PODCAST: Pavel Banďouch SJ – Andělé
Milí posluchači,
blížíme se ke konci adventu a mnohým z nás se jistě vybavují slova básníka Bohuslava Reynka, která zní: „Advent, čtvrtá neděle/procitají andělé“. A v příběhu o narození Ježíše o andělech slyšíme skutečně často, coby o poslech Hospodina. „Posel“ je ostatně význam řeckého slova „angelos“, z něhož máme právě našeho české „anděla“.
Když se však upřímně zamyslím nad tím, jaké místo v mé víře zaujímají andělé, přiznám se, že nevím, jak přesně odpovědět. A myslím, že v tom nebudu sám. Jistě, víme, že v Bibli je o andělích řeč a mnohdy se to jimi v Písmu přímo hemží. Přesto je existence andělů něčím, co se dá těžko uchopit. Snad i kvůli tomu, že někdy až příliš doslovně vnímáme symbolickou řeč typického zobrazení andělů. Většinou jsou zpodobněni jako postavy, které jsou jakýmsi bezpohlavním člověkem... a ještě k tomu mají křídla! „Něco takového přeci nemůže existovat“, odfrkne si jistě mnohý z těch, kteří něco takového vidí. Dobře to ukazuje anekdota, kdy při výzdobě jednoho honosného kostela objednavatel zjistil, že jeden z namalovaných andělů má šest prstů! „Okamžitě to přemalujte,“ soptil rozčíleně na malíře, „kdo kdy viděl anděla, který by měl šest prstů!“ Umělec na to uštěpačně odvětil: „A už někdy někdo viděl anděla, který by měl pět prstů?“ Symbolické zobrazení andělů však dává najevo především to, že andělé nejsou ani ženy, ani muži, ale duchovní bytosti pohotové konat to, co je jejich posláním, tedy sloužit Hospodinu.
To, že nevíme, jak si anděly zobrazit, může být na první pohled deprimující. Možná to je ale i výhoda: to, že něco nedokážeme zobrazit znamená, že se toho nemůžeme chopit a ovládat to, že jde o něco živého, nikoli o jakousi fantaskní nauku. Podobně je tomu ostatně i se samotným Bohem. Každá naše výpověď o Bohu je mnohem více nepřesná než přesná, říká nám jeden z výnosů IV. lateránského koncilu. A je to i zkušenost žen a mužů modlitby. Přesto to ale neznamená, že bychom o Bohu - a analogicky i o andělích - nemohli říci vůbec nic. Pojďme se o to tedy přeci jen ještě krátce pokusit na základě toho, co nám o nich říká Písmo svaté a život sám.
Jak už bylo řečeno, to, co dělá anděla andělem, je skutečnost, že je poslem Božím. Možná si však na základě této definice řekneme: „Ale co tedy andělé dělají, když zrovna nejsou nikam posláni?“ Vezmeme-li v potaz svědectví proroků Ezechiela a Izajáše o cherubínech a serafech, tak se zdá, že hlavní náplní jejich času je chválit Hospodina. Můžeme vzpomenout třeba na slova „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů! Nebe i země jsou plny Tvé slávy“, která opakujeme při každé mši svaté a která vkládá Izajáš právě do úst serafů. Představa, že nějaké stvoření nedělá téměř nic jiného, než že chválí Hospodina, je v dnešní době oplývající slovy jako „optimalizace“ a „seberealizace“ vlastně revoluční a provokující a nechávám na vás, zda je to pro vás pohoršením či povzbuzením.
Z biblických textů, které hovoří o andělích, nám vysvítá i další zajímavá věc spojená s Božími posly, a to nejistota. Ti, k nimž andělé přicházejí, totiž ne vždy poznávají, že jde skutečně o Božího posla, případně pochybují přinejmenším o jejich poselství. Vzpomeňme na příběh z 18. kapitoly knihy Genesis, kde tři andělé přichází k Abrahámovi a k Sáře, kteří je nepoznávají. Sára se dokonce jejich příslibu, že počne a porodí ve vysokém věku syna, přímo směje. Přesto tyto tři muže-anděly pohostí. Snad právě tento příběh komentuje svatý Pavel, když píše v Listě Židům: „Nezapomínejte na pohostinnost, protože tak přijali někteří ve svém domě anděly, aniž to tušili.”
Pokud bychom měli vzít jiné příklady, kněz Zachariáš je zjevením anděla překvapen a zůstává v něm pochybnost, takže nemůže mluvit až do narození syna, kterým je Jan Křtitel. Znavený a deprimovaný prorok Eliáš utíkající před královnou Jezábel, pro změnu anděla, který se ho dotýká a dává mu pokrm na cestu, snad ani moc nevnímá. Přesto od něj dostává přesně to, co potřebuje, aby došel až na místo, kde se v tichém vánku setká se samotným Hospodinem.
Pokud bych měl shrnout, co bylo prozatím řečeno, tak doposud jsme v podstatě dospěli pouze k tomu, že andělé jsou poslové Boží, kteří obvykle nejsou rozpoznáni či se jim nevěří. Hlavní výjimkou mezi lidmi je v tomto ohledu právě Panna Marie, která je sice také překvapena, ale říká přesto zcela jasné „ano“; a do značné míry i svatý Josef, který sice mlčky, ale pohotově koná to, co po něm Boží posel žádá. Možná paradoxně se tak stává Božím poslem, pověřeným chránit Marii a Ježíše, on sám. Co platí pro všechny příběhy, do nichž andělé vstupují, je každopádně to, že se po setkání s nimi stane něco, co může být jedině od Boha. Jak by řekl Ježíš, poznají se po ovoci. Neplodná Sára počíná, podobně jako Alžběta, o vtělení Božího Syna nemluvě.
Dobře, řeknete možná, to je Bible se svým specifickým jazykem, v životě to je přeci jen trochu jinak. Chtěl bych proto zakončit příběhem, o který se podělila anglikánská teoložka Paula Gooder, z jejíž přednášky jsem do značné míry vycházel při tvorbě dnešního komentáře.
Poté, co o andělech hovořila teologicky, totiž došla k tomu, že v ně věří stejně především proto, že se s andělem setkala. Vyprávěla, že poté, co měla své první dítě, byla po nějaké době opět v jiném stavu, ale potratila. Nebylo úplně jisté, zda k tomu dojde, ale najednou se prý probudila uprostřed noci a věděla, že k tomu došlo. Ve stejnou chvíli však jasně pocítila, jakoby se její tváře jemně dotklo peří. V tu chvíli ji i navzdory bolesti a smutku naplnil pokoj, protože věděla, že ji Bůh miluje a je jí oporou. Něžně se jí totiž dotkl anděl Boží.
Ačkoli jsme hovořili o tom, že myslet si, že andělé mají křídla, je vlastně absurdní, byl to právě dotek peří anděla, který ji utěšil. Andělé prostě přeci jen křídla mají, když potřebujeme, aby je měli, aby jimi setřeli naše slzy. Zkusme zbytek adventu a čas Vánoc využít k tomu, že se i my staneme posly toho, o kterém je slíbeno, že setře každou slzu z našich očí (Zj 21, 4), a to tím, že si je budeme sušit navzájem. Pokud tak totiž nečiníme, nejen že nejsme andělé, ale, upřímně, nejsme vlastně ani lidi.
