Zneužívání a hanba
Andrea Tornielli, Vatikán
Papež František se na svých cestách nechává vyzývat a zraňovat realitou, s níž se setkává: ne všechno se dá předem připravit. Tak tomu bylo i v případě cesty do Lucemburska a Belgie, která skončila v neděli 29. září. Tváří v tvář králi a belgickému premiérovi, kteří v různých tónech vzájemně nadhodili drama zneužívání dětí, jež jako balvan tížilo a stále tíží život církve v zemi a její hierarchie, dal římský biskup jasně najevo, že i jeden případ zneužívání dětí duchovními je příliš mnoho. Odhlédl od připraveného textu a citoval „svatá neviňátka“, oběti krále Heroda, aby řekl, že se to děje i dnes. Nebylo to poprvé, co papež toto přirovnání použil: v únoru 2019 na závěr summitu o zneužívání, který svolal do Vatikánu, zmínil Heroda a jeho masakr malých dětí a dodal, že za zneužíváním dětí „stojí Satan“.
V homilii mše svaté sloužené na stadionu krále Baudouina chtěl František přidat několik jasných a silných odstavců, a učinil tak poté, co se ho hluboce dotklo setkání s některými oběťmi zneužívání, které se uskutečnilo o dva dny dříve, dramatický a dojemný rozhovor, jenž trval více než dvě hodiny na nunciatuře v Bruselu. Papež se „myslí a srdcem“ vrátil k jejich příběhům a utrpení, aby zopakoval, že v církvi není místo pro zneužívání a jeho zakrývání. Řekl, že zlo „nelze skrývat“, ale je třeba ho odvážně vynést na světlo tím, že se zneuživatel, ať už je jím kdokoli, „laik, kněz nebo biskup“, postaví před soud.
Františkova slova mají ještě jeden důležitý aspekt, na který je třeba se zaměřit. Jak v belgickém královském paláci, tak v tradičním rozhovoru s novináři v přímém přenosu papež citoval statistiky, podle nichž ke zneužívání dochází nejčastěji v rodině, ve škole, ve světě sportu. Opět to nebylo poprvé, co tak učinil. Tentokrát však s nebývalou jasností chtěl odstranit jakékoli alibi pro zainteresované využívání těchto čísel těmi, kdo by se chtěli bránit zdůrazňováním odpovědnosti druhých a jejich zlehčováním. Je pravda, že církev se v posledním čtvrtstoletí vydala cestou, která vedla k velmi tvrdým zákonům o mimořádných opatřeních proti tomuto jevu. Je pravda, že jiní se ke stejným krokům neodhodlali. Stejně tak je ale pravda, že zneužívání v církvi je něco strašného, co vždy začíná zneužitím moci a manipulací se svědomím bezbranných: rodiny, které svěřily své malé děti církvi, aby je vychovávala ve víře, a věřily, že jsou v bezpečí, viděly, jak se vracejí smrtelně zraněné na těle i na duši. Proto nelze instrumentálně používat statistiky, jako by se mělo bagatelizovat něco, co nelze a nesmí být v žádném případě bagatelizováno, ale proti čemu je třeba bojovat a co nejrozhodněji to vymýtit. Protože je to zločin, který „zabíjí duši“, jak kdysi řekl monsignor Charles Scicluna.
Proto Petrův nástupce, který v návaznosti na své dva předchůdce přijal nové, velmi přísné zákony k potírání tohoto jevu, prohlásil, že i jediný případ zneužívání dětí v církvi by byl příliš mnoho. A celé církvi jako nejvhodnější postoj označil ten, který spočívá v zahanbení, ponížení a prosbě o odpuštění. Jde o stejný kající postoj, který navrhl i Benedikt XVI - nepochopen - když prohlásil, že největším nepřítelem církve není vnější nepřítel, ale hřích uvnitř. Ponížení a prosba o odpuštění jsou hluboce křesťanské postoje: připomínají nám, že církevní společenství se skládá z odpuštěných hříšníků a že zneužívání v něm je ranou, která se týká nás všech.
