Srdce, které mění svět
Andrea Tornielli, Vatikán
Papež František ve své nové encyklice píše, že „způsob, jakým nás Kristus miluje, nechtěl on sám příliš vysvětlovat. Ukázal to ve svých činech. Pozorováním jeho jednání můžeme objevit, jak se ke každému z nás vztahuje...“. My, děti řeckého racionalismu, postkřesťanského idealismu, materialismu a dnes v tekuté kultuře individualismu máme problém plně pochopit, že křesťanství není redukovatelné na teorii, filozofii, soubor morálních norem, nebo dokonce sled sentimentalistických emocí. Je to naopak setkání s živou osobou.
Pochopení způsobu, jakým nás miluje, tj. jakým nás přitahuje a volá, a navázání vztahu s ním proto nelze redukovat na rozumové úvahy, na kulturní identitu, kterou bychom se měli ohánět, nebo na příručku pravidel, kterou bychom měli v případě potřeby konzultovat. Pochopení toho, jak nás Ježíš miluje, se týká srdce: je to příběh zahrnující skutky, pohledy a slova. Je to příběh přátelství, záležitost srdce. „Já jsem mé srdce,“ píše Petrův nástupce, „protože to je to, co mě odlišuje, konfiguruje mě v mé duchovní identitě a uvádí mě do společenství s ostatními lidmi“. Jak nás Ježíš miluje, můžeme pochopit, navrhuje František, „když ho budeme pozorovat, jak jedná“, tedy když budeme meditovat nad evangelijními scénami a necháme se ohromovat evangelijními událostmi, které se kolem nás stále dějí, možná tam, kde to nejméně čekáme.
Když ho pozorujeme, jak jedná, vidíme, že Ježíš „věnuje veškerou svou pozornost lidem, jejich starostem, jejich utrpení“. To, co Nazaretský předkládá, je „vzájemná sounáležitost přátel. On přišel, překonal všechny vzdálenosti, učinil se nám tak blízkým jako ty nejjednodušší a nejběžnější věci života. Má vlastně ještě jedno jméno, které zní ,Emmanuel' a znamená ,Bůh s námi', Bůh blízký našemu životu, žijící mezi námi. Boží Syn se vtělil“ a vyprázdnil se tím, že se stal služebníkem a z lásky se obětoval.
Setkat se s křesťanskou vírou znamená setkat se s Kristovým srdcem, s tím srdcem, které nedokáže zůstat lhostejné, které nás zahrnuje svým nekonečným milosrdenstvím a zve nás, abychom ho napodobovali. A to má sociální důsledky, protože svět, který přežívá na pozadí válek, sociálně-ekonomické nerovnováhy, konzumerismu a nelidského využívání technologií, „se může změnit počínaje srdcem“. Encyklika Dilexit nos se tak stává interpretačním klíčem celého pontifikátu.
