PODCAST: Pavel Banďouch SJ – Montmartre, hora mučedníků
Potkají se biskup, jezuita a malíř… To by mohl být začátek celkem nadějně znějícího vtipu. Vydejme se však spolu na místo, kde se takováto společnost skutečně vyskytla, byť v průběhu času. Místem, na které vás zvu, je mnohým jistě dobře známý pařížský kopec, který se nazývá Montmartre. Nehledě na jeho oblibu mám za to, že stále skrývá mnoho příběhů, které by byla škoda nevyprávět. Pojďme se tedy na některé z nich podívat. Svědčí totiž o něčem, kvůli čemu stojí za to vylézt na kopec.
Slovo „svědčit“ jsem nepoužil náhodou. Jeden z možných výkladů názvu Montmartre je totiž Mons martyrum, což v latině znamená „Hora mučedníků“. A je zajímavé, že původní výraz pro mučedníka v řečtině, ze které ho převzala latina, znamená „svědek“. Jde o ženy či muže, kteří svědčili o svém vztahu k Bohu takovým způsobem, že byli ochotní se vzdát i svého života. A právě po takovýchto křesťanských mučednících-svědcích získal svůj název Montmartre.
Ve třetím století našeho letopočtu, kdy tato oblast byla ještě stále většinově pohanská, zde totiž křesťané platili za svou víru tu nejvyšší cenu. Jedním z nich byl i biskup Saint-Denis, po česku sv. Diviš. Návštěvníci Paříže asi vědí, že tímto jménem se označuje i významná bazilika, která se nachází z dnešního pohledu poněkud dále od středu města. Nejde pouze o shodu jmen. Se sv. Divišem se totiž váže legenda, že poté, co mu byla právě na Montmartru sťata hlava, tak se zvedl, vzal si svou hlavu do rukou a doputoval až na místo, kde byla později postavena bazilika Saint-Denis.
Na první pohled poněkud naivní legenda nám možná chce říci, že darování vlastního života je tím druhem svědectví, které vypadá ve chvíli utrpení beznadějně, snad i nesmyslně, ale může být pro druhé tím, co jim dodá odvahu jít dál a pokračovat v díle, které už sám mučedník vykonat nemohl. V Divišově díle pokračovali jeho nástupci a křesťanství se pomalu ale jistě začalo šířit. Z něčeho tak morbidního, jako je useknutá hlava, tak může postupem času vyrůst něco tak úžasného, jako je gotický skvost Saint-Denis. Pro dobrou věc prostě stojí za to někdy ztratit hlavu. To by byl tedy první ze svědků.
Druhý v pořadí je jezuita, nebo spíše jezuité a úplně přesně budoucí jezuité. Paříž byla totiž místem, kde svá studia zakončil zakladatel jezuitů, Ignác z Loyoly. Právě v tomto městě, na tehdejší nejvyhlášenější univerzitě na světě, se kolem něj vytvořilo společenství mužů, kteří pocházeli z různých koutů Evropy. Spojovalo je ale to, že i díky Ignácovým duchovním cvičením měli velkou touhu nechat Boha, aby vstupoval do jejich života a vedl je tam, kam si přeje On. I kdyby to, podobně jako v případě sv. Diviše, mělo znamenat potupnou a bolestivou smrt.
To bylo důvodem, že se tato podivuhodná skupinka, která se nazývala přátelé v Pánu, vydala v den slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, právě na místo, kde měl být podle tradice sv. Diviš umučen. Nešli tam ale pouze na výlet. Chtěli tam svou touhu dělat něco konstruktivního pro Boha a pro lidi vyjádřit nějak konkrétně. Během mše svaté vykonali před pozvednutou eucharistií sliby čistoty, chudoby a že se vydají do Jeruzalém pomáhat duším, jak tomu sami říkali. Pokud by se jim nepodařilo se do Svaté země do roka dostat, slíbili si vydat se do Říma a nabídnout své služby papeži, který jim měl dát poslání, které by považoval za nejlepší.
Pokud by se jim bývala jejich cesta do Jeruzaléma vydařila, naplnila by se jejich původní přání, ale nikdo z nás by dnes o nich asi nevěděl. Jelikož se tam ale nedostali, odešli skutečně za papežem, což vedlo nakonec k oficiálnímu založení jezuitského řádu. Touha pomáhat duším, kterou tito společníci nosili v srdci a o které nejspíš hovořili ve studentské čtvrti nad pohárem červeného, se tak naplnila díky úsilí tisíců budoucích jezuitů mnohem více, než by sami čekali.
Vidím v tom další aspekt svědectví. Jejich sliby totiž svědčili o skutečně víře v Boha, který je živý a bere vážně naše touhy, které dokáže naplnit zcela nečekaně, necháme-li mu v našich životech místo. Budoucí jezuité měli své plány, ale i odvahu přijmout, že to může jít jinak a nechtěli se upínat na to své za každou cenu, když by tomu realita, v níž k nám Hospodin hovoří, nechtěla. Mít odvahu přiznat si, co chci a mít zároveň pokoru přijmout od Boha, co chce On, to už je něco.
Poslední z postav, které jsem na začátku zmiňoval, tedy malíř, bude dosti odlišná. Nebude to svědek v úzkém slova smyslu křesťanský, jako ti předchozí a jeho příběh nekončí nějak slavně. Byl to ale svědek reality, o níž jsme řekli, že je pravým místem přebývání Boha, ať už se nám zdá nesmyslná, či pokřivená našimi hříchy. A právě tuto realitu na Montmartru zaznamenal jeden z nejnadanějších malířů přelomu 19. a 20. století, Henri Toulouse-Lautrec.
Se sv. Ignácem, o němž byla řeč před chvílí, ho spojoval šlechtický původ. To však nebyla jediná podobnost se zakladatelem jezuitů. Možná si vzpomenete, že Ignác zásadně změnil svůj způsob života poté, co byl zraněn do nohy v bitvě u Pamplony a kdy byl po celé měsíce upoután na lůžko. To mu ale pomohlo změnit smýšlení a vydat se na svou až neuvěřitelnou duchovní cestu.
Henri také zažil zranění, které mu na dlouhé měsíce znemožnilo pohyb. Nebylo ale způsobeno dělovou koulí a neochotou ustoupit z boje, jako tomu bylo u Ignáce. Již od dětství byl hodně nemocný a nejspíš i kvůli tomu si v nízkém věku postupně zlomil obě stehenní kosti. Nic nenasvědčuje tomu, že by to u Henriho přineslo nějaké zvláštní osvícení. Ve své nemoci ale nalezl talent k malbě. Časem doputoval během svých studií až na Montmartre. Tehdy tento okraj Paříže patřil bohémům, nevěstincům a umělcům. A to byla společnost o které nám Toulouse-Lautrec přináší svědectví.
Kresby a malby prostitutek, umělců i návštěvníků různých podniků jsou zajímavé v tom, že nám ukazují tyto lidi takové, jací byli. Bez odsuzování, ale zároveň bez příkras. Zraněný malíř nám zvláštním způsobem ukazuje osoby zraněné chudobou, smutkem, odsouzením na okraj, ale i chvíle zábavy a klidu. Snad se s nimi cítil být mezi svými, snad si ve stejnou chvíli přál být někde úplně jinde. Kdoví. Jsou to však přesně ty osoby, za nimiž přicházel Ježíš v evangeliích a které nás předcházejí do Božího království. Možná právě proto je to táhlo na „horu mučedníků“.
Život Henriho samotného skončil bohužel spíše nešťastně. Bylo to právě v době kdy byl na Montmartru, kdy se u něj více rozvinul alkoholismus a nejspíš se zde nakazil i pohlavní chorobou. Jeho obrazy však dodnes v nejlepších galeriích svědčí o tomto podivuhodném světě Montmartru na sklonku 19. století.
Tyto tři příběhy jsou jen příkladem z těch, které se odehrály na tomto podivuhodném místě. Každý z nich vydal nějaké svědectví o člověku a tím nutně i o Bohu. Můžeme se na ně dívat různě. Může to být svědectví o tom, že Bůh je s námi, i když ztrácíme hlavu, i když se zdá, že je konec všemu. Může to být svědectví o tom, že přijmout realitu nás může někdy dovést dál, než bychom si dokázali představit. Ale třeba i svědectví o tom, že jsme někdy sami tak zranění, že jediné, co dokážeme dělat, je být spolu s dalšími zraněnými, být s nimi s takovými, jací jsou, bez moralizování a dobře míněných rad.
Až budeme příště pohlížet na Paříž od baziliky Sacré-Cœur, můžeme vzpomenout na všechny tyto svědky a poprosit je, aby nám dodali odvahu poznat, co se nám jejich životní příběhy snaží říci. A abychom do toho našeho pozvali Hospodina, tím spíše tehdy, pokud se nám zdá, že zrovna na nás a lidi kolem nás zapomněl. Kopec Montmartre se pak může stát horou proměnění.