Studium dějin pro dnešní život z víry
Andrea Tornielli
Říká se, že svatý Filip Neri říkával svému příteli Cesaremu Baroniovi, zakladateli katolické historiografie: Přijď alespoň jednou za měsíc učit naše žáky dějiny církve, protože oni je už neznají, a pokud neznáš dějiny, přijdeš na to, že už neznáš víru. Toto zaměření na studium dějin je stejně aktuální jako kdykoli předtím a list, který zveřejnil papež František, to dává jasně najevo. Stejně jako v případě předchozího listu ze srpna letošního roku, věnovaného významu literatury, se Petrův nástupce obrací především ke kněžím s ohledem na jejich formaci, ale zároveň upozorňuje na téma, které nezajímá jen je.
Studium dějin církve je způsobem, jak uchovat paměť a budovat budoucnost. A je to nejlepší způsob, jak interpretovat skutečnost, která nás obklopuje. Vzdělávat mladé generace, aby se ponořily do minulosti, aby nevěřily zjednodušujícím sloganům, aby se orientovaly v bludišti milionů „zpráv“, které jsou často nepravdivé nebo přinejmenším tendenční a neúplné, je poslání, které se týká nás všech. Slova svatého Filipa Neriho trvají na zvláštním spojení křesťanské víry s dějinami. Vtělení, smrt a zmrtvýchvstání Božího Syna je událost, která rozdělila lidské dějiny na dvě části - na před a po -. Katolická víra není v první řadě idea, filozofie, morálka, ale vztah, život, konkrétnost, dějiny. Jsme křesťany díky svědectví, které se předává z matky na syna, z otce na dceru, z prarodičů na vnuky. A jdeme-li po tomto řetězci zpět, dojdeme k prvním svědkům, apoštolům, kteří den po dni sdíleli celý Ježíšův veřejný život.
Tato láska k dějinám, doprovázená pohledem víry, nutí člověka pozorně se dívat i na méně vznešené a temnější stránky církevní minulosti. „Studujte bez předsudků, protože církev nepotřebuje lež, ale pouze pravdu,“ řekl Lev XIII. při otevření tehdejšího tajného Vatikánského archivu v roce 1889.
Ponoření se do historie nás samozřejmě staví do kontaktu se „skvrnami“ a „vráskami“ minulosti. František vysvětluje, že „dějiny církve nám pomáhají nahlédnout na skutečnou církev, abychom dokázali milovat tu, která skutečně existuje a která se poučila a stále se učí ze svých chyb a pádů. Poznání sebe sama i v temných okamžicích ji činí schopnou porozumět „skvrnám a ranám“ dnešního světa.
Papežův pohled je proto vzdálen jakémukoli apologetickému zaujetí, které má tendenci prezentovat přeslazenou realitu; stejně jako ideologickým tendencím, které naopak vykreslují církev jako žumpu plnou zločinců.
Církev, která se opravdu umí postavit každé vrásce své minulosti, ve skutečnosti spíše zůstane pokorná, protože si je vědoma, že lidstvo zachraňuje Bůh, a nikoliv pastorační marketingové strategie nebo protagonismus té či oné módní postavy.
