PODCAST: Jan Krbec – Když se rozhlédnu
Když se rozhlédnu kolem sebe - a myslím si, že nejsem sám - vidím svět, který je na pokraji velké války. Kolikáté už? Pro mě je to něco nepochopitelného, proč několik páprdů rozděluje svět na východ a západ. Například pro Japonsko je západ Čína, Ruská federace nebo Indie a východ Amerika a Evropa – o Austrálii už ani nemluvím. Proč tito páprdové vymývají lidem hlavy myšlenkou, že v jejich zemi se mají lidé špatně, protože jinde se mají dobře? Proč si lidé kdekoli na světě nemohou vybrat, kde budou bydlet a trpí pod nesmyslným burácením svých představitelů, kteří jim tvrdí, že u nich je jim nejlépe a jinde by je všichni zkazili? Tak raději zůstaňte v našem chlívečku, protože venku čeká velký vlk, který vás chce sežrat. No, a pro jistotu vám zablokujeme internet, abyste náhodou nezjistili, že ten vlk je uvnitř vašeho vězení.
Chtěl bych ale se dostat za to, co je viditelné, a v tu chvíli musíme připustit reálnou existenci zla. Zla, které bere svobodu, vytváří závislost, staví člověka proti člověku. A člověka proti Bohu. Zla, které nesnáší, když je člověk svobodně myslící a nezávislá bytost. Zla, které nenávidí a ničí krásu. Zla, které rozděluje – třeba na již zmíněný východ a západ. Zla, které si libuje v lidské pýše a samolibosti. Zla, které člověka zamotává do myšlenek, že důležitější je mít než být.
Když Ruská federace napadla Ukrajinu, anebo teď, když slyšíme o bojích v oblasti Izraele, mnozí se mě ptali a někteří se ptají do dnes. Jak to zastavit? Co mám dělat? A mohu s tím vůbec něco udělat?
Vybavuje se mi pohádka Oskara Wilda Sobecký obr. Děti si chodily každý den hrát do Obrovy zahrady. Rostly tam nádherné stromy, rozličné druhy keřů a květin a nad hlavami švitořili ptáci. Když se Obr vrátil z návštěvy svého kolegy a viděl hrající si děti, rozzlobil se. „To je moje zahrada.“ Nechal vystavět zeď a zhotovil na ni nápis: „Nepovolaným vstup zakázán, přestupníci budou potrestáni.“ Děti přestaly chodit do zahrady a vzpomínaly, jak jim tam bylo krásně. Všude po kraji se rozhostilo jaro. Jen na Obrovu zahradu jaksi jaro zapomnělo. Sníh a mráz si libovali, že mohou být v obrově zahradě po celý rok. Obr se divil, že je tak dlouho zima, a doufal, že se i v jeho zahradě jaro objeví. Jaro nepřišlo, nepřišlo ani léto ani podzim, v Obrově zahradě zůstala jen zima. Jednou uslyšel zvuk krásného zpěvu, byla to malá Konopka za oknem. Dírou v plotě vlezly do zahrady děti a vylezly si na stromy, které se z radosti nad dětmi obsypaly květy a ptáci v zahradě začali znovu radostně zpívat. Obr si z okna všimnul, že v koutu zahrady stojí malý chlapec před stromem, u kterého ještě zuří krutá zima. Vyšel do zahrady. Když jej děti viděly, rozutekly se a v zahradě opět zavládla zima. Jen malý hošík neutíkal, protože měl oči plné slz a neviděl, že Obr přichází. Hošík se snažil také dostat na strom, a i když strom natahoval své větvě, aby se na ně mohl posadit, hošík byl příliš malý, aby na větve dosáhl. Obr to uviděl a jeho srdce zjihlo a ptal se sám sebe: “Jak jsem mohl být, tak sobecký?“ A pochopil, proč v jeho zahradě tak dlouho vládla zima. Přišel až k onomu chlapci a vysadil jej na strom. Strom v ten okamžik rozkvetl, přiletěli ptáci a začali zpívat. Malý chlapec se Obrovi natáhl, objal ho a dal mu pusu. Ostatní děti viděly, že Obr už není zlý, přiběhly zpět a s nimi se vrátilo i jaro. Zahrada od teď patřila dětem a ty přicházely, aby si tam hrály. Obr se ptal dětí: „Kde je ten malý chlapec?“, ale ony nevěděly, a tak jej vyhlížel den co den, ale už jej nikdy nespatřil. Obr zestárl, už si s dětmi nehrál, ale jen tak seděl na velké lavičce. Když se jednoho zimního rána oblékal, vykoukl z okna a viděl nádherný výjev. V koutu jeho zahrady byl strom celý obsypaný květy. Vyšel ven a uviděl pod ním malého chlapce, kterého kdysi vysadil na strom. „Kdo se opovážil tě zranit?“ Chlapec měl na rukách i na nohách rány po hřebech. „Kdo se tě opovážil zranit?“, znovu vykřikl Obr, „řekni mi to a já vezmu svůj meč a zabiju ho.“ „Ne“ odpověděl chlapec, „to jsou rány Lásky.“ „A kdo jsi ty?“ zeptal se Obr, a před malým chlapcem poklekl. Chlapec se na Obra usmál a odpověděl: „Před časem jsi mě nechal hrát si ve své zahradě, dnes půjdeš ty do mé zahrady, kterou je Ráj.“
Asi nic nesvedeme s celosvětovou politikou, asi nedokážeme zastavit nesmyslné zbrojení lidí, kteří si myslí, že jim patří nejen jejich země, ale i země jejich souseda. Asi nezastavíme nesmyslné boje, jen proto, že se na Boha někteří lidé dívají odlišným způsobem. Asi neukončíme staletou nenávist mezi rozdílnými národy.
Ale mohu něco udělat se svým srdcem. Ježíš přišel vzbudit schopnost toho nejhlubšího citu, který v nás je zakořeněn, a tím je láska. Ježíš nás přišel naučit, jak mám správně milovat člověka, každého člověka od manželky, manžela, dětí, přes souseda až k lidem, kteří jsou na tisíce kilometrů vzdáleni, nebo žili desítky, stovky let přede mnou.
Ježíš nás učí lásce, která je nesobecká, dávající, zapomínající na sebe, která nežádá nic na oplátku.
Jak mohu zastavit zlo nelásky, které je v mém srdci, jak mohu zastavit zlo nelásky, které je kolem mě, a jak mohu zastavit zlo nelásky v tom větším měřítku? Odpověď je, že mohu vždy něco udělat. A musím začít ve svém srdci. Ve svém srdci musím zastavit proud zloby a nenávisti. Musím se pokořit, lépe řečeno, musím otupit hrot své pýchy, která si myslí, že jsem lepší než ostatní, že mi má patřit více než druhým, že vše vím lépe než ostatní. Musím do svého srdce nechat vstoupit chlapce s ranami na rukou a na nohou. Musím nechat tohoto chlapce, aby mě objal a políbil na tvář. Musím dovolit tomuto chlapci, aby rozehřál mé ledové srdce.
Autorský komentář pro Vatican News připravil o. Jan Krbec, který působí jako farář ve farnosti Rokytnice nad Rokytnou a moderuje podcast Do středu.
