Radcliffe o přípravě závěrečného dokumentu synody

Timothy Radcliffe, OP

Brzy se pustíme do posledního úkolu, kterým je projednání závěrečného dokumentu, jeho doplnění a hlasování o něm. Dnes se připravujeme na výkon této závažné odpovědnosti. Jak to máme udělat?

Svobodně! Svatý Pavel napsal Galaťanům: „Kristus nás osvobodil .“ To znamená, že jsme svobodní. 

Naším posláním je tuto svobodu hlásat a ztělesňovat. Svoboda je základem křesťanské DNA. Především je to svoboda vyslovit to, čemu věříme, a beze strachu naslouchat tomu, co říkají druzí, ve vzájemném respektu. Je to svoboda Božích dětí mluvit odvážně, s parrézií (např. Sk 4,29), jako učedníci odvážně hlásali radostnou zvěst o vzkříšení v Jeruzalémě. Díky této svobodě může každý z nás říci „já“. Nemáme právo mlčet.

Tato svoboda je zakořeněna v hlubší svobodě, vnitřní svobodě našeho srdce, když objevujeme rozhodnutí, která přijímáme. Rozhodnutí synody nás mohou zklamat. Někteří z nás je budou považovat za nerozumná nebo dokonce nesprávná. Máme však svobodu těch, kteří věří, že, jak napsal svatý Pavel Římanům, „Bůh působí vše pro dobro těch, kdo ho milují“ (Řím 8,28). A doufáme, že i pro ty, kteří tak nečiní! Můžeme být klidní, protože „nic nás nemůže oddělit od Boží lásky“, ani nekompetence, ani chyby. Díky této svobodě se můžeme odvážit patřit k církvi a říkat „my“.

Jádrem našeho rozhodování je tato DNA milosti svobody. Boží svoboda totiž působí v samotném nitru našeho vlastního svobodného myšlení a rozhodování. Svatý Tomáš Akvinský učil, že milost zdokonaluje přirozenost. Neničí ji. Když se svatý Tomáš ptal, jak se mudrcům podařilo tak rychle dostat do Betléma, odpověděl, že to bylo díky Boží milosti a rychlosti dromedárů[1]!

Zamysleme se krátce nad jednotlivými rozměry této milostiplné svobody. Jeden kněz kdysi začal svou homilii při večerní mši slovy: „Dnes ráno jsem neměl čas na přípravu, a tak jsem se musel spolehnout na Ducha svatého. Nyní jsem měl čas přemýšlet sám, a tak doufám, že se mi to povede lépe!“. Nebyl to dominikán, a dokonce ani jezuita! Víra v Ducha svatého nás neomlouvá od používání vlastního rozumu při hledání pravdy. Tomáš tvrdil, že by bylo urážkou Ducha svatého, kdybychom o rozhodnutích nepřemýšleli a například losovali. Vivian Boland OP řekl: „Jsme Boží děti, takže i v našem myšlení, které touží, bojí se a upřednostňuje, působí Duch svatý[2].“

Ve hře nazvané Člověk do každého počasí, svatý Tomáš More prosí svou dceru Meg, aby ctila naši Bohem danou schopnost myslet: „Poslouchej, Meg, Bůh stvořil anděly, aby mu ukázali nádheru, stejně jako stvořil zvířata pro jejich nevinnost a rostliny pro jejich prostotu. Člověka však stvořil, aby mu duchaplně (inteligentně) sloužil ve spleti své mysli[3].

Yves Congar byl Římem umlčen. Byl dokonce vyhoštěn do Anglie, což je pro Francouze strašný osud! Kupodivu si nikdy nevážil naší kuchyně! V hloubi této krize si do svého deníku zapsal, že jedinou odpovědí na toto pronásledování je „mluvit pravdu. Rozvážně, bez provokativních a zbytečných skandálů. Ale zůstat - a stále více se stávat - autentickým a čistým svědkem toho, co je pravdivé[4]“.

Nemusíme se bát nesouhlasu, protože v něm působí Duch svatý. Jednoho dne přišel muž za svým rabínem, aby si postěžoval na svou ženu. Na konci rozhovoru mu rabín řekl: „Příteli, máš naprostou pravdu, jsi spravedlivý!“ Rabín mu odpověděl: „Mám pravdu. Toho odpoledne přišla za rabínem žena onoho muže a dlouze si stěžovala na svého manžela. Na konci rozhovoru rabín ženě řekl: „Má drahá, máš naprostou pravdu, jsi spravedlivá!“ Když žena odešla, rabínova žena mu řekla: „Ale ty se naprosto mýlíš. Nemůžeš říci, že oba mají pravdu, že oba jsou v právu“. Rabín řekl své ženě: „Máš pravdu!“

Taková je tedy naše svoboda, myslet, mluvit a naslouchat beze strachu. Ale to není nic, pokud nemáme také svobodu těch, kteří věří, že „Bůh působí vše pro dobro těch, kdo milují Boha“. Tak můžeme být smířeni s jakýmkoli výsledkem. Jak slavně řekla anglická mystička Juliána z Norwiche ze čtrnáctého století: „Všechno bude dobré, všechny věci budou dobré“. Boží prozřetelnost jemně, tiše působí, i když se zdá, že se věci nedaří.

Boží prozřetelnost je od počátku vetkána do příběhu naší spásy. Pád Adama a Evy se díky Boží milosti stává felix culpa, která vede k vtělení. Hrůzná smrt našeho Pána na kříži vede ke Kristovu vítězství nad smrtí.

Takže i když jste výsledkem synody zklamáni, na tomto shromáždění působí Boží prozřetelnost, která nás vede ke Království způsobem, který zná jen Bůh. Jeho vůle pro naše dobro nemůže být zmařena. Během rekolekcí jsem citoval odpověď kardinála Consalviho znepokojenému monsignorovi, který řekl, že Napoleon chtěl zničit církev: „To se nepodařilo ani nám.“ Když si Abraham myslel, že musí zabít svého milovaného jediného syna, Pán mu poskytl berana, který uvízl v křoví. "Na hoře se Hospodin postará. (Genesis 22,14)

Často nemůžeme tušit, jak Boží prozřetelnost působí v našem životě. Děláme to, co považujeme za správné, a zbytek je v rukou Hospodinových. Toto je jen jedna synoda. Budou i další. Nemusíme dělat všechno, jen se snažit udělat další krok. Svatá Terezie z Avily na konci svého dlouhého a obtížného života napsala: „To my jsme začali dílo, na těch, kteří nás následují, je, aby pokračovali v začátcích[5]“. Jak, to nevíme. To je nyní mimo hru.

Stejně jako Congar i Henri de Lubac SJ prožil před koncilem pronásledování. Uprostřed tohoto utrpení však napsal krásnou a klidnou Méditation sur l'Eglise[6], hymnus lásky k téže církvi, která ho pronásledovala. Napsal: „Zdaleka neztratí trpělivost, [člověk, který je pronásledován] se bude snažit zachovat klid a ze své strany vynaloží velké úsilí, aby udělal tu těžkou věc - zachoval si mysl větší, než jsou jeho vlastní představy. Bude pěstovat „ten druh svobody, díky němuž překonáváme to, co se nás týká nejneúprosněji...“Bude se vyhýbat strašlivé soběstačnosti, která by ho mohla vést k tomu, aby se považoval za ztělesněnou normu ortodoxie, neboť bude stavět nerozlučné pouto katolického míru (citát sv. Cypriána) nade vše...[7]“ Doufám, že bude brzy kanonizován!

Budeme-li mít pouze svobodu argumentovat pro své postoje, budeme pokoušeni arogancí těch, kteří se, slovy de Lubaca, považují za „ztělesněnou normu ortodoxie“. Nakonec skončíme u bušení do bubnů ideologie, ať už levicové, nebo pravicové.

Budeme-li mít pouze svobodu těch, kteří důvěřují v Boží prozřetelnost, ale neodvážíme se vplout do debaty s vlastním přesvědčením, budeme nezodpovědní a nikdy nedospějeme. Boží svoboda působí v jádru naší svobody a vyvěrá v nás. Čím více je skutečně Boží, tím více je skutečně naše. Jako svobodné Boží děti můžeme každý říkat „já“ a společně říkat „my“.

Poznámky

[1] „partim quidem adducti divina virtute, partim autem dromedariorum velocitate“ (Summa theol. III q.31 a.6 ad 3).

[2]Nepublikovaná homilie pro 4. neděli velikonočního týdne, rok A.

[3] Robert Bolt

[4] Journel of a Theologian 1946 - 1956, překlad Denis Minns OP, ATF, Adelaide, 2015, s. 340. Z Journal d'un théolgien 1946 - 1956, Edition du Cerf, Paříž, 2000, s.271. 5] Z anglického originálu Journal d' un théolgien 1946 -1956 , Edition du Cerf, Paris, 2000, s.271.

[5] Citováno podle McVey, Dialog, s.55.

[6] Psáno v letech 1945-1950

[7] Cituji z knihy The Splendour of the Church¸trans Michael Mason, Sheed and Ward, London and New York, 1956, s. 187.