Hledání sté ovce
SERGIO VALZANIA, Osservatore Romano
Pražský teolog Tomáš Halík vděčí za svou velkou proslulost knize "Odpoledne křesťanství. Odvaha ke změně", která vyšla před dvěma lety. Kniha se přímo, někdy syrově a explicitně, zabývala otázkami souvisejícími s obdobím přechodu, před nímž stojí křesťanství, které ztratilo ústřední kulturní postavení, jemuž se těšilo v předchozích dvou fázích existence, jež autor identifikoval a jimž přisoudil znaky jitra a poledne. Halíkovy "Dopisy papeži" (italsky vyšlo v nakladatelství Vita e Pensiero, 2024) napsané v období mezi první a druhou fází synody o synodalitě, navazuje na jeho předchozí texty.
Pro strukturování navržených koncepcí, které zahrnují téměř všechny otázky související se způsobem existence církve a jejím dialogem se světem, od ženského kněžství po existenci pekla, od povahy svátostí po přístup k Písmu svatému, zvolil Halík originální způsob: napsal dvanáct dopisů, které jsou určeny papeži.
Dotyčným papežem však není František, ale osobnost zrozená v autorově fantazii, z jeho snu. Osobní papež, kterého může svobodně a kdykoli oslovit, který má vždy čas mu naslouchat v jakémsi permanentním dialogu.
Papež, který si stejně jako František zvolil jméno, které jeho předchůdci nikdy nepoužívali: Rafael, hebrejsky „Bůh uzdravuje“. Před touto záštitou a zároveň podporován touto pomyslnou konstrukcí se Halík může pohybovat, přecházet od jednoho tématu k druhému, vykládat pochybnosti a přesvědčení, očekávání a obavy, naděje a názory, bez jakéhokoli závazku organičnosti.
Jeho přístup k tématům víry, náboženství a spirituality, existence duše, která je podle autora třeba důkladně přehodnotit a překonat přílišnou uzavřenost, strnulost a formalizovanost postojů spjatých s kulturním obdobím pozitivismu, je mimořádně zajímavý. Ve své době měla snaha vnutit vztahu mezi církví a věřícími určité a jednoznačné formy možná důvod a smysl, které se dnes hledají jen velmi obtížně. Halík v této souvislosti píše: „Slovo ‚věřit‘ bylo často chápáno ve smyslu ‚přijmout s poslušností to, co mi představitelé církve předkládají k věření‘“. Analýza jde hlouběji, až k úvaze o hlubokých potřebách žen a mužů naší doby, v níž je psychoanalýza zralým poznáním, a k tvrzení, že současná spiritualita je osobní, jde hledat individuálního průvodce, který pomáhá a doprovází na cestě, poskytuje nástroje k hledání, které se nespokojuje s kolektivními okamžiky, jakkoli potřebnými, ale cítí potřebu prožívat i intenzivní zážitky v samotě privilegovaných momentů. Jako příklad odpovědi církve na tuto široce rozšířenou potřebu nabízí Halík zkušenost z pražské farnosti, kde se věnuje pastoraci. Tam, jak ujišťuje, „poskytujeme službu naslouchání, rozhovoru a modlitby stále většímu počtu lidí (ano, i těch hledajících, často nepokřtěných)“. Ostatně dobrý pastýř jde hledat právě stou ovci. Pasáže věnované hledání blízkého Boha, v souladu s osvícením svatého Augustina, který v sobě objevuje Boha, kterého hledal venku, jsou skutečně působivé.
Z tohoto zaměření na jednotlivce vyplývá Halíkovo přesvědčení, že každá reforma církve, má-li být úspěšná, musí vzejít „z obnovy obsahu, teprve potom může dojít k obnově formy“, aby hned vzápětí přiznal, že „v případě církve není snadné rozlišit mezi formou a obsahem“. Otázka vztahů s jinými náboženstvími se stává artikulovanou také při úvaze o tom, že pojem náboženství patří Západu natolik, že nezápadní jazyky nemají pro toto slovo „přesný ekvivalent“.
Je tedy třeba pochybovat o mnoha věcech, nikoli však o duchovním bohatství křesťanského náboženství a jeho katolickém, univerzálním poslání, s vědomím, že to jej nutí k často složité inkulturaci, která vždy respektuje jiné kultury. S vědomím, že z otevřené konfrontace s různými skutečnostmi víry může vzejít jen společný růst, zatímco uzavírání se kolem toho, co už není tradicí, ale jen znehybněním, přináší jako nevyhnutelný důsledek ochuzení spirituality celého lidstva.
