Boj proti zneužívání a účinnost stávajících předpisů
Andrea Tornielli
Boj proti zneužívání je v církvi stálým problémem, zejména v posledních letech. Toto téma se objevilo i v aule, kde zasedá synoda, a je nadále sledováno médii. Hovořili jsme o něm s arcibiskupem Filippem Iannonem, prefektem Dikasteria pro legislativní texty, aby nám přiblížil některé aspekty týkající se uplatňovaných postupů.
Můžete říci, jak jsme na tom s platnými zákony? Jsou účinné?
Tato otázka je jistě v centru pozornosti celé církve, jak papež neustále opakuje, a proto nemohla určitým způsobem nevstoupit do intervencí členů synody. Kanonické právo pro potlačování a trestání trestných činů zneužívání nezletilých a zranitelných dospělých bylo v posledních letech novelizováno s ohledem na zkušenosti nashromážděné v uplynulých letech, na různé podněty, které přišly od místních církví a od lidí zapojených na různých úrovních do potlačování tohoto fenoménu, a především na setkání předsedů biskupských konferencí z celého světa s hlavami římské kurie, které si přál papež František a které se konalo ve Vatikánu v únoru 2019. Došlo k revizi kanonického trestního práva, bylo promulgováno nové motu proprio Vos estis lux mundi, které zavádí „na univerzální úrovni postupy zaměřené na prevenci a potírání těchto zločinů, které zrazují důvěru věřících“, byly revidovány směrnice (Normy), jimiž se řídí Dikasterium pro nauku víry při posuzování jemu vyhrazených zločinů. Ve všech normativních textech se do centra perspektivy více dostává dobro osob, jejichž důstojnost je porušena, a vůle vést „spravedlivý“ proces při respektování základních principů právního systému. Mimo jiné byla zakotvena povinnost kněží a zasvěcených osob hlásit církevním orgánům, pokud se dozvědí o možném zneužití. Pokud jde o účinnost směrnic, je obtížné vyslovit celkový soud, protože by bylo třeba znát všechny údaje k tomuto tématu. Na základě svých osobních zkušeností bych řekl, že jsou účinné. V každém případě bych rád připomněl slova papeže Františka: „Přestože již bylo tolik vykonáno, musíme se i nadále učit z trpkých lekcí minulosti, abychom mohli s nadějí hledět do budoucnosti.“.
Je kněz propuštěný z duchovního stavu exkomunikován?
Ne! Kanonická tradice zná dva druhy trestů, které se vztahují na všechny věřící, kleriky i laiky: cenzuru a tresty odčiňující. Z odčiňujících trestů, které se vztahují na klerika (jáhna, kněze a biskupa), je nejzávažnějším a dokonce trvalým trestem propuštění z duchovního stavu. Uplatňuje se, jak lze snadno odvodit, v případě zvlášť závažných provinění. Zjednodušeně řečeno, kněz propuštěný z duchovního stavu není exkomunikován, ale nemůže nadále vykonávat posvátnou službu, zatímco za splnění podmínek všech ostatních věřících může přijímat svátosti.
Můžete vysvětlit, jak probíhá případné prominutí exkomunikace? Existují k tomu nějaké rychlé postupy? Kterých subjektů se to týká?
Exkomunikace, kterou kanonické právo počítá mezi cenzury, je trest, jímž je pokřtěný - který se dopustil provinění (mezi nimi: znesvěcení eucharistie, hereze, schizma, potrat, porušení zpovědního tajemství knězem) a je zatvrzelý - zbaven určitých duchovních dober, dokud nepřestane setrvávat v tomto stavu a nedostane rozhřešení. Duchovní dobra, resp. k nim připojené statky, o které může být trestem připraven, jsou ty, které jsou nezbytné pro křesťanský život, tedy především svátosti. Exkomunikace má ryze „léčebný“ účel, tj. je zaměřena na uzdravení, na duchovní péči o postiženého, aby kajícníci mohli opět přijímat dobra, kterých byli zbaveni (salus animarum suprema lex in Ecclesia - spása duší je nejvyšším zákonem v církvi). V důsledku toho musí pro získání odpuštění prokázat, že tohoto účelu bylo dosaženo. Neexistují žádné předem stanovené lhůty. Nezbytným požadavkem tedy je, aby dotyčná osoba činu skutečně litovala a způsobené pohoršení a škodu přiměřeně nahradila, nebo alespoň vážně přislíbila, že takovou nápravu učiní. Je zřejmé, že posouzení této okolnosti musí být provedeno orgánem, na němž závisí prominutí trestu, v pastoračním duchu, s přihlédnutím k dobrým dispozicím subjektu a ke společenskému dopadu, který by takové rozhodnutí mohlo mít.
Mohl byste vysvětlit rozdíl mezi exkomunikací a takzvanými „odčiňujícími tresty“?
Kromě cenzur, o nichž jsme se zmínili, kanonická tradice zná a stanoví ještě další typ trestu, tzv. tresty odčiňující, jejichž specifickým účelem je odčinit trestný čin. V důsledku toho jejich prominutí není spojeno pouze s lítostí nebo zatvrzelostí pachatele, ale především s osobní obětí, kterou prožil za účelem nápravy a napravení. Vyplývá z nich zbavení určitých práv, která subjekt požívá, na dobu určitou, neurčitou nebo trvalou (např. zákaz výkonu nebo zbavení zastávaného úřadu či funkce), aniž by mu však bránily v přístupu k duchovním statkům, zejména ke svátostem.
V posledních týdnech se v několika článcích v tisku objevily různé výklady kanonických postupů týkajících se vyhrazených trestných činů. Můžete vysvětlit, co jsou tyto postupy a jak se uplatňují?
Hovoříme o trestných činech, které vzhledem k jejich závažnosti ve věcech víry nebo morálky posuzuje výhradně Dikasterium pro nauku víry. Postup, který dikasterium uplatňuje, může být dvojího druhu: takzvaný „správní“ nebo soudní. V případě správního řízení má odsouzená osoba po ukončení řízení mimosoudním trestním dekretem možnost napadnout toto opatření odvoláním k odvolacímu kolegiu, speciálně zřízenému při témže dikasteriu. Usnesení tohoto kolegia je konečné. Naopak v případě trestního řízení se po uzavření různých stupňů rozhodnutí stává rozsudek pravomocným (res iudicata), poté se stává vykonatelným. V obou případech může odsouzený vždy požádat Dikasterium pro nauku víry o restitutio in integrum (tj. navrácení do původního stavu). Je také možné požádat o revizi ve formě omilostnění; v tomto případě řízení obvykle provádí Nejvyšší tribunál Apoštolské signatury, ale může být svěřeno i jiným orgánům. Vzhledem k důvěrné povaze tohoto typu sdělení je to Státní sekretariát, který je odpovědný za koordinaci různých instancí a zasílání případných rozhodnutí k provedení přijatých ustanovení.