Papež přijal evropské biskupy, Crociata: EU by měla vystupovat důrazněji
Michele Raviart - Vatikán
Slabá, ale stále nezbytnější Evropská unie - to je pohled, který vyplynul z dnešní papežské audience, během níž papež hovořil s osmi členy předsednictva Komise biskupských konferencí Evropské unie, sdruženými v Comece. Setkání se uskutečnilo jen několik dní po evropských volbách, jejichž výsledek byl jedním z témat diskuse spolu s mírem a obchodem se zbraněmi. Hostem rozhovoru ve studiu Vatikánského rozhlasu - Vatican News je mons. Mariano Crociata, předseda Comece a biskup italské diecéze Latina-Terracina-Sezze-Priverno.
Vaše Excelence, jak probíhala audience u papeže?
Bylo to setkání jako obvykle, ale řekl bych, že ještě více než obvykle, velmi uvolněné a velmi upřímné ve všech hlavních otázkách, kterými se zabýváme. Začali jsme samozřejmě od voleb a dotkli jsme se, jak bylo bohužel nevyhnutelné, tématu válek a pak samotné činnosti Comece v jejím běžném životě, v této fázi, kdy začíná nová etapa, nové pětileté období, po evropských volbách, které proběhly před několika týdny...
Co papež očekává od Evropské unie a jejích biskupů?
Papež se na situaci dívá s velkým realismem v tom smyslu, že i po těchto volbách vidí Evropu slabou, a přesto potřebnou, protože, jak napsal při jiných příležitostech, dědictví, kulturní, lidské, technické a historické dědictví, které za ní stojí, ji činí v kontextu lidstva jedinečnou. Svět Evropu potřebuje, napsal. A tak s lítostí konstatujeme tuto slabost, kterou volby v některých ohledech potvrdily nebo dokonce prohloubily, i když politický rámec nebyl vyvrácen. Nás to vyzývá k další práci... Papež od nás také očekává, že se budeme angažovat ve sféře našich vlastních kompetencí, což znamená vést dialog, vysílat žádosti, stanoviska, zprávy o konkrétních otázkách a naléhat na to, aby Evropa skutečně dělala svou práci, převzala svou roli a odpovědnost a prosazovala ji v mezinárodním kontextu, zejména v tak složité fázi, jako je tato.
Od voleb do Evropského parlamentu nás dělí jen něco málo přes týden. Zaznamenáváme dva trendy: jednak posun k určitému extremismu v mnoha významných evropských zemích, jako je Francie a Německo, jednak tendenci k neúčasti na volbách. Jaký je názor Comece na to, co se stalo ve volbách?
Především řekněme, že to bylo opět potvrzené a v podstatě úspěšné uplatnění demokracie a důkaz, že demokracie v Evropě žije. Samozřejmě v těchto charakteristikách, kterých jste si všiml a kterých si všímáme všichni, vidíme i aspekty obtíží, kterými Evropa prochází právě kvůli této slabosti nebo důsledku této slabosti, o které byla řeč dříve. Naše hodnocení je, řekl bych, artikulované. Jak jsem se již zmínil, dochází k potvrzení stabilního rámce pro všechny, protože předchozí většina je zachována. Dochází k nárůstu extrémních křídel, zejména pravice, ale komplikace spočívá v tom, že kupodivu v zemích Východu, kde byla pravice silná, se projevily jiné síly, které tolik nenarůstají. Naopak v západní Evropě, například v Německu a Francii, se pravice prosadila a vzrostla. Situace je tedy proměnlivá a vyžaduje pečlivé hodnocení a monitorování. Doufáme, že se podaří nalézt rovnováhu, která povede k tomu, že každý přispěje svým dílem k co nejpevnější a nejsilnější většině, protože bez jednoty a bez síly Komise a orientace Evropské unie jako celku bude cesta samotné Evropské unie skutečně obtížná, pokud jde o růst a rozvoj a schopnost řešit stále složitější problémy, které jsou před námi.
Přinejmenším v Itálii se projevila silná neúčast, poprvé byla míra účasti nižší než 50 procent. Existuje dostatečná znalost toho, co Evropská unie dělá. Nemluvím jen za Itálii, ale obecně v členských státech, za běžného občana, za občana, který není odborníkem nebo se nezajímá o politiku?
Otázka je širší v tom smyslu, že prvek hodnocení znalosti toho, co Evropská unie dělá, má vliv, ale není jediným faktorem nespokojenosti nebo nezájmu. Existuje obecnější fenomén spočívající v obtížnosti zapojit se a sledovat jiné otázky než ty, které jsou v životě většiny občanů předmětem bezprostředního zájmu. Tomu nepomáhá ani skutečnost, že často stejné kolo evropských voleb, které se koná každých pět let, je využíváno především k polemikám, konfrontacím nebo volebním kampaním, které mají především národní význam. Samozřejmě je tu také skutečnost, že se široká veřejnost necítí být Evropskou unií interpretována a chápána, protože ji vnímá jako poměrně anonymní a vzdálenou sílu, která rozhoduje nad hlavami národů a lidí a nepomáhá řešit konkrétní problémy, s nimiž se každý z nás potýká. To má svůj díl pravdy v tom smyslu, že Evropská unie často zažívá sebereferenční dynamiku, je autonomní v konfrontaci s problémy, které pak skutečně řeší, ale ne tak, aby byla schopna skutečně sdělit, co hodlá dělat. Na druhou stranu je pro běžné občany opravdu komplikované získat takovou úroveň pozornosti. a místo toho je zapotřebí právě to, aby se začali zajímat a už nepřemýšleli v termínech národních kandidátních seznamů, ale v termínech evropských kandidátních seznamů. Už jenom tím by se dalo vstoupit do jiného vztahu k Evropské unii, protože přece jenom to, co si nejčastěji myslí veřejnost, která je tak vzdálená mnoha faktorům lokální politiky nebo ne vždy účinné komunikace, je, že nakonec nemá cenu volit a že není co řešit. Místo toho je třeba pochopit a zdůraznit, že existuje šance něco ovlivnit. To však není cítit a z tohoto hlediska máme jako Comece v tomto smyslu velkou odpovědnost jako delegáti, ale spolu s námi by se o to měly zajímat i biskupské konference a samotné místní církve, což je někdy obtížné v tomto směru prosadit.
V těchto dnech se na evropských summitech konzultuje obnova vrcholných funkcí, předseda Evropské komise, předseda Evropské rady, vysoký komisař pro zahraniční politiku. V čem Comece žádá kontinuitu a v čem by chtěla diskontinuitu od právě skončeného mandátu?
Nepracujeme v termínech politického hodnocení. Je jasné, že instituce jako taková potřebuje kontinuitu, ale potřebuje také složku inovace nové iniciativy, protože se zdá, že s ohledem na slabou Evropu chybí schopnost průbojnosti, účinného vlivu ze strany Evropy v zásadních otázkách, které se pak v dnešním světě prolínají mezi vnitřkem a vnějškem. Existuje představa, někdy dokonce realita, že Evropská unie má vedoucí úlohu nebo v každém případě rozhoduje, jak může, v otázkách, v nichž pak ostatní takříkajíc udávají směr. Z tohoto pohledu se domnívám, že si to všichni přejí, protože nakonec je obecným zájmem, aby Evropská unie vyvinula politickou schopnost iniciativy, která by skutečně řešila problémy. Mysleme také na obrovské množství vnitřních problémů nebo problémů se značnou vnitřní relevancí, jako je sociální otázka, sociální podmínky občanů v nejrůznějších situacích v různých zemích nebo v rámci různých zemí, jako je otázka migrace. Kroky byly podniknuty a učiněny, ale stále se mi zdá, že potřebujeme - a zdá se, že politická kontingence tomu příliš nepomáhá - ochotu řešit tuto otázku, abychom jí dali skutečně rozhodující směr... Neříkáme řešení, ale směr, který skutečně obnoví určitou rovnováhu uvnitř našich zemí, ve vztahu mezi zeměmi a zeměmi původu zdejších přistěhovalců. Takže bych řekl, že je potřeba kontinuity, ale neméně je potřeba diskontinuity nové politické iniciativy v širokém slova smyslu.
Mluvil jste o imigraci, mluvil jste o sociálních otázkách, mluvil jste o vztahu mezi Evropskou unií a členskými státy. Jste také biskupem Latiny, nemohu vás nepožádat, abyste se vyjádřil k tomu, co se stalo v posledních dnech na území vaší diecéze, kdy dělník Satnam Singh, byl zraněn a utrpěl amputaci ruky, byl ponechán před svým domem, aby tam zemřel, místo aby byl převezen do nemocnice...
Pokusil jsem se to říci i v prohlášení, které jsem považoval za nutné, ačkoli jsem upřímně nechtěl rozmnožovat slova, která ve světle mnoha událostí, k nimž došlo, skutečně mohou vypadat zbytečně. Ale bylo to nutné. V zásadě jsem řekl dvě věci. Zažil jsem, že instituce v této oblasti pracovaly a pracují stále více, ale vidíme, že to stále nestačí a že je potřeba větší kontrola těchto pracovních světů, zejména pozemkových. Práce, které vyžadují sezónní pracovníky nebo pracovníky z řad přistěhovalců, možná trvale, ale ne vždy se zárukami práce a bezpečí, které by měli mít. Zde je zapotřebí většího úsilí, než jaké se již vynakládá a vynakládalo. Ale neméně závažná a dramatická věc, kterou jsem chtěl říci, je, že vnímání lidského a morálního stavu obecně - konkrétní případ pak posoudí ti, kteří jsou k tomu kompetentní a oprávnění - je obrazem naprosté ztráty smyslu pro lidskost. Nemyslím si, že bychom z tohoto případu měli dělat povyk, protože tento jediný, extrémní, dramatický případ odráží všeobecnou necitlivost. Myslíme si, že přistěhovalec koneckonců není člověk jako my, hodný pozornosti a péče, když je nemocný. Také jsem řekl, že je používáme jako předměty, to znamená, že jsou pro nás věcmi, které slouží nějakému účelu, nejsou to lidé, s nimiž je třeba zacházet s úctou a pečovat o ně, zejména když je to potřeba a extrémní nouze. Takže pro mě je to obecnější poplašný signál o úrovni lidské citlivosti a kolektivního morálního cítění. Je mi líto, že to musím říct, ale o to jde, protože možná určitý způsob mluvení o migrantech nakonec legitimizuje myšlenku, že s migrantem, příležitostným pracovníkem, lze zacházet jako s ne-člověkem, méně než s člověkem. A to roste se způsobem myšlení a diskurzem, který se šíří, není to náhlá nebo ojedinělá věc. Považovat to za náhlou, ojedinělou věc je způsob, jak ulehčit svému svědomí, a je to velmi rozšířený způsob cítění, a to je velmi závažné. Podle mého názoru je zde výchovný úkol, je třeba pěstovat a zvyšovat občanské cítění a smysl pro lidskost.
Při analýze práce Comece jste řekl, že existuje riziko, že v Evropě budou v některých otázkách diktovat linii jiní, mimo evropské instituce. Mezi nimi mě napadají otázky, kterými se Comece zabývá v oblasti práva na život, umělé inteligence, míru ...
V těchto třech hlavních otázkách je třeba říci, že Evropská unie zaujímá postoj, který je, řekl bych, diferencovaný a členitý, odráží různé citlivosti, které se uvnitř kumulují, jak je to také přirozené v pluralitním a demokratickém kontextu, ale aniž by si uvědomovala rozpory, problematičnost rozdílných postojů. Pokud jde o umělou inteligenci, je třeba říci, že Evropská unie vypracovala jeden z nejvyhraněnějších a nejpečlivějších a nejavantgardnějších dokumentů, takže z tohoto hlediska je zde velmi rozvinutá, velmi pokročilá pozornost. Jiná věc je, když mluvíme o míru, protože na dvou hlavních stranách debaty, které vidím, tedy na straně společné obrany a nebezpečí, které představuje invaze a agrese ruské vlády proti Ukrajině, a na straně diplomatického působení mírové iniciativy prostřednictvím podpory rozhovorů a dialogů na všech úrovních, se zdá - opět mluvíme o slabosti - že Evropská unie není schopna vyjádřit iniciativu, která by byla schopna dát o sobě vědět a ovlivnit také vztahy s ostatními mezinárodními aktéry v globálním geopolitickém kontextu. To je tedy další věc, kterou je třeba zaznamenat a která přesně vypovídá o tom, jak zásadní je politická síla, která vychází z jednoty či konvergence politických sil, jež by měla Evropská unie dozrát a vyjádřit.
Na druhou stranu otázka potratů a otázka života, rodiny nebo, chcete-li, dokonce demografie, s rozdílem, který mezi těmito otázkami existuje, je zcela odlišná. Zde se odehrává akce ideologického druhu, protože naléhání - i když kompetence Unie v této věci není přímá - ale naléhání významných a početných politických sil, aby se pokusily zařadit potraty do Charty práv Evropské unie, je něco, co je skutečně zarážející. Proč? Jako by zabití života mohlo být považováno za hodnotu, za hodnotu prvního řádu, za hodnotu, řekl bych, téměř absolutní, natolik, že by mohla být považována za základní právo. Je to něco, co opravdu nelze při důkladném zamyšlení pochopit, a to ani s ohledem na ženy, na dramata, která prožívají, a na absolutní ohled, který je třeba brát na ženy, na jejich svobodu, a přesto také na mateřství, které zůstává pro ženy referencí, úkolem, základním posláním a povoláním. Takže z tohoto hlediska je to ohromující, také jsme o tom dnes trochu uvažovali a nutí nás to přemýšlet. Pak by se k této otázce nemělo přistupovat s naivitou a je třeba realismu a ohleduplnosti, ale zdá se, že od obchodu se zbraněmi po otázku konce života, potratů, se základní zájmy obracejí spíše proti životu než ve prospěch života. To nutí člověka k velkému zamyšlení. Myslím, že je třeba najít způsob a fórum, jak o těchto věcech v klidu uvažovat, protože člověk má dojem, že se rychle mluví o právech a běda těm, kdo je zpochybňují, ale život je hodnota. Aniž bych chtěl jít proti někomu, je to prvořadá hodnota. Jakmile je tato hodnota odstraněna, vše ostatní je bezcenné nebo hrozí, že ztratí veškerý smysl, pokud to nebude podle módy, rozmarů nebo momentálních zájmů, které mohou v té době ve společnosti převládat. O tom je třeba pečlivě přemýšlet, nemám v úmyslu nikoho soudit, ale je to výzva k pečlivému zamyšlení.
