PODCAST: Samuel Prívara SJ – Seslání Ducha
Vážení posluchači Vatikánského rozhlasu, vítejte u dnešního pořadu. Pomalu končí dlouhé povelikonoční období, a v neděli slavíme seslání Ducha, tedy Letnice.
Čtení ze Skutku apoštolů popisuje seslání Ducha zajímavým způsobem: všichni jsou pohromadě, ozve se hukot z nebe a lidé v domě jsou naplněni Duchem svatým, který jim umožňuje vzájemné porozumění. Tento popis seslání Ducha je jakoby inverzí, obrácením jiného příběhu, který nacházíme v první knize Mojžíšově, v knize Genesis. Příběh o babylonské věži zná téměř každý, zlidověl i do sakrální podoby. Když se řekne, „to je ale Babylon“, většina z nás si představí chaos, nepořádek, neporozumění, někteří možná ještě nějaký mravní úpadek. V první knize Mojžíšově se dočteme o pyšném lidstvu, které se rozhodlo postavit věž sahající až do nebe. Možná je to symbolický poukaz na nové technologické možnosti lidstva a vyspělost tehdejší kultury. Rozhodně není na místě naříkat nad zkažeností techniky a tím, kam nás to celé žene. Bible je teologizovaná historie, tedy historie, která se snaží svými příběhy poukázat na něco zásadního, na to, jaký je Bůh a jak se chová vůči lidem. Příběh o babylonské věži vtipně se popisuje, jak se lidé bouří proti svému statusu, a chtějí být jako Bůh. Vůbec nejde o to, že něco chtějí stavět, že využívají svůj rozum a své dovednosti. Spíše jejich úmysl poukazuje na základní problém: chtěli být jako Bůh, chtěli být měřítkem všeho, udělat si jméno po celé zemi. Autor knihy s mistrovskou ironií vykládá, jak to celé dopadlo. Došlo ke zmatení jazyků. Jelikož si najednou stavitelé nerozuměli, nemohli dílo dokončit. Příběh vyprávěný symbolickým jazykem nepoukazuje na to, že by člověk mohl nějak konkurovat Bohu. Tento výklad by byl opravdu trapný a velmi nebiblický. Autor se spíše vysmívá ambicím stavět se do role, která stavitelům nepřísluší. Nedokázali by v ní totiž naplnit svou přirozenost, nemohli by rozvinout své přednosti a dary, nemohli by žít naplno.
Když tedy slyšíme v prvním čtení, že v den Letnic byli v domě s učedníky pohromadě lidé různých národů, nacházíme silný odkaz na Babylonskou věž, akorát s obrácenou logikou: zatímco v prvním případě následuje chaos, neporozumění, rozdělení a zmar původního záměru, teď, o Letnicích, lidé různých jazyků a národů nacházejí jednotu a porozumění. Symbol Babylonské věže byl pro prvotní křesťany mimořádně silný, vždyť právě porozumění, jednota a univerzalita ohlašované dobré zvěsti se uvádějí neustále jako symbol příchodu Božího království. Když mluví svatý Pavel nebo svatý Ignác o rozlišování, uvádějí znaky přítomnosti Božího Ducha následovně: pokoj, jednota, harmonie, mír, kreativita. Stejně tak vyjmenovávají i znaky Nepřítele: zmar, chaos, neporozumění, zmatek, neklid v duši. Ten popis působení Ducha a jeho působení vidíme velmi podobně v Starém i Novém zákoně stejně jako u velkých osobností křesťanství…
Ježíš v nedělním evangeliu říká: Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy.
Svátek Letnic, tedy seslání Ducha je pro křesťany a dynamiku v Církvi zcela zásadní. Tento Duch byl slíben učedníkům samotným Ježíšem, že je naučí pravdě, že je bude neustále obnovovat, aby nejen Partové, Médové, Elamité, ale i lidé všech generací rozuměli a objevovali to, co nám Kristus přinesl. Je to lék proti ustrnutí, antidotum proti tradicionalismu a zkostnatělosti. Ježíš Kristus je definitivním Božím zjevením, nemusíme čekat na někoho dalšího. Avšak pochopení toho, co nám přinesl a co konkrétně to znamená v našich životech, musíme znovu a znovu promýšlet a promeditovávat.
Naše církev a naše společnost stojí dnes před novými výzvami. Kristus nám slíbil a poslal Ducha, Přímluvce, Obhájce a Průvodce, který nás má podle jeho slov uvést do celé pravdy. To neudělal jednorázově v druhém, třetím nebo sedmém století. Duch totiž působí neustále, učí nás a obnovuje. Naslouchání Duchu chce velkou odvahu, protože to někdy znamená odložit zvyky a tradice, které máme už dlouhou dobu. Vyžaduje to však především pečlivé a důkladné naslouchání. A naslouchat znamená také zmlknout, vytvořit prostor ticha. To neplatí pouze pro ty nahoře, pro vedení. Naslouchat a vytvořit prostor ticha v našem životě musíme my všichni – jako jednotlivci, tak i celé komunity a instituce. Zmlknout, naslouchat a pak rozlišovat a vést dialog. Za obraz společnosti a církve neseme všichni odpovědnost. Je vždy mnohem snadnější být pasivní a kritizovat bez toho, abychom sami pohnuli prstem. V první řadě je tady nutnost osobní odvahy, abychom si začali klást otázky a hledat odpovědi. I tato odvaha je darem zmiňovaného Ducha. Avšak také my hrajeme roli; také my máme úkol; také my musíme na tuto výzvu odpovědět: Je mnohem jednodušší zůstávat v zajetých vzorcích. Je mnohem jednodušší neptat se sebe sama proč vlastně věřím, v co věřím a co to znamená. Je mnohem jednodušší opakovat naučené. My se toho úkolu často lekneme, protože se zdá, že převyšuje naše síly, že vyžaduje příliš velkou námahu.
Dnešní slavnost nám připomíná, že Duch vane i dnes, že změna je možná, že se jedná o proces, ve kterém můžeme a máme růst, že můžeme důvěřovat, doufat a milovat, protože to není jenom na nás i když bez nás to není možné. Duch vane i dnes, avšak my jsme jeho spolupracovníci. Jsme zváni, abychom se zaposlouchali na osobní, celospolečenské i celocírkevní úrovni. Ať se nám povede udělat alespoň první krok.
P. Samuel Prívara SJ je kaplanem Akademické farnosti Praha.
