PODCAST: Samuel Prívara SJ – Zahradník
Milí posluchači Vatikánského rozhlasu, vítejte u dnešního autorského komentáře, který začnu trochu netradičně.
Bude tomu tak rok a půl, co jsem se pustil trochu do zahradničení. Není to nic velkého, avšak musím přiznat, že mám rád, když něco zasadíte a ono to za chvíli – ideálně za pár dnů – začne růst. Možná si pamatujete, že letos bylo jaro mimořádně teplé, a tak bylo možné zasadit některé věci už v březnu. Bylo pro mě úžasné sledovat, jak stačí několik teplých dnů, dostatek vody, a začnete vidět, jak se děje před vašima očima zázrak. Kdysi jsem někde četl, že takový bambus několik měsíců roste pouze pod zemí, vy nevidíte vůbec nic, a teprve pak začne velmi rychle růst nad zemí. Mám zkušenost, že většina lidí, tady musím říct, že hlavně mužů a já nejsem žádnou výjimkou, má jednoduše ráda viditelné výsledky. O to více je obdivuhodné, že existují také lidé, kteří dokážou s ohromnou trpělivostí a péčí pracovat na dílech, kde výsledky často nelze vidět, nebo se musí na ně čekat ohromně dlouho. Jistě se shodneme na tom, že všem, kteří pečují o dlouhodobě nemocné, o staré, pracují v domácnosti, pečují o děti nebo vykonávají podobný typ neviditelné práce, patří velký obdiv.
Možná máte zkušenost, že někdy bývá hodně těžké porozumět evangelijním úryvkům, které se čtou v kostele. Vždy je to nějaký kousek, bez kontextu a bývá hodně obtížné pochopit, co se vlastně chce říct. Ježíš přirovnává v evangeliích často nebeské království k něčemu malému, neschopnému, slabému ve svých počátcích, něčemu, co však postupně ohromně vyroste. Možná si vzpomenete na hořčičné semínko a další metafory. Avšak není to pouze Ježíš v evangeliích. Ve skutečnosti zmiňuje tuto prapodivnou Boží preferenci pro slabé, malé, bezmocné celá Bible. V židovské teologii hraje velmi důležitou roli koncept tzv. zbytku. Jak by také ne, když opakovaně v dějinách byl židovský národ téměř vyhuben, a zdaleka nemluvím pouze o holokaustu. V jejich národní psyché je hluboce zakořeněno, že Bůh dokáže i z mála znovu vystavět nebo nechat vyrůst to, co bylo zničeno. Ať jsou to již Ezechielovy kosti, které obživnou, Žalm 8, ve kterém Bůh umlčuje své nepřátelé ústy nemluvňat, nebo konec konců příklad par excelance, příchod Spasitele na svět ve formě malého bezmocného a chudého dítěte, které se narodí na slámě v maštali. Přesně proti tomuto hlasitě volal Friedrich Nietzsche. Bylo to pro něho naprosto odpudivé a nepochopitelné. V jeho očích je křesťanství náboženstvím zdegenerované morálky, morálky slabých, která pouze omezuje silné. My žijeme v době, kdy se na jedné straně snažíme o stále rostoucí pochopení a toleranci k jinakosti, avšak na straně druhé společnost jako taková, minimálně ta západní, ztrácí kulturní chápání toho, co vlastně křesťanská morálka je. Mnozí mluví s hrdostí o návratu k přirozenosti a k přírodě. Avšak jak řekl už zmiňovaný Nietzsche a jak se velmi snadno přesvědčí každý sám v běžném životě, jak příroda, tak dějiny jsou amorální, stojí tedy mimo morálky. Příroda žádnou morálku nezná. Do tkaniva věcí není vepsáno žádné dobro, pravda, povinnost, závazek. Jak praví známá základní filozofická poučka, z toho, jak věci jsou, nelze dovodit to, jak se mají mít. Marxistický nebo freudovský výklad člověka jako pouhé součásti přírody, tedy biologie, podkopává pojetí humanity a odstraňuje hranice v lidském chování. Oslabují tak zapovídající přikázání „neučiníš“. Není-li nic svaté, pak nemůže být nic svatokrádeží. Neexistuje-li Soudce, pak ani žádná spravedlnost. Existuje pouze efektivnost a vůle k moci. Příroda, dějiny, i věda samotná sami o sobě a za sebe nevypovídají zhola nic o lidské důstojnosti, protože důstojnost vychází z lidské svobody. Svoboda je koncept ležící mimo rámec přírody, dějin nebo vědy. Příroda je vůle k moci. Víra v židovsko-křesťanské tradice zahrnuje jako svou integrální součást péče o bezmocné. Náboženství je dokonalým příkladem toho, jak kultura nahrazuje přirozenost. Nietzsche se nepletl, když říká, že zabitím Boha nevzniká vzduchoprázdno. Příroda i lidé nenávidí vakuum, neumí s tím žít. Okamžitě stvoří náhražky, nevíra nebo víra v nic je totiž ohromně těžká, ne-li nemožná. Dosvědčují to různé výzkumy v našim západním světě, když jsme biblického Boha v kultuře nahradili různými energiemi, karmou, duchy, vlivem hvězd, daty narození, kartami a podobně. Někdy si člověk možná posteskne, když vidí klesající oficiální statistiky věřících, možná se člověk ptá, zda to má vůbec smysl. Když ponecháme stranou důležitý sociologický fakt, že současný svět vůbec není charakterizován úbytkem spirituality, nýbrž spíše krizí institucí a organizované formy náboženství, můžeme se vrátit zpátky k textu Bible. Bůh Bible totiž opakovaně tvoří a nechává růst své dílo z maličkostí, ze slabosti, z větve, o které si všichni myslí, že je na umření. Jeden z nejmenších národů světa dokázal přežít 400 let otroctví, 1000 let sousedství největších mocností světa a neustále pokusy o vyhlazení a pak také druhou světovou válku. Partička nevzdělaných rybářů se proti vší pravděpodobnosti a logice proměnila v největší světové náboženství.
Možná nás sociologická fakta vůbec netrápí, avšak náš osobní život ano. Tolikrát jsme se už pokoušeli změnit, tolikrát jsme chtěli být jinými, něco možná dosáhnout jen aby naše snaha narazila na naše lidské limity. Ježíš mluví o růstu Božího království v lidském srdci: ano, i v jednotlivci může přinést úrodu – třiceti, šedesáti, nebo stonásobnou. Není to něco, co může být způsobeno pouze a čistě naší snahou. Zkusme se inspirovat tou zahradou, kterou jsem zmiňoval na začátku. Ať už člověk spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci semeno klíčí a roste a člověk ani neví jak. Pozveme-li do našeho běžného života Zdroj veškerého života, který dává růst a plodit všemu, mohou být překonány všechny překážky, může se podařit to, o co jsme se neúspěšně již mnohokrát pokoušeli sami. Ježíš neslibuje těm, co ho budou následovat, ohromné bohatství, skvělou kariéru, pocty, funkce, společenský status. Toto všechno možná mít budeme a možná ne. Avšak to, co Ježíš nabízí, je naplnění touhy našeho srdce po něčem, co člověka přesahuje, nasycení a uhašení žízně po smyslu. Život, který je prožívaný jako smysluplný, obdaruje i všechny kolem.
P. Samuel Prívara SJ je kaplanem Akademické farnosti Praha.
