Kroniky z prvního jubilea: Řím od víry k dopravním zácpám
Felice Accrocca
Všechno v jubileu vyhlášeném Bonifácem VIII. se vyznačovalo velkolepostí, počínaje velkým počtem poutníků. Kroniky se o něm zmiňují často a vždy s velkým údivem: "Šlo tam tak velké množství lidí z celého křesťanstva," poznamenává sienská kronika anonymního autora z poloviny 14. století, "že se to zdálo neuvěřitelné těm, kdo to neviděli. Lidé obojího pohlaví, což vzbuzovalo ještě větší údiv, protože zástup poutníků obvykle tvořili spíše muži než ženy. "I šli manželé s ženami a dětmi," pokračuje autor zmíněné kroniky, "nechali své domy zamčené a všichni se v zástupu s dokonalou oddaností vydali k řečenému odpuštění."
Potvrzuje to i zajímavá pamětní deska, kterou lze dodnes obdivovat ve Florencii na ulici Giovanni da Verrazzano, na níž se píše (latinsky), že v roce 1300 byl svatý hrob odňat saracénům tatary a vrácen křesťanství; zmiňuje se také o odpustcích vyhlášených Bonifácem VIII. a o tom, že mnoho lidí, včetně tatarů, se kvůli tomu vydalo do Říma. V závěru se pak nečekaně přechází k lidovému jazyku: "A tam šel Ugolino s manželkou". Kdo je tento Ugolino, zůstává záhadou, přestože se mnozí pokoušeli o jeho identifikaci: myslím, že je logické předpokládat, že to byl jistě zámožný občan, ovšem bez významných rolí, neboť jinak by o nich - s největší pravděpodobností - byla podána zpráva.
Mimořádné davy lidí vždy vytvářejí - včera i dnes - značné dopravní problémy. A mnoho jich bylo i v onom roce. Není proto divu, že bylo třeba přijmout nápravná opatření. Poukazuji na dvě, o nichž nám podávají zprávu dva výjimeční svědci.
První beru z Knihy o stém roce neboli jubileu kardinála Stefaneschiho. Ten, přímý svědek této mimořádné události, nás ujišťuje, že "jakmile se zpráva o stém roce indultů rozšířila, davy lidí se okamžitě houfně vydaly směrem k Římu, a to tak početné, že všude, kudy procházely, zanechávaly dojem armády nebo hejna. Uvnitř i vně městských hradeb se totiž s přibývajícími dny stále více hromadil hustý dav, přičemž hrozilo, že mnozí budou davem rozdrceni. Tehdy bylo přijato výhodné, i když ne zcela dostačující řešení: v hradbách byla otevřena druhá brána, která poutníkům poskytovala kratší cestu mezi Romulovým pomníkem a antickou cestou". Tedy další brána; možná, jak spekuloval Arsenio Frugoni, "mezi domnělým Romulovým hrobem před Santa Maria in Traspontina a pravděpodobně Castelliho branou".
Velký příliv lidí přicházel zcela jistě ze severu, protože z jihu mohl příliv přicházet pouze z jižní Itálie. Ale pak se všichni, ať už cizinci, nebo Římané, nakonec shlukli kolem bazilik, především té knížete apoštolů. A hlavně tam vznikla dopravní zácpa. A tak se uchýlili k tomu, co můžeme označit za první jednosměrnou ulici v dějinách, nebo alespoň první, o které jsme slyšeli. Nejvyšší básník nás o tom informuje (Inferno, xviii, 28-33):
"jak Římané to nařízení dali, že v Milostivém létě, v poutním čase, kdy velké davy po mostě se valí, proud jeden čelem k hradu ubírá se, k svatému Petru namířeno má-li, a proti němu druhý kráčí zase."
Na Andělském mostě Sant'Angelo byl proto umístěn rozdělovač, aby lidé byli směrováni na každou stranu tak, aby postupovali jen jedním nebo druhým směrem. Dopravní zácpy však nebyly jediným problémem, který bylo třeba řešit. Potřeb, které tato "velmi početná armáda" vyvolala, bylo hned několik. Pokud jde o nocleh, velkou pomoc poskytovaly scholae peregrinorum, kde se potkávali poutníci z různých národů; i tehdy však mnozí využili možnosti dát k dispozici své vlastní domy a proměnili je v něco velmi podobného dnešním Bed and Breakfast. A protože nároky rozhodně nebyly jako dnes, lidé se přizpůsobili i ubytování ve společných pokojích.
Pak tu byl problém se zásobováním, protože každý poutník byl hladový krk, který bylo třeba živit. Náž zpravodajec Stefaneschi nám opět přichází na pomoc: "Kvůli nečekanému přílivu Římanů, poté co jim Řím poskytl hojnost všeho, co potřebovali k životu asi na tři měsíce, se začalo objevovat nebezpečí hladu, zejména proto, že se zdálo, že ani pece, ani přetížené mlýny nebudou stačit pro množství lidí; a Tibera, rozvodněná dešti, poněkud přetekla, což podnítilo obavy lidí. Ačkoli ve skutečnosti bylo obilí dost, přesto byla pohotově zjednána dvojí náprava; za prvé bylo nařízeno, aby sousední hrady, obvyklí dodavatelé obilí do Říma, dodávaly za této situace chléb; za druhé lidé sami, aby nebyli vystaveni možnosti nedostatku obilí, museli s sebou přinést své vozy naložené potravinami; tímto opatřením bylo zásobování na krátkou dobu odlehčeno, zásoby byly doplněny, takže mlýny, pece a dokonce i chléb prodávaný v košících ve vesnicích vystačily v hojné míře; A vskutku něco, čemu se vzhledem k množství shromážděnému v onom stém roce současníci velmi divili, a snad potomci budou ještě více, že v Římě po celou dobu trvání jubilea nebyl nikdy nedostatek jídla ani pití, že skutečně úroda byla značná, lisy přetékaly vínem a sklizeň byla hojná, samozřejmě i s přibýváním zboží s návratem října a podzimních dešťů".
Řím ve zkoušce, která byla dvojnásob obtížná, protože nebyla předem předvídána a protože se musel vyrovnat s mimořádným přílivem lidí, nějak obstál. Bude město připraveno na totéž i dnes?
