Bylo zveřejněné Instrumentum laboris k říjnovému zasedání synody

Isabella Piro - Vatikán

Jak být misionářskou synodální církví? To je základní otázka, od níž se odvíjí Instrumentum laboris (IL) příštího zasedání biskupské synody, které je naplánováno od 2. do 27. října a bude druhým XVI. řádným generálním shromážděním po zasedání v roce 2023. Dokument shromažďuje plody loňského roku a integruje je s výsledky dalších setkání, jako bylo mezinárodní setkání farářů (konané ve Vatikánu od 29. dubna do 2. května tohoto roku) a výsledky deseti studijních skupin, které na papežův pokyn prohloubily některé otázky vzešlé ze synody v roce 2023. IL, zveřejněné dnes, v úterý 9. července, a představené v Tiskovém středisku Svatého stolce, nenabízí žádné " hotové odpovědi", ale spíše "náznaky a návrhy", jak církev jako celek může a bude moci reagovat "na potřebu synodálního poslání", tedy církve, která by byla blíže lidem, byla méně byrokratická, byla Božím domovem a rodinou, v níž jsou všichni pokřtění spoluodpovědní a podílejí se na jejím životě v rozlišení svých různých služeb a rolí.

Pět částí dokumentu

Dokument je strukturován do pěti částí: úvod, základy a tři ústřední části. Úvod připomíná dosavadní cestu a vyzdvihuje již dosažené milníky, jako je například rozšířené používání synodální metodiky rozhovoru v Duchu. Následují základy (č. 1-18), které se zaměřují na porozumění synodalitě, chápané jako cesta obrácení a reformy. Zdůrazňuje se, že ve světě poznamenaném rozdělením a konflikty je církev povolána být znamením jednoty, nástrojem smíření a posluchačem pro všechny, zejména pro chudé, marginalizované a od moci odříznuté menšiny. "Podobně jako měsíc," čteme v IL, "církev září odraženým světlem: nemůže chápat své vlastní poslání ve smyslu sebe sama, ale přijímá odpovědnost být svátostí pout, vztahů a společenství s ohledem na jednotu celého lidského rodu" (č. 4). Dokument tedy připomíná, že "synodalita v žádném případě neznamená znehodnocení zvláštní autority a specifického úkolu, který sám Kristus svěřuje pastýřům" (č. 8), podtrhuje však, že "synodalita není samoúčelná", a poukazuje na souvislost mezi synodalitou a posláním, které jsou "úzce propojeny" (č. 9).

Ocenění žen v církvi

V základech je rovněž věnován dostatečný prostor (č. 13-18) úvahám o úloze žen ve všech oblastech života církve, přičemž je zdůrazněna "potřeba plněji uznat" jejich charismata a povolání. "Bůh si vyvolil některé ženy jako první svědkyně a zvěstovatelky vzkříšení," připomíná IL; ženy se proto "na základě křtu nacházejí ve stavu plné rovnosti, dostává se jim stejného vylití darů Ducha svatého a jsou povolány ke službě Kristovu poslání". První změna, kterou je třeba provést, "je tedy změna mentality", a to "obrácením k vizi vztahovosti, vzájemné závislosti a reciprocity mezi ženami a muži, kteří jsou sestrami a bratry v Kristu, s ohledem na společné poslání".

Účast a odpovědnost žen

V některých kulturách, jak vyplývá z IL, "zůstává silná přítomnost mužského šovinismu"; z tohoto důvodu se na druhém zasedání synody žádá "širší účast žen v procesech církevního rozlišování a ve všech fázích rozhodovacích procesů" spolu s "širším přístupem k odpovědným pozicím v diecézích a církevních institucích", jakož i v seminářích, institutech, teologických fakultách a "v roli soudkyň v kanonických procesech". Návrhy se týkají také zasvěcených žen, u nichž se počítá s "větším uznáním a rozhodnější podporou" jejich života a charismat spolu s "jejich zaměstnáváním v odpovědných funkcích".

Teologická reflexe ženského diakonátu pokračuje

Pokud jde o přijímání žen do diakonátu, IL uvádí, že o to žádají "některé místní církve", zatímco jiné "opakují svůj nesouhlas" (č. 17). Podotýká se, že toto téma "nebude předmětem práce" na říjnovém zasedání, a proto je dobře, že "teologická reflexe pokračuje". V každém případě reflexe o úloze žen "zdůrazňuje touhu po posílení všech služeb vykonávaných laiky", pro které se žádá, aby, pokud jsou "náležitě vzdělaní, mohli přispívat k hlásání Božího slova také při slavení eucharistie" (č. 18).

Část I. - Vztahy s Bohem, mezi bratry a mezi církvemi

Po úvodu a základech se IL věnuje vztahům (č. 22-50), které církvi umožňují synodální misii, tj. vztahům s Bohem Otcem, mezi bratry a sestrami a mezi církvemi. Charismata, služby a ordinované služby jsou tedy nezbytné ve světě a pro svět, který uprostřed mnoha rozporů hledá spravedlnost, mír a naději. Z místních církví také zaznívá hlas mladých lidí, kteří volají po církvi, která by nebyla strukturovaná ani byrokratická, ale založená na vztazích, které vznikají a žijí v dynamice a na cestách. V této perspektivě bude moci říjnové shromáždění analyzovat návrh na oživení nových služeb, jako je služba "naslouchání a doprovázení". "Je zapotřebí 'otevřených dveří' komunity," vysvětluje se v textu, "kterými mohou lidé vstoupit, aniž by se cítili ohroženi nebo souzeni" (č. 34).

Část II. - Formativní cesty a rozlišování společenství

Tyto vztahy pak bude třeba rozvíjet křesťanským způsobem po adekvátních a kontextualizovaných cestách (č. 51-79), protože "není misie bez kontextu, není církve bez zakořenění na konkrétním místě" (č. 53). Zásadní proto bude formace a "komunitní rozlišování", které církvím umožní přijímat vhodná rozhodnutí, vyjadřující odpovědnost a účast všech. "Prolínání generací je školou synodality," uvádí IL. "Všichni, slabí i silní, děti, mladí i staří, mají co přijímat a co dávat" (č. 55).

Význam odpovědnosti

Mezi cesty, které je třeba následovat, však patří také ty, které umožňují nositelům církevní zodpovědnosti transparentně se zodpovídat ze svého jednání pro dobro a poslání církve. "Synodální církev potřebuje kulturu a praxi transparentnosti a odpovědnosti," píše se v IL, "které jsou nezbytné pro posilování vzájemné důvěry nezbytné pro společné putování a uplatňování spoluodpovědnosti za společné poslání" (č. 73).

Důvěryhodná církev vyžaduje transparentnost a odpovědnost

S připomenutím, že "odpovědnost za službu společenství patří k nejstarší tradici, která sahá až k apoštolské církvi" (č. 74), pak pracovní dokument zdůrazňuje, že dnes "se požadavek transparentnosti a odpovědnosti v církvi a ze strany církve stal nezbytným v důsledku ztráty důvěryhodnosti v důsledku finančních skandálů a zejména sexuálního a jiného zneužívání nezletilých a zranitelných osob. Nedostatek transparentnosti a odpovědnosti podněcuje klerikalismus" (č. 75), který nesprávně vychází z předpokladu, že vysvěcení duchovní nejsou nikomu odpovědní za výkon své autority.

Je zapotřebí hodnotících struktur

IL trvá na tom, že odpovědnost a transparentnost se týkají všech úrovní církve a neomezují se pouze na oblast sexuálního a finančního zneužívání, ale dotýkají se také "pastoračních plánů, metod evangelizace a způsobů, jakými církev respektuje důstojnost lidské osoby, například pokud jde o pracovní podmínky v jejích institucích" (č. 76). Z toho vyplývá výzva k "nezbytným strukturám a formám hodnocení - chápaným nikoli v mravním smyslu - způsobu, jakým jsou vykonávány služební povinnosti všeho druhu" (č. 77). V této souvislosti dokument připomíná, že je třeba, aby církev zajistila např. zveřejnění výroční zprávy jak o hospodaření se statky a zdroji, tak o plnění poslání, včetně "znázornění iniciativ uskutečněných v oblasti ochrany (ochrana nezletilých a zranitelných osob) a podpory přístupu žen k vedoucím pozicím a jejich účasti na rozhodovacích procesech" (č. 79).

Část III - Místa ekumenického a mezináboženského dialogu

IL dále analyzuje místa (č. 80-108), kde se utvářejí vztahy a cesty. Místa, která je třeba chápat nikoli pouze jako prostory, ale spíše jako konkrétní kontexty, charakterizované kulturami a dynamismy lidského stavu. Pracovní dokument vyzývá k překonání statického vidění a pyramidového obrazu církevních vztahů a zkušeností a spíše uznává jejich rozmanitost a pluralitu, které umožňují církvi - jedné a všeobecné - žít v dynamické cirkularitě "v místech a z míst", aniž by upadala do partikularismu nebo zplošťování. Naopak: právě do takto vymezeného horizontu je třeba vložit velká témata ekumenického, mezináboženského a kulturního dialogu. Do tohoto kontextu zapadá i hledání forem výkonu petrovské služby otevřených "nové situaci" ekumenické cesty k viditelné jednotě křesťanů (č. 102 a 107).

Poutníci naděje

Závěrem dokument připomíná, že každá z otázek, které obsahuje, má být službou církvi a možností uzdravit nejhlubší rány naší doby. Instrumentum laboris proto končí výzvou k pokračování cesty jako "poutníci naděje", a to i v perspektivě jubilea roku 2025 (č. 112).