Kardinál Zuppi: Odpuštění a spravedlnost jsou cestou k míru

Vatican News

Předseda Italské biskupské konference kardinál Matteo Zuppi se ve studiu Vatikánského rozhlasu - Vatican News na setkání v Rimini věnoval tématu míru, když hovořil o potřebě vyjednávání, výchovy k budování světa, v němž je třeba uznat druhého za bratra.

Název setkání, kterého se účastníte, zní „Výchova ke smíření“. A tak i s ohledem na závazek, který vám papež v posledních měsících svěřil, je možné vychovávat ke smíření, je možné vychovávat k míru? A co pro to můžeme udělat?

Mnoho. Velmi mnoho. Křesťané ještě více: skutečně, kdyby to nedělali, myslím, že by selhávali v jednom z nejzřetelnějších pokynů našeho Pána, který navíc, zdá se mi, opakujeme téměř každý den, alespoň doufáme, že jednou denně, abychom prosili o odpuštění a učili se odpouštět. V neposlední řadě proto, že pokud neexistuje výchova ke smíření, dochází ke špatné výchově k válce, ke konfliktům, k předsudkům, k nenávisti, k zášti, k pomstě, k pěstování onoho deformovaného smyslu pro spravedlnost, kterým je pomsta, při níž musím něco dělat proti, protože neumím skloubit odpuštění a spravedlnost. Smíření je jediná cesta, jak najít svého bratra, i když váš bratr udělal něco proti vám. A je to pravá cesta, díky níž můžeme všichni budovat mír a být řemeslníky míru.

Jakou roli hrají náboženství v době, kdy je na světě 27 válek - uvádí OSN - a podle jiných zdrojů téměř 60?

Mají velmi důležitou roli. Ukazují také velkou slabost. Myslím, že i kardinál Pizzaballa se vyjádřil k obtížím náboženství tváří v tvář bouři nenávisti, násilí a války, která vše pohltila, a také odhalil, jak málo myslíme na “Fratelli tutti”. Když jsme jeli do Jeruzaléma s poutí organizovanou diecézí a bylo tam také mnoho členů italských hnutí a organizací, při setkání s příbuznými rukojmích - možná to byl jeden z nejdojemnějších okamžiků - řekla Rachel, matka Hershela, 32letého mladíka, který je držen jako rukojmí, tuším, už 280 dní: „V bolesti není míra“; a pak: „Nechci, aby moje bolest vyvolávala další bolest“. Odtud musíme vycházet: tváří v tvář bouři nenávisti a násilí, kterou tak dobře popsal kardinál Pizzaballa, musíme pokorně dál věřit, že jen tak lze bojovat proti nenávisti, protože jinak se všichni staneme slepými.

Vaše Eminence, „pomsta,“ řekl jste, „jako deformovaný smysl pro spravedlnost“: co nám tedy umožňuje formovat se ke smíření, abychom dospěli ke spravedlnosti, která má správnou podobu?

Odpuštění a spravedlnost jdou ruku v ruce, nejsou v rozporu. Odpuštění je odpuštění, ale vyžaduje spravedlnost. Jedním z nejznámějších příkladů je modlitba Giovanniho Bacheleta, kdy se při pohřební mši svého otce modlil s odpuštěním, ale žádal spravedlnost. Skutečně: myslím, že ten, kdo odpouští, je ještě svobodnější v požadování spravedlnosti, právě proto, že v něm není ta pachuť pomsty, která může všechno znečistit. A tak, pokud chceme, můžeme být ještě nesmiřitelnější ke spravedlnosti právě proto, že jsme svobodní od toho jedu, kterým je pomsta.

Dnes se slovo vyjednávání stalo téměř negativním slovem, zdá se, že ti, kdo vyjednávají, jsou ztroskotanci nebo jsou nerealističtí. Když se podíváme na válku v srdci křesťanské Evropy, která probíhá mezi Ruskem a Ukrajinou, jak důležité je umět začít vyjednávat? A jsou tomu nějaké náznaky?

Myslím, že ano, protože je to nevyhnutelné. Výraz - kompromis - má v italštině dva významy: kompromis také znamená zavázat se, když člověk udělá kompromis, tak potom platí nějakou pokutu, když nepokračuje v tom kompromisu, který udělal; druhý význam je negativní a zdá se, že tak převládá, protože pak je to v představě síly, polarizované, takže se musí něco vnutit. Tato negativní představa je ovšem mylná: kompromis jako by byl pokleslý, jako by znamenal zradu vlastních ideálů... Kdežto papež František má možná zcela pravdu, když říká, že pravá odvaha je umět vyjednávat; pravá odvaha je umět se rozhodnout, pochopit a najít kompromis, který hledí do budoucnosti, který připravuje budoucnost, který nachází způsob, jakým můžeme obnovit bratrství, které bylo rozvráceno válkou. A to je podle některých irenismus. Jen tak můžeme budovat budoucnost a my to děláme příliš málo, zpochybňujeme ono vědomí, že prostřednictvím dialogu lze nalézt řešení konfliktů, které bylo tak jasné a zřejmé u těch, kdo přežili druhou světovou válku. Příští rok uplyne 80 let od konce onoho konfliktu: zde bychom snad neměli rozptylovat toto dědictví, které stálo životy milionů lidí, kteří nám dali mír ne proto, abychom byli v míru, ale abychom se naučili žít společně.

Tady na setkání jsme v těchto dnech hodně mluvili o perspektivě, o pohledu na solidaritu, na bratrský svět, na svět solidarity, a čtyři jsou pilíře, na které se Jan XXIII. díval, když myslel na mír, který je podložen pravdou, spravedlností, svobodou a solidaritou. Zde bylo zopakováno, že „při budování míru nesmíme ztrácet naději“: je tomu tak?

... také proto, že ztratíme-li naději, která, jak známo, umírá poslední... Ale nesmíme mít naději, protože se věci daří. Myslím na upřímné a v některých případech skutečně dramatické svědectví kardinála Pizzabally. V jeho realismu bylo vlastně hodně naděje, mluvil o „posledním vlaku“, ale i v této situaci byla naděje, protože musíme věřit ve světlo, když je tma. Pokud je vše jasné, každý je toho schopen. Možná se musíme naučit věřit a hledat ve tmě... Papež Benedikt XVI. řekl, když mluvil o mučednících z Osvětimi, o Němcích, kteří byli zabiti, řekl: „To jsou hvězdy“, a myslel tím jitřenky. A při jiných příležitostech řekl: „Hvězdy jsou vidět tím více, čím hlubší je noc“. Tady je možná potřeba se na hvězdy více dívat a také je umět rozpoznat, i když je noc strašně temná, jako ta, kterou prožíváme.

Tady na setkání je tolik dětí. Děti si hrají, bojují a pak se usmiřují: dospělí to mají trochu těžší. Ale jak říci o válce, i jako novináři, jako církev, těm nejmenším?

Tím, že jim o ní budeme vyprávět. Děti naprosto jasně vnímají hrůzy války. Nelze jim to osladit, předstírat, také proto, že ji v mnoha případech chápou, cítí. Benigni, když promluvil na Svatopetrském náměstí při příležitosti Světového dne dětí, řekl: „Ale jak je to možné? U dětí, když se někdo zraní, hra přestane, i když si hrají na válku, okamžitě přestanou. Ale jak je možné, že dospělí zabíjejí děti a nepřestanou?“. Má pravdu. A tak možná opravdu musíme začít od hrůzy civilních obětí, všech, a když se to týká dětí, zasáhne to samozřejmě ještě víc. A možná se naučit, že když se jednomu z nich něco stane, musíme hru zastavit...

Don Tonino Bello řekl, když mluvil o válce, že válka začíná v okamžiku, kdy už nevidím tvář toho druhého. Jak důležité je obnovit tento rozměr úcty, pozornosti a uznání lidskosti druhého, a to i toho druhého, který je protivníkem?

Je to zásadní a zde se možná vracíme tam, kde jsme začali. Vzdělání znamená uznat druhého, znamená pochopit sebe sama, umět hodnotit, pochopit své utrpení a uniknout této logice polarizace, která vede - v digitální verzi pak ještě více - ke zničení druhého. Vzdělání je tedy zásadní a věřím, že i mnoho dokumentů, tolik moudrosti církve vždy ukazovalo právě na vzdělání jako na cestu k míru. Domnívám se, že musíme něco dohnat, trochu jsme se vrátili zpět: kupodivu jsme se vrátili zpět, místo abychom rostli ve znalostech a vzdělávacích schopnostech.

V návaznosti na téma, které oživuje toto setkání - to podstatné - co je podstatné pro výchovu ke smíření, co je podstatné pro mír, pro budování míru?

Že ten druhý je můj bratr. Kdo v sobě najde přítomnost Boha, začne ji vidět i ve svém bratrovi, ve svém bližním, i když vás instinkt vede k něčemu jinému... A výchova je způsob, jakým nasloucháme Boží radě, abychom se nenechali unášet instinktem. Ten druhý je můj bratr. Vize papeže Františka je „všichni bratři“: věřím, že jsme na začátku tohoto učebního procesu, který nám dal, abychom budovali budoucnost, abychom měli naději.