Vatikánský archivář a knihovník: Apoštolská knihovna je staleté dědictví přístupné všem
Amedeo Lomonaco - Vatikán
„Conservata et Perlecta Aliis Tradere. Knihovny v dialogu“. To je téma setkání konaného ve Vatikánu od 14. do 16. listopadu, kterého se účastní zástupci hlavních národních knihoven. Je to příležitost k diskusi a zamyšlení nad výzvami, které rychlé změny naší doby kladou také na instituce, jež se zavázaly podporovat kulturní dědictví. Na přípravě tohoto setkání se podílel i monsignor V. Angelo Zani, archivář a knihovník Svaté římské církve, který zdůrazňuje, že cílem je „výměna zkušeností a sdílení nejvýznamnějších iniciativ“.
Setkání naplánované ve Vatikánu na 14. až 16. listopadu je příležitostí k setkání významných institucí. Jak vznikla myšlenka této iniciativy? Jak lze v dnešní době uchovávat a předávat znalosti?
Myšlenka vychází z mandátu, který mi dal papež František, když mě požádal, abych sem přišel jako archivář a knihovník, a dodal toto sloveso: musíme se snažit o větší otevřenost. Snažil jsem se tedy pochopit, co to znamená otevřít archiv nebo knihovnu. Během těchto dvou let jsme nad tím dlouze uvažovali. Jsme již součástí celosvětové sítě knihoven. Tato setkání jsou však velmi formální a byrokratická. Potřebujeme se naopak přiblížit a dotknout se klíčových uzlů těchto institucí. Proto nás napadlo pozvat zástupce nejvýznamnějších knihoven světa, asi 25 delegací, právě proto, abychom s nimi diskutovali o probíhajících změnách. Máme jedinečné historické dědictví. Naše knihovna není jen univerzitní nebo státní knihovnou. Obvykle existují státní knihovny, my mámě něco od každého druhu knihovny…Naší zvláštností je především bohatství staletého dědictví, které máme a které musíme v tomto smyslu zpřístupnit a otevřít. Cílem je právě společná reflexe, navázání dialogu s institucemi většími, než je ta naše. Některé jsou nám podobné, jiné se liší. A především naslouchat, vyměňovat si zkušenosti a sdílet to, co jsou nejvýznamnější iniciativy realizované jednotlivými institucemi v konkrétních oblastech. To je do jisté míry cílem a toto setkání jsme připravili po vytyčení témat, která jsou nám nejbližší. S těmito představiteli jsme v kontaktu již několik měsíců: uskutečnili jsme několik setkání na dálku prostřednictvím platformy Zoom a zájem všech je velký; zejména v souvislosti s touto výzvou vyhlášenou knihovnou, jako je ta naše, která se zrodila v srdci renesance, ale která stále musí čelit velkým výzvám dneška.
Na tento první den setkání je také naplánován koncert za mír libanonského klavíristy Omara Harfouka. Je to příležitost, jak důrazně oživit poselství, které spojuje celý svět kultury bez hranic a bariér.
Tento umělec, se kterým jsme se setkali, je původem Libanonec a oženil se s Ukrajinkou. Pochází z Libanonu, země dramaticky poznamenané válkou. Jeho rodina musela zemi opustit, on sám je emigrantem, který již mnoho let žije v Paříži, kde vykonává svou uměleckou profesi. Oženil se s Ukrajinkou. A tak prožívají drama války a násilí, které dnes vidíme, na vlastní kůži. Tento umělec složil dílo o míru, protože se cítí být jeho nositelem, svědkem míru a univerzálního bratrství. Tuto skladbu již předvedl v OSN a také v UNESCO a požádal, aby ji mohl předvést ve Vatikánu jako poctu Svatému otci, právě proto, že papež trvá na potřebě míru. A tak jsme viděli, že je to vhodná příležitost, aby přijel do Vatikánu v době, kdy se setkáváme se světovými knihovnami, které jsou dědictvím lidstva. A v tomto dědictví jsou popsány problémy konfliktů, válek, ale také pokusy o budování míru. Takže v tomto smyslu je to opravdu vzácný kámen, který chceme umístit do těchto velmi zajímavých dnů.
Vstupme do tohoto dědictví lidstva, kterým jsou knihovny. Když se podíváme na změny, které se odehrávají v naší době, jaké jsou hlavní výzvy pro instituce zakořeněné v historii, jako jsou knihovny?
Identifikujeme tři: jednou z nich je, jak dnes koncipovat a realizovat knihovní sbírky, jak spravovat prostory pro uchovávání a strategie růstu, jak dnes budovat knihovnu se systémy a aktivitami, které upřednostňují přímé a vzdálené konzultace. Vezměme v úvahu, že k nám ročně přijíždí asi 6 000 vědců a badatelů. Takže se především musíte podívat, jak dnes knihovnu reorganizovat. Druhá výzva se týká využití nových technologií a komunikačních strategií ve službách knihoven. Máme elektronizaci, máme digitalizaci, nové platformy včetně digitálních sbírek, archivů pro uchovávání. Pak je tu velká výzva umělé inteligence: jak ji lze spojit s místem, jako je to naše, které má za sebou historii. Třetí výzva se týká kulturní politiky a zaměření studia. Knihovna je výzkumný ústav, a ne pouhá sbírka knihovních textů: musí být integrována, musí být uvedena do dialogu s dnešními výzvami. Potřebujeme proto celkovou strategickou politiku, která by toto dědictví lidstva využívala.
Jakou roli by měla Vatikánská knihovna hrát ve srovnání s knihovnami po celém světě?
Vzpomínám si na text o založení Vatikánské apoštolské knihovny Mikulášem V. (jsme v roce 1451). Papež tehdy řekl: „máme zde tyto svazky, které chceme zpřístupnit učencům“. Ale také si vzpomínám, že tuto koncepci připomněl Benedikt XVI., když sem přišel a řekl: toto není jen místo pro teology nebo filozofy, ale je to místo, kde musíme shromažďovat veškeré vědění. A skutečně zde máme texty o filozofii, právu, umění, hudbě, humanitních vědách, astrologii atd. Není to jen náboženská knihovna, ale je to knihovna, jak říká Benedikt XVI., o člověku, tedy o všem, co lidstvo hledá, vyjadřuje a používá. V tomto smyslu musíme skutečně stopovat v pokladech, které máme, i v těch, které stále přicházejí - neuchováváme jen věci minulosti, musíme shromažďovat i věci dneška - náboženské aspekty, kulturní aspekty, sociální aspekty. Knihovna je především místem dialogu mezi různými příslušnostmi: přicházejí sem lidé, nejen křesťané, katolíci, ale i muslimové, židé a nevěřící, protože chtějí konfrontovat dědictví lidstva, minulost i současnost.
Když už mluvíme o minulosti a současnosti, jak by vypadal svět bez knihoven?
Svět bez knihoven by byl jako kultura bez kořenů. Kultura, která by nečerpala z kořenů minulosti, by pak byla sochou, která nemá základnu. A skutečnost, která nemá základnu, nestojí. Takže opravdu na nás také velmi zapůsobilo, že vědci, kteří sem přicházejí, jsou stále mladší a mladší. Dochází ke snižování věku, a to je velmi zajímavé, protože chceme být k dispozici zejména mladším generacím, abychom jim pomohli znovu sledovat dějiny, jak říká papež František. Znovu promýšlet, sledovat, poznávat a očišťovat dějiny. To je základ, který nám pomáhá být občany, kteří jsou lidmi kultury s aspiracemi na budoucnost v kontextu dnešní doby, která je celá o budoucnosti. Ale pozor: budoucnost je nevyvážená, pokud chybí historické kořeny.
