PODCAST - Radim Beránek: Karl Rahner (1904–1984)
V tomto roce si připomínáme 120 let od narození a 40 let od úmrtí německého teologa Karla Rahnera, jednoho z nejvýznamnějších katolických teologů 20. století. Rahnerova proslulost se datuje především od Druhého vatikánského koncilu (1962–65), na němž Rahner působil jako oficiální teologický poradce (peritus) vídeňského arcibiskupa Königa a sehrál, spolu s některými dalšími teology, naprosto klíčovou roli při formulování zásadních koncilních dokumentů. Po koncilu pak Rahner věnoval značné úsilí popularizaci a interpretaci nových teologických a pastorálních důrazů koncilu a pro mnohé se stal takřka jakýmsi ztělesněným symbolem teologických a institučních změn v pokoncilním katolicismu, změn, které i dnes pokračují v rámci reformních snah současného papeže Františka a které se ale ne vždy a u všech setkávaly a setkávají s pochopením. Podle nedávno zesnulého britského teologa Philipa Endeana (1954–2023), jednoho z největších znalců Rahnerovy teologie, by ale bylo velmi zjednodušené a zavádějící chápat Karla Rahnera pouze jako zástupce jakéhosi "progresivního" nebo "liberálního" křídla v pokoncilním katolicismu. Rahnerova teologie je totiž intelektuálně a duchovně mnohem hlubší, kreativnější a radikálnější, než ji někteří její odpůrci i zastánci občas prezentují, a má v sobě i dnes velký inspirativní potenciál.
Mladý Karl Rahner studoval ve dvacátých a třicátých letech 20. století v prostředí formovaném římskokatolickou novoscholastikou, kdy charakter veškerých otázek i odpovědí byl primárně podmíněn snahou o nezpochybnitelnou, takřka karteziánskou jistotu a s tím spojenou naprosto jednoznačnou a ahistoricky platnou argumentaci. Tento styl byl charakteristický pro potridentský katolicismus s jeho často přehnaně defenzivní mentalitou vůči protestantismu a osvícenství. Rahnerův styl teologie byl jiný – Rahner se většinou snažil přeformulovat určitou ustřední teologickou otázku tak, aby oslovovala dnešního člověka. Nešlo mu ale o nějaké laciné přizpůsobení "duchu doby", ale spíše se snažil nejprve odkrýt určité opomenuté anebo špatně pochopené aspekty tradice – čerpal přitom hlavně z patristiky (z Evagria, Řehoře z Nyssy a jiných) a z vrcholné scholastiky (zejména Bonaventury a Tomáše Akvinského) – a v jejich světle se snažil o nový, nekonvenční a zároveň koherentnější pohled na věc.
Klasickým příkladem je problematika, jež zajímala Rahnera od jeho mládí a jež tvoří klíč k jeho teologii – vztah naší zkušenosti a milosti, neboli toho, jak je to s naší zkušeností Boha. Díky svému studiu patristických a středověkých pramenů – a samozřejmě i díky vlastní praxi modlitby a ignaciánské spirituality – si Rahner uvědomil, že v jeho době převládající novoscholastická teologie milosti – tedy toho, jak Bůh v nás působí – je v podstatě nekonzistentní. Ačkoli v před- i potridentském katolicismu vzkvétala mystika a duchovní život, oficiální katolická teologie se vyhýbala čemukoliv, co by třeba i jen zdánlivě mohlo připomínat protestantismus, tedy i přesvědčení, že osobní duchovní zkušenost věřících má určitou autoritu, která by mohla být v opozici vůči mínění církevních představitelů. A proto oficiální teologie chápala milost – Boží přítomnost mezi námi – jako něco, co je v posledku nepřístupné naší běžné zkušenosti a o čemž bylo možné se dozvědět pouze "zvnějšku", tedy z učení církve. Rahner argumentoval pro své alternativní pojetí dvěma způsoby. Zaprvé – prostě na základě Písma a tradice – přece víme, že Bůh je v Kristu s námi, že ovoce Ducha mění naši zkušenost sebe sama. Zadruhé – spíše filosoficky – samotná představa toho, že milost existuje, aniž by jakýmkoliv způsobem mohla ovlivnit naše vědomí, je vnitřně rozporná; pokud totiž o milosti mluvíme, pak nemůžeme popřít, že si jí jsme vědomi, že ovlivňuje naše vědomí. Pokud tedy milost vůbec existuje, jak jako křesťané věříme, pak musí podle Rahnera existovat jako skutečnost nějakým způsobem přístupná naší zkušenosti. To neznamená, že skutečnost milosti je vždy vnitřně přijata, anebo že naše zkušenost milosti je vždy snadno rozlišitelná a pojmenovatelná. Ale pokud je křesťanství pravdivé, pokud Bůh stvořil svět a drží ho svou mocí v bytí, pokud se Bůh v Kristu stal člověkem – pak se Bůh skutečně dotýká našeho srdce, pak je milost skutečně zakusitelná – jakkoliv temná a těžko popsatelná tato zkušenost může být. Podle Rahnera je milost – tedy Bůh sám ve svém sebesdílení (Selbstmitteilung) člověku – díky stvoření a vykoupení naprosto primární, milost je vždy už předem dána (jak Rahner v originále říká "immer schon gegeben"). A tato fráze "immer schon gegeben" se v Rahnerově díle vyskytuje v souvislosti s milostí jako refrén více než osmdesátkrát. Každému člověku – i nepokřtěnému – je tedy vlastní to, co Rahner nazývá "nadpřirozený existenciál" ("übernatürliches Existential"): to znamená, že "člověk bez milosti", nebo chcete-li "člověk bez Boha", je čirou abstrakcí, která ve skutečnosti – díky Boží dobrotě, lásce a univerzální spásné vůli – nikde neexistuje. Podle Rahnera je tedy dokonce možné mluvit o tzv. "anonymních křesťanech" – tedy o lidech, kteří explicitně a vědomě nevyznávají křesťanství, a přitom implicitně žijí v souladu s milostí, která je v jejich životě přítomná a účinná, ať už si toho jsou vědomi anebo ne.
K tomu dvě poznámky. Zaprvé to samozřejmě neznamená, že by křesťanské hlásání evangelia bylo zbytečné. Rahner totiž zároveň upozorňuje, že „zakusitelnost milosti a zakusitelnost milosti jako milosti nejsou to samé.“ Zatímco každý člověk může mít a má určitou transcendentní a netematickou, třebas i temnou a nereflektovanou, zkušenost Boha (podobně jako každý člověk má zkušenost gravitace, i když nezná gravitační zákon), tak křesťanská nauka a praxe má schopnost tuto transcendentní zkušenost Boha tematizovat, reflektovat, kultivovat, a tak nám umožňuje oné skutečnosti Božího sebesdílení stále hlouběji přitakávat a dávat jí růst. Zadruhé to neznamená, že Rahner automaticky upřednostňuje autoritu subjektivní zkušenosti nad autoritou tradice a církve, ale ani opačně – jako bychom se vždycky museli rozhodovat v rámci logiky typu "buď, anebo". Naopak, Rahner zdůrazňuje, že oba tyto aspekty – naše subjektivní zkušenost i objektivní skutečnosti křesťanské tradice – jsou konstitutivní pro naše poznání, a že primární autoritu nemáme hledat za každou cenu pouze v jednom z nich, ale spíše v Tajemství Boha, který je jejich společným zdrojem. Praktická realizace tohoto rahnerovského "nejen-ale-i" křesťanství samozřejmě nebude vždycky snadná a jednoznačná. Ale jakýkoli zkratkovitý a ideologický křesťanský triumfalismus, který by měl už předem a jednou provždy všechny odpovědi na veškeré otázky, není intelektuálně a duchovně zodpovědnou alternativou. Život, ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista jsou pro Rahnera dějinnou a konkrétní garancí, že příslib a skutečnost Božího sebesdílení nám lidem jsou neodvolatelné a eschatologicky naplněné; jak konkrétně se to stane a co všechno to může znamenat pro každého z nás, je z principu otevřené a musíme to odkrývat postupně a s trpělivostí – jako jednotlivci i jako církev. Věrnost tradici tedy vždycky bude zahrnovat i změny a reformy. To, co nazýváme "dějiny spásy", je stále probíhající proces. Jako církev jsme putující Boží lid, jehož poznání pravdy je pouze částečné. Bůh pro nás (i v nebi) zůstane neproniknutelným a neuchopitelným Tajemstvím, které bude vždy přesahovat všechny naše pojmy, představy a dogmata, jež sice k tomuto Tajemství odkazují, ale nikdy ho nemohou plně vystihnout a kontrolovat. Jak říká Rahner: „I ta nejjasnější a nejjednoznačnější formulace, i ten nejposvátnější výrok [...] církve [...] žije tedy právě z toho, že je počátkem a ne koncem, prostředkem a ne cílem, že je pravdou, která osvobozuje k – stále větší – Pravdě.“
Rahnerova teologie se nám sice občas může zdát neobratně formulovaná a složitá, ale její základní poselství je jednoduché a prosté. Je to pozvání rozpoznat ve svém životě skutečnost Božího sebesdílení – Boží dar sebe sama, tedy to, co teologie nazývá milost – je to pozvání tuto milost rozpoznat a s vírou, nadějí a láskou jí přitakat. Tato milost je, jakkoli skrytá a nerozpoznaná, vždy už předem přítomna v srdci každého člověka. Bůh nás miluje a přijímá víc, než my sami jsme schopni sebe milovat a přijímat, miluje a přijímá nás vždy už předem, ne až někdy potom, až se nějakým způsobem změníme. Bůh se nemění a jeho mínění o nás taky ne. Když křtíme malé dítě, tak to podle Rahnera neznamená, že by před křtem bylo toto dítě mimo dosah Boží milosti; křest je spíše hmatatelné znamení a potvrzení toho, že ono dítě je a bylo vždy už předem dítětem Božím. Bůh nás miluje a přijímá tady a teď, bezpodmínečně, i s tím, co se nám samotným na nás nelíbí, i s naší špatnou náladou a nevrlostí, i s našimi neurózami a občasnými depresemi. A v určitém smyslu teprve otevření se oné bezpodmínečné Boží lásce má moc nás proměňovat a uschopňovat k tomu, abychom se pomalu a postupně stávali stále více tím, čím máme – a v hloubi duše i chceme – být. Přijetí Boha jako neuchopitelného Tajemství a přijetí sebe sama, následování Krista a autentická seberealizace, nejsou tedy podle Rahnera protiklady, ale spíše dvěmi stranami téže mince. V oblíbené knížce, ve které Karl Rahner odpovídá na dopisy mladých lidí, to Rahner komentuje těmito slovy: „Nemůžeme si svůj život vybrat podle našeho zalíbení nebo podle našich často problematických přání. Musíme přijmout sami sebe takové, jací jsme. Ale když sami sebe přijímáme opravdu upřímně, odvážně a s nadějí, pak přijímáme Boha samotného“. Rahner často upozorňuje, že naše přitakání Bohu a přijetí sebe sama nikdy nebude jednorázové, bude spíše celoživotním procesem, pomalým, často složitým a občas plným překvapení, procesem, v němž klíčovou roli bude hrát trpělivost – a jak Rahner vtipně a zároveň s velkou moudrostí poznamenává – i „trpělivost s tím, že ještě nemáme trpělivost.“ Kéž nám nyní i v budoucnosti – jako jednotlivcům i jako církvi – tato rahnerovská otevřenost Božímu Tajemství a trpělivost s jinými, se sebou samými i s Bohem nikdy nechybí, neboť jak Karl Rahner říká: „...vydržet s trpělivostí složitost a rozporuplnost našeho pozemského údělu je tou jedinou cestou, jež vede skrze skutečnou smrt s Ježíšem ukřižovaným do blažené neuchopitelnosti pravého Boha.“
Radim Beránek je profesorem na Ulmské univerzitě.
