Nově promýšlet primát v ekumenickém smyslu

Andrea Tornielli

Jedná se o dějiny společné cesty, staletí jednoty, ale také rozkolů, vzájemných exkomunikací, rozdělení a bojů určovaných spíše politikou než teologickými rozdíly. Po téměř dvou tisíciletích křesťanských dějin, navzdory starým i novým krizím uvnitř různých konfesí, se ekumenická cesta ubírá významnými kroky. Právě zveřejněný dokument o "Římském biskupovi" svědčí o tom, že ochota a otevřenost k diskusi o formách výkonu petrovského primátu, kterou v roce 1995 projevil svatý Jan Pavel II., nezůstala mrtvou literou. Dialog se posunul kupředu a synodální cesta, kterou katolická církev prožívá na všech úrovních, je jeho součástí. Katolíci ve skutečnosti znovu objevují a prohlubují význam synodality jako konkrétního způsobu prožívání společenství v církvi, což je vědomí, které je již přítomno a zakoušeno i v jiných křesťanských tradicích.

Současně již není role římského biskupa a jeho primátu ostatními křesťany považována pouze za překážku či problém na ekumenické cestě: synodalita totiž vždy uvažuje o přítomnosti "protos", o primátu.

Pro ostatní církve samozřejmě zůstává nepřijatelný petrovský primát, jak jej vykonávali papežové ve druhém tisíciletí a zejména jak jej schválil první vatikánský koncil. Ale i v tomto ohledu dokument Dikasteria pro podporu jednoty křesťanů vykazuje významné kroky: práce v ekumenických dialozích totiž navrhla rozlišovat papežský primát vykonávající jurisdikci nad latinskou církví (nebo západní církví, jak ji rádi nazývají východní církve) od primátu v lásce římské církve, "prvního stolce". Primátu "diakonie", tj. služby, a nikoliv moci. Primátu jednoty, který se uplatňuje v synodalitě, aby se dosáhlo konsensu všech biskupů.

Existuje tedy, nebo by alespoň mohla existovat, forma petrovského primátu přijatelná pro ostatní církve. Taková, kterou již před několika lety konstantinopolský ekumenický patriarcha Bartoloměj nazval primátem "vykonávaným spíše v pokoře a soucitu než jako jakési vnucování ostatním členům biskupského kolegia", jako "pravý odraz ukřižované lásky Pána, a nikoli v mezích pozemské moci". Je to konkrétní cesta k uskutečnění onoho snu, který před téměř třiceti lety vyslovil papež Wojtyla.