Synoda: reflexe o ženách a laicích a výzva k naslouchání těm, kteří pociťují vyloučení

Salvatore Cernuzio - Vatikán

Dnes ráno, 4. října, na svátek svatého Františka z Assisi, začala II. generální kongregace synodálního shromáždění přáním všeho nejlepšího papeži a všem, kteří nesou jména František a Františka. V sále bylo přítomno 351 členů, kteří si vyslechli zprávy pěti stolů v různých jazycích, z nichž vyplynuly společné otázky týkající se samotného pojetí synodality, „ne jako techniky, ale jako stylu“, a témat, jako je role žen, přítomnost laiků, „aktivní“ naslouchání „lidem, kteří se nedrží předpisů církve“. Téže církve, která „ve světě sirotků“ může představovat „rodinu těch, kteří žádnou rodinu nemají“, uvedli řečníci skupin, jak na denní konferenci ve vatikánské tiskové kanceláři informovali prefekt dikasteria pro komunikaci Paolo Ruffini a Sheila Piresová, resp. předseda a tajemnice komise pro informace.

Nikoliv všechna charismata musí být službami

Informovali zejména o tom, že dnes dopoledne byl v Aule Pavla VI. několikrát připomenut „obraz církve jako Kristova těla, které tudíž sdružuje mnoho údů, to znamená mnoho služeb a charismat, ale v jednom těle“. A v tomto smyslu bylo rozebráno téma role žen a laiků. „Je třeba rozlišovat,“ zaznělo, ‚všechna charismata jsou důležitá, ale ne všechna musí být nutně službami‘.

Úloha a přínos žen

Podle sdělení referentů se v některých skupinách mělo uvažovat o tom, zda určité otázky „přináší móda a ideologie, nebo skutečné církevní rozlišování“, a to bez „ideologických a předpojatých přístupů“. V témže rámci bylo znovu zdůrazněno, že „důstojnost žen je každému věřícímu propůjčena ve křtu“, zatímco v otázce svěcení žen bylo žádáno, aby se „prohloubilo studium některých služeb, jako je ‚služba útěchy‘, a aby se ‚neztrácel důraz na přínos žen v minulosti i současnosti‘.

Ze strany členů synody zazněl důrazný požadavek na „stejnou důstojnost a spoluodpovědnost všech pokřtěných za církev. Na tomto základě lze zdůvodnit „zapojení žen, laiků a mladých lidí do rozhodovacích procesů církevního života“. A ještě ke vztahu muže a ženy některé skupiny vyzvaly, aby „se identifikovaly obavy a strachy, které se skrývají za určitými postoji, protože tyto obavy v církvi vedly k postojům ignorance a pohrdání vůči ženám". Tedy „identifikovat, aby bylo možné vyléčit, aby bylo možné rozlišovat“.

Laici, jazyk, tvář chudých

Některé jazykové stoly upozornily na to, že na některých místech Instrumentum laboris se pouze několikrát zmiňují laici, stejně jako rodina „domácí církev“. Je třeba prohloubit také vztah mezi místními církvemi a kulturami, protože každá místní církev je „utvářena“ určitou kulturou a zároveň zůstává sama sebou. V tomto duchu byla zmíněna i otázka jazyka, přičemž zazněla výzva k jeho „zjednodušení“ a ke změně „některých formulací, které jsou plodem eurocentrické a západní perspektivy“. A konečně jako poslední bod zazněla dvojí výzva „vycházet z pastoračních zkušeností a skutečností, protože život je důležitější než teorie“, a „dívat se do tváře chudých zraněných válkami, násilím, zneužíváním“. „Jejich jemná a delikátní přítomnost, jejich požadavky, jejich způsob života nás mohou vést k tomu, abychom se zbavili toho, co nás zotročuje a odcizuje“.

Více než třicet volných vstupů

Ruffini vysvětlil, že po pěti přednáškách byla generální kongregace věnována volným vystoupením. Bylo jich celkem 36 a sahaly od významu laiků, protože „budoucnost církve a církev budoucnosti“ bude záviset na jejich „vitalitě“ (což, jak bylo znovu zdůrazněno, „samozřejmě nesnižuje nepostradatelnost kněžství“), až po otázku žen, přičemž jeden z příspěvků označil za „mezeru“ skutečnost, že „ženy jsou vnímány pouze jako utěšitelky, a ne jako někdo, kdo může kázat, nebo skutečnost, že nemohou stát v čele organizace“. Stejně tak na příkladu misionářek, včetně laiček, které se starají o celé komunity po celém světě, bylo na shromáždění zopakováno, „že existují ženy, které cítí Boží volání a žádají o svěcení“. A bylo požádáno, aby „ve studijní skupině pro kněžské služby a charismata byly zastoupeny ženy a aby výsledky práce této skupiny mohly být projednány v synodálním prostoru, aby se poskytly rady a učinilo se rozlišování“.

Dialog a naslouchání

Ve volných projevech zaznělo, že je důležité „rozvíjet synodální spiritualitu aktivního naslouchání, blízkosti, podpory bez předsudků, a to i těch, kteří jsou jiní, těch, kteří nám nejsou příjemní“. „Člověk neposlouchá druhé proto, aby zjistil, zda jsou dostatečně inteligentní nebo zda se mnou souhlasí, ale zda ti, kteří mluví, mají prvky, z nichž se mohu poučit,“ uvedli synodní otcové a matky, z nichž někteří vyzývali k většímu dialogu s kulturami, filozofiemi, náboženstvími. „Musíme respektovat a uznávat druhého, protože to spojuje Boží lid“. Ještě k tématu naslouchání, vycházeje z tématu „Rozšiř prostor svého stanu“, požádali o „hlubší naslouchání lidem v podmínkách chudoby a utrpení a lidem, kteří se cítí vyloučeni ze společnosti a církve“. Tedy rozvedení, lidé na okraji společnosti, Lgbtq+ komunita.

„Rozšířit prostor“ v liturgii

Nechyběl ani poukaz na klerikalismus s důrazem na to, že „v církvi není pán ani poddaný. Je jen jeden mistr a všichni jsme bratři“. „Zajímavá“, jak upozornil Ruffini, byla také zmínka o „opakovaném a aplaudovaném“ tématu liturgie, která se může stát „zrcadlem synodality“. „Kněz předsedá, ale není jediným celebrantem,“ zaznělo. Jeden z návrhů zněl, že „při příští společné liturgii členů synody by se mohl ‚zvětšit‘ prostor stanu“.

Vystoupení řečníků

U řečnického pultu na tiskové konferenci pak vystoupili čtyři hosté: Kardinál Cristóbal López Romero, arcibiskup z Rabatu (Maroko) a předseda Cerny (Severoafrické regionální biskupské konference); Mons. Antony Randazzo, předseda Federace katolických biskupských konferencí Oceánie (Fcbco), biskup z Nanterre (Francie) Matthieu Rougé a „monja twitera“ Xiskya Lucia Valladares Paguaga z Nikaraguy, odbornice na sociální média a digitální evangelizaci.

Zkušenosti z diecézí, národů a kontinentů

Všichni čtyři řečníci vyprávěli o zkušenostech se synodalitou ze svých vlastních prostředí: farností, diecézí, národů a kontinentů. Nejprve kardinál Lopéz Romero referoval o zkušenostech v Africe „jedné jediné řeholnice, která vytvořila hnutí sdílení, reflexe, o synodalitě“ a která „sama dokázala více než mnohé biskupské konference“, a poté o různých synodálních setkáních v Maroku, která umožnila samotným křesťanům „objevit, kdo jsme, málo početní, ale patřící do více než 100 zemí: mimořádné bohatství, ale také některé obtíže v prožívání společenství“.

O „synodální praxi“ v Nanterre hovořil také monsignor Rougé, který se však chtěl více zaměřit na velkou synodu ve Vatikánu: „Jsme velmi rádi, že se můžeme znovu setkat, souvisí to s intenzitou, s jakou jsme prožívali první zasedání. Každý přijel s pochybnostmi a obavami, pak jsme metodou rozhovoru v Duchu svatém prožili hlubokou duchovní zkušenost, kterou jsme se snažili sdílet v našich diecézích“. Užitečná byla papežova slova: „Synoda není parlament“. „Loni to řekl dvakrát, letos jen jednou, protože si myslel, že jsme to pochopili,“ usmál se biskup.

Křehkost zemí Oceánie

Ze středu Evropy přesunul monsignor Randazzo svůj pohled na rozlehlé území Oceánie, „obrovskou oblast planety“, která je však „křehká“, a to s ohledem na oblasti, jako je Papua-Nová Guinea, kterou papež nedávno navštívil, Šalamounovy ostrovy, různá tichomořská souostroví, která někdy trpí pocitem opuštěnosti. Bylo totiž „velkou radostí“, řekl Randazzo, „vidět štěstí na tvářích lidí“ po Františkově příjezdu do Port Moresby, „když si uvědomili, že si papež našel čas, aby sem přijel z Říma a překonal celý svět, aby se dostal do jedné z nejkřehčích oblastí na zemi, která je však tak bohatá na přírodní zdroje“. V této souvislosti biskup odsoudil jistou „chamtivost“ vyspělých národů, které přicházejí a požadují dohody a kompromisy s chudými, a tedy zranitelnými národy, aby získaly kovy, vzácné zdroje, stromy. Tím jsou ničeny přírodní zdroje, stěžoval si, trpí celá společenství. Stačí také pomyslet na migranty v mořích Oceánie, kteří míří do stabilnějších zemí, „protože musí opustit své domovy kvůli stoupajícímu moři, kvůli potápějícím se ostrovům“. „Na synodální cestě nesmíme zapomenout na národy Oceánie,“ zdůraznil monsignor Randazzo. Pro ně „není pojem synodality něčím cizím, ale naopak něčím, co znají a uplatňují již tisíce let: setkávat se a vzájemně si s úctou naslouchat“. Hovoří o oceánech, lesích, rybolovu, ale také o víře. Bohužel však někdy převažují témata stanovená „bohatými lidmi, kteří rozhodují o tom, co je důležité“, nebo „úzká, specifická témata“.

Žádné korporativní modely v církvi

Předseda Fcbco mezi těmito tématy - na naléhání novinářů - poukázal na směřování církve k následování korporativních modelů. „Nejsem moc rád, když slyším lidi mluvit o vytváření sítí... Je to řeč podnikatelů. Naším jazykem je společenství, být spolu. Snažíme se být tak sofistikovaní, že riskujeme vyloučení lidí“.

Skutečným skandálem je vyloučení žen

I v otázce svěcení žen, „která se táhne už léta“, zdůraznil Randazzo, „je to malá menšina se západním hlasem, která se na tento bod upnula“. Skutečným „skandálem“ je, že „ženy jsou v církvi tak často přehlíženy“, nebo ještě hůře, „jsou stavěny na okraj, jsou obětmi násilí, dokonce domácího násilí, jsou vyloučeny z pracovního prostředí“: „Je to skandál proti evangeliu!

Význam digitální misie

Téma žen s. Xiskya přerušila a místo toho zdůraznila naléhavost práce v digitální misii, která se mění stejně jako se mění „fyzická“ misie v éře nových technologií a umělé inteligence. „Šedesát pět procent světové populace navštěvuje digitální prostředí,“ řekla, „fyzická chudoba se vyskytuje i v sociální oblasti“. Od začátku synody, vysvětlila řeholnice, se při biskupských konferencích zřizují kanceláře, pořádají se setkání s misionáři ze 67 zemí a sdílejí se zkušenosti digitálních misionářů - početnějších v Latinské Americe než v Evropě -, kteří se snaží doprovázet a být nablízku „vzdáleným, kteří hledají pravdu a jdou raněni světem, také kvůli špatným zkušenostem s církví“.

„Samaritanear“

Pro tuto práci, jak sdělila sestra Xiskya, dostala od papeže osobně radu s neologismem: „Samaritanear“, tedy být milosrdnými Samaritány, kteří „oslovují lidi, kteří jdou po digitálních cestách“, a to jak ty, kteří „chtějí znovu objevit hodnoty evangelia“, tak i ty, kteří „nikdy neslyšeli Ježíšovo jméno“. Synodalita v tomto směru představuje velkou „naději“ vzhledem k „polarizaci na sociálních sítích“ a „toxickým vztahům“.

Řešení problémů

Kardinál Lopéz Romero hovořil také o bohatosti synodálního itineráře: „Tato synoda je nesmírně obohacující. Naše církev je stále příliš europeizovaná, západní. Musíme prožít tuto cestu a vzájemně si pomáhat, aby církev vyšla katoličtější, univerzálnější“. V této souvislosti uvedl příklad afrického biskupa z diecéze s mnoha povoláními a mnoha křty: „Vyčítal jednomu evropskému biskupovi, že mu chtěl dát lekci, když jeho kostely byly prázdné“. Jistě, „my Evropané se musíme naučit být pokorní, ale ani Afričané se nesmí chlubit, protože úspěch nezávisí na počtu. Musíme si navzájem pomáhat, abychom žili podle evangelia,“ řekl kardinál. „Budou kroky vpřed, kroky vzad, setkání, střety, ale musíme projevit zralost být trpěliví, ti, kteří jdou rychleji, počkají na ty, kteří jdou pomaleji... Je dobře, že existují problémy, je třeba je řešit, a ne je zametat pod koberec.“

Reakce na Fiducia Supplicans

Na závěr byla zmíněna také doktrinální deklarace Fiducia Supplicans, která zavedla žehnání osob stejného pohlaví, což vzbudilo opačné reakce právě v africké církvi. Jedná se o dokument, zdůraznil marocký kardinál, „který měl projít synodální cestou, nevzešel ze synody, ale z dikasteria pro nauku víry. Moje biskupská konference se vyslovila jinak, nebylo to s námi konzultováno. Africký kontinent se vyslovil, aniž by to bylo konzultováno s celou Afrikou“. Předseda Secamu, jak sdělil Lopéz, „se nám ostatně omluvil“. I to je synodalita a naučit se jí, uzavřel kardinál, „není snadné“.