PODCAST - Radim Beránek: „…za oknem ranní slunce /a všechno je úplně jinak...“
Milí posluchači, také jste už někdy sami zažili, že někteří básníci jsou schopni jedním jediným veršem anebo jednou jedinou větou zachytit a vyjádřit podstatu a hloubku nějaké životní situace nebo příběhu lépe než stohy knih a učených traktátů? Že se ona jedna věta nebo jeden verš nějakým zvláštním způsobem propojí a zarezonuje s naší zkušeností, která je jinak slovy velmi těžko popsatelná? Že v tom jediném verši jako by ona často velmi nejednoznačná a nesnadno definovatelná pára našich myšlenek, prožitků a pocitů náhle zkondenzovala v čistou vodu – vodu, ve které je možné na chvíli zahlédnout hlubinnou pravdu skutečnosti a naší zkušenosti?
Už více než dvacet let se mi tímto způsobem – zejména v souvislosti s velikonočními svátky a celou dobou velikonoční – stále znovu a znovu vybavuje jeden krátký verš českého básníka a hudebníka Pavla Zajíčka z jeho básně New York – Praha – Paříž, která byla později i nádherným způsobem zhudebněna Zajíčkovou hudební skupinou DG 307: „…za oknem ranní slunce / a všechno je úplně jinak...“ V tomto krátkém verši jako by se pro mne zkoncentroval a vypověděl celý velikonoční příběh ukřižování, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, příběh, který je jádrem veškeré křesťanské víry, příběh, jehož tajemství a hloubka jsou tak nezměrné, že kdykoliv o něm uvažujeme a mluvíme, tak se – stejně jako autoři evangelií – dostáváme na hranice našeho jazyka a představivosti. „…za oknem ranní slunce / a všechno je úplně jinak...“ Kdykoliv si na tento verš vzpomenu, okamžitě se mi vybaví příběh onoho velikonočního rána z Janova evangelia, kdy Marie Magdalská přišla k Ježíšově hrobu a nalezla ho prázdný. V evangeliu čteme:
Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš? “ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu“. Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘. (J 20,11-16)
„…za oknem ranní slunce / a všechno je úplně jinak...“ Velikonoční ráno ve skutečnosti nikdy neskončilo, jeho světlo svítí na věky do temnoty našeho světa a prozařuje i temnotu našich srdcí – věčně, tady a teď. Smrt a zmar nemají poslední slovo, v Kristu ze smrti povstal život a všechno je proměněno: „…za oknem ranní slunce / a všechno je úplně jinak...“
Tak jako v básních se i v evangeliích hluboká pravda občas skrývá v malých a zdánlivě nevýznamných detailech. V této souvislosti mi dlouhá léta vrtalo hlavou, proč vlastně autor Janova evangelia tolik zdůrazňuje, že oni dva andělé, které Maria Magdalská uviděla v prázdném hrobu sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, seděli jeden „u hlavy“ a druhý „u nohou“. Oči mi až před pár lety otevřel Rowan Williams, vynikající teolog a bývalý arcibiskup z Canterbury. Rowan Williams přesvědčivě dokládá, že původní adresáti Janova evangelia velmi dobře věděli, na které dva anděly pisatel evangelia naráží a odkazuje: jsou to oni dva cherubové, které Hospodin v knize Exodus přikázal Mojžíšovi umístit na oba konce takzvané slitovnice, přičemž slitovnice (hebrejsky kapporeth, řecky hilasterion) byla jakýmsi poklopem či víkem pro Archu úmluvy, neboli Schránu svědectví, která obsahovala desky s desaterem, Áronovu hůl a manu. V knize Exodus Hospodin říká Mojžíšovi:
„Vytvoříš také dva cheruby. Zhotovíš je z tepaného zlata na obou koncích slitovnice: jednoho cheruba na jednom konci a druhého na druhém konci. Uděláte cheruby tak, aby vystupovali ze slitovnice na obou jejích koncích. Cherubové ať mají rozpjatá křídla, jimiž budou zastiňovat slitovnici. Ať jsou obráceni čelem k sobě a tvářemi se sklánějí nad slitovnici. Slitovnici pak položíš jako příkrov na schránu, do níž vložíš Svědectví, které ti dám. Tam se s tebou budu setkávat. Z místa mezi oběma cheruby nad slitovnicí, jež přikrývá Schránu svědectví, s tebou budu mluvit o všem, co ti přikážu ohledně synů Izraele.“ (Ex 25,18-22)
Určitou představu o tom, jak slitovnice na Schráně svědectví vypadala, asi mají ti z nás, kdo viděli slavný film Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy. Důležité je, že ono místo mezi oběma cheruby na slitovnici je prázdné, není tam žádný obraz. Toto prázdné místo mezi cheruby je Božím trůnem, místem, kde Hospodin „přebývá“ a ze kterého mluví k synům a dcerám Izraele. Ale ten, kdo by zde chtěl Hospodina spatřit, neuvidí nic, pouze prázdný prostor mezi cheruby. Bůh Hospodin zůstává neproniknutelným a nemanipulovatelným Tajemstvím. To hmatatelné a viditelné, to, co Izraelité mohou nést v procesí anebo do bitvy, není obraz Boha, ale Boží trůn, místo, kde Hospodin paradoxním způsobem je i není.
Tajemná skutečnost Kristova zmrtvýchvstání se natolik vymyká naší běžné zkušenosti, že náš každodenní jazyk a běžné myšlení selhávají a my se vlastně snažíme – tak jako evangelisté, jakkoli neohrabaně a paradoxně – vyslovit nevyslovitelné. Biblisté občas vedou spory o tom, jestli má v evangelních zprávách o zmrtvýchvstání časovou a teologickou prioritu tzv. tradice prázdného hrobu, anebo spíše tzv. tradice zjevování se zmrtvýchvstalého Krista učedníkům. Ale Janovo evangelium nás upozorňuje, že se zde může jednat o falešné dilema a lámat si s tím až příliš hlavu může být zavádějící. Prostor mezi anděly, místo, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, je prázdné – tak jako místo mezi anděly na slitovnici. Zmrtvýchvstalý Kristus zde není – a přitom je všude. To, co slavíme o Velikonocích není jakýsi návrat toho, co bylo, ale spíše proměna, nové stvoření a radostné ujištění, že nebesa jsou otevřená, chrámová opona se roztrhla (Mk 15,38) a hranice mezi životem Boha a naším životem byla odstraněna – ano, ukazuje se dokonce, že z Boží strany tato hranice ve skutečnosti nikdy neexistovala. Prázdnota hrobu a prázdnota onoho prostoru mezi anděly, kde leželo Ježíšovo tělo, je paradoxně znamením plnosti přítomnosti Boha, tady a teď, od věků až navěky. Tak jako Izraelité neměli Hospodina ve své moci a pod svou kontrolou, tak ani Kristova církev nemá monopol na Boží milost. Naše církev není nějakým exkluzivním prostorem pro setkání s Bohem, ale nástrojem a znamením toho, že Boží milost je univerzální, že Bůh sám ve své lásce působí všude a ve všem – i tam kde bychom to nečekali anebo prostě nevěřili, že je to vůbec možné.
„…za oknem ranní slunce / a všechno je úplně jinak...“ Básník Pavel Zajíček podle svých vlastních slov napsal tyto verše v New Yorku poté, co se dozvěděl, že jeho blízký přítel nečekaně zahynul ve Francii při autonehodě. Nikdo z nás se v životě nemůže vyhnout nepříjemným a bolestným zkušenostem, a některé okamžiky námi nevyhnutelně otřesou: ztráta blízkého člověka, nepříznivá diagnóza, války, násilí a konflikty ve světě i v našich vztazích. Ale naše víra nám říká, že to všechno nemá žádnou moc nás odloučit od Boží uzdravující lásky, která je silnější než cokoliv, silnější než nemoc, utrpení i smrt. Začátkem března tohoto roku jsem byl týden na exerciciích v tichu a mlčení v exercičním domu v Drážďanech. Byl to pro mne velmi dobrý a posilující pobyt. A moje úplně poslední zapsaná poznámka z rána posledního dne exercicií byl právě onen verš Pavla Zajíčka, který mne v tu chvíli znovu hluboce oslovil, protože pro mne tak jedinečným způsobem ztělesňuje velikonoční naději: „…za oknem ranní slunce / a všechno je úplně jinak...“ Když jsem se pak vrátil z Drážďan domů, tak jsem se dozvěděl, že básník Pavel Zajíček předešlého dne zemřel. I víra v Kristovo zmrtvýchvstání je v posledku milostí, darem Boha, a my můžeme být pouze vděční za všechny ty okamžiky, kdy se tato pravda naší víry nějakým způsobem hlouběji otiskla do našeho srdce – třeba i díky kratičkému verši básníka, který nyní už vidí to, v co my zatím pouze věříme a doufáme: „…za oknem ranní slunce / a všechno je úplně jinak...“
Radim Beránek je profesorem na Ulmské univerzitě.
