PODCAST: Samuel Prívara SJ – Kristus žije
Vítám vás u dnešního pořadu ani ne týden po velikonočních událostech. Možná jsme ještě plní dojmů z toho všeho, co se stalo, možná nás ještě hřeje pocit z návštěvy rodiny či přátel, ale dost možná nás jednoduše opět převálcovaly obyčejné starosti a povinnosti běžného dne. Markovo evangelium nám nabízí svou poslední, šestnáctou kapitolu, kde nacházíme na pár řádcích tři příběhy, které jiní evangelisté rozepsali na několik stran. Ježíš se nejdřív ukáže Marii Magdalské, pak učedníkům na cestě do Emauz a nakonec všem jedenácti učedníkům ve večeřadle.
Všechny tři příběhy začínají ohromným smutkem, beznadějí, strachem. Marie byla ženou, o jejímž životě předtím, než potkala Ježíše, toho paradoxně moc nevíme. Z biblických textů víme, že setkání s Ježíšem ji radikálně proměnilo. Ať už žila jakkoli předtím, rozhodla se následovat Ježíše a poctivě ho doprovázela na všech jeho cestách. Dal jejímu životu smysl, měla pro co žít. Jeho smrt musela pro ni znamenat konec všem těmto nadějím, znovu se před ní nebo lépe řečeno pod ní otevřela jáma nesmyslu a beznaděje, Marie neví, jak dál a hlavně, proč vlastně. Vidíme její ohromný žal, jak se nedokáže odloučit od obrazu Ježíše, který si vytvořila. Její srdce si vytvořilo idol, ke kterému silně přilnulo a nechce se od něho odloučit.
V téměř totožné situaci se nachází dva učedníci, kteří kráčejí do Emauz. Nevíme o nich téměř nic, dokonce ani jména. Avšak vidíme, jak jsou zahořklí, slepí žalem. V jejich případě to není Mariin možná až hysterický pláč, ale spíše rezignace, zklamání a zahořklost. Předtím, než potkali Ježíše, měli jistě své zájmy, rodinu, práci. Snažili se v rámci možnosti žít dobře, zabezpečit svou rodinu a sebe. Pak najednou potkali někoho, kdo jim slibuje zásadní změnu života. Musí udělat těžké rozhodnutí. Následovat Ježíše totiž znamená nežít jak všichni ostatní kolem. Nestačí už pouze žít dobře. Chovat se morálně. Následovat Ježíše vyžaduje naprosto novou logiku: odpouštět, snažit se neoplácet zlo zlem, mít rád dokonce i toho, kdo nám nepřeje, nepomlouvat, i když máme strašnou chuť, přijmout možná nějaký políček. Oni se ho přesto rozhodnou následovat a první měsíce se nechají unášet euforickými pocity, že dosáhli té nejúžasnější a největší změny svého života, že jejich život má konečně smysl. Zdá se, že všechno funguje lépe. Různé drobné sebezápory, modlitba, vztah s Bohem, rodinou a přáteli – všechno nějak jde samo od sebe. Ne že by se nevyskytly překážky, protivenství, obtíže. Ale v této fázi se nějak všechno zvládá. A najednou je konec. Nic nefunguje. Modlitba nedává smysl, životní směrování se ocitlo v naprosté mlze, člověk nemá sílu ani chuť kráčet dál. Přesně toto se odráží v té frustraci, v tom naprostém zklamání a rezignaci dvou učedníků na cestě do Emauz. Jako bychom mohli slyšet jejich otázku: jak jsme jen mohli takovýmto způsobem skočit na lep tomu Ježíši? Tolik toho nasliboval, nějakou dobu to i fungovalo, ale co teď? Jaký to má celé smysl?
Do třetice ještě příběh s jedenácti. Vidíme stejný vzorec jako v předchozích případech. Zpočátku ohromné nadšení, následují Ježíše, někteří chtějí pro něho a za něho položit život, Petr se chlubí, co všechno je ochoten. A najednou všichni utekli, Petr zradil. Sedí spolu v místnosti, ticho by šlo krájet, ve vzduchu se vznáší společné vědomí viny, selhání, zrady a zároveň obrovský smutek a nejistota. Co teď?
Ve všech třech příbězích jsme svědky stejné dynamiky. Setkání s Ježíšem mění život, lidé se jej rozhodnou následovat, zpočátku se zdá všechno jako z pohádky, pozitivně jim to mění život, avšak později přichází zásadní zlom: cítí se opuštěni, nemálo z nich se plácá v pocitu lítosti, sebeobviňování, pocitu selhání, ale zároveň lze cítit i hněv, obavy, frustraci. Po setkání se Zmrtvýchvstalým se všechno mění: Marie dokáže zanechat svůj imaginární idol, sebou vytvořený obraz Ježíše a poprvé vidí před sebou někoho, koho nemůže vlastnit. Někoho, kterého sice nemůže ovládat, který však je s ní novým způsobem a nikdy ji neopouští.
Učedníci jdoucí do Emauz dostávají schopnost nového pohledu na svět, na život, na svou vlastní identitu. Zanechávají sebelítosti a vědí na nové úrovni svého bytí, že Zmrtvýchvstalý zásadně mění všechno. Jedenáct učedníků dostává po setkání s Ježíšem novou a zcela zásadní životní jistotu, která jim umožní setřást všechnu negativitu a sentimentalitu, zapálí jejich srdce tak, že je už žádné překážky nezastaví.
Všimněme si, že ve všech případech setkání se Zmrtvýchvstalým se tvoří nová identita, která umožní lidem, aby dokázali zanechat strach, nedali se zválcovat starostmi, nejistotou, různými negativními pocity a všichni, každý z učedníků a učednic dostává od Ježíše poselství: jděte a hlásejte evangelium. Někteří slovem, avšak všichni svým životem. Myslím, že toto je poselství i pro nás. My jsme sice Ježíše nepotkali stejným způsobem jako Marie, emauzští učedníci nebo Jedenáct ve večeřadle, nemohli jsme vložit prst do jeho ran jako Tomáš, avšak máme zkušenost Boží přítomnosti v našem životě. Zakusili jsme v některých chvílích, že Bůh je živ, že je s námi, že se stará, že s námi komunikuje.
Ježíš posílá po svém zmrtvýchvstání Marii i další učedníky do Galileje, tedy na místo prvního setkání. Jako by jim říkal, jděte zpátky, tam, kde jste mě zakusili, kde jsme spolu tolik prožili a připomeňte si, jaké to bylo. Načerpejte sil, protože já jsem a budu s vámi neustále, i když jiným způsobem. Možná může tento postup posloužit i pro naši inspiraci. Vraťme se na místa, kde jsem zakusili setkání s Pánem. Nejen v intelektuální paměti, vraťme se tam i v emocích, ve zkušenosti. Jaké to bylo tehdy, když jsme Boha cítili, když jsme věděli, že tam je, že mu na nás záleží? Prožijme znovu ty kouzelné okamžiky, které nám daly chuť věřit a kráčet s Ježíšem. On nám totiž slíbil, že bude s námi vždy, po všechny dny až do skonání času. A to i tehdy, když ho necítíme, nevidíme, nevnímáme. Kráčí s námi jako tichý průvodce. Nezapomeňme na to.
