepak, Marii z nového domu, který pro ni sám vlastníma rukama postavil, nevyžene. Ale bude umět přijmout cizího syna a vychovat ho jako vlastního? Jeho srdce sevřela při tom pomyšlení úzkost. Věru, neměl od toho dne klidné spaní.
Josef pracoval na stavbě Sefforisu, velkého města, které rychle rostlo i díky jeho páru šikovných rukou šest kilometrů od Nazareta. Protože toho posledních pár nocí mnoho nenaspal, jak ho neustále budilo jeho neklidné srdce, padl únavou jednoho odpoledne přímo na staveništi. Spal a spal a zdál se mu sen. V tom snu k němu podobně jako před několika měsíci k Marii přišel posel Boží a pověděl mu všechno o tom dítěti, co čekala jeho milovaná. Když se Josef ze snu probral, byl celý užaslý a zbrocený potem. Však to taky byl velký převeliký úkol, který v tom snu dostal: Střežit svou nevěstu, která se měla stát matkou samotného Mesiáše a bdít nad prvními kroky Božího syna.
Pod dojmem z toho snu a také pod vlivem své pokorné nevěsty, rozhodl se Josef, že i on se dobrovolně stane součástí toho velkého příběhu, který k nim přišel ze samotného nebe. Stejně jako Maria řekla svobodně své ano, řekl své ano i její budoucí manžel. A tak mladý pár propůjčil svá srdce i těla k uskutečnění toho největšího zázraku v dějinách veškerého lidstva. Až se dítě narodí, dají mu jméno Ješua – Ježíš – přesně tak, jak anděl požádal Josefa ve snu.
Josef a Maria trávili společný čas radostnou péčí jeden o druhého. A byli by tak zůstali, až do dne Ježíšova narození, kdyby i do malého a bezvýznamného Nazareta nedorazil císařův rozkaz o sčítání lidu velké římské říše. Vydali se tedy na cestu do města Betléma, kde se mělo jejich tajemství vyjevit dalším lidem…
Z papežových homilií:
”Pokora je zlaté pravidlo, pro křesťana dosáhnout něčeho znamená snížit se..... V okamžiku zvěstování se Maria také snižuje: nerozumí, ale je svobodná: chápe jen to podstatné. A říká ano... Přenechává se Boží vůli. A Josef, její snoubenec - ještě se nevzali -, se také snižuje a nese i on tuto velkou odpovědnost. Právě styl Marie a Josefa ukazuje, že veškerá Boží láska, aby nás dosáhla, jde cestou pokory. Pokorný Bůh, který chtěl kráčet se svým lidem".
"Maria, která ve svém chvalozpěvu neříká, že je šťastná, protože Bůh shlédl na její panenství, její dobrotu, její mírnost, na mnohé ctnosti, které měla, ale raduje se, protože Pán shlédl na pokoru své služebnice, na její malost”.
