Papežský kazatel: Křest znamená vyjít ze sebe, obrátit se a setrvat ve skutečnosti

Benedetta Capelli

„Srdečně zdravíme Svatého otce, který tu zatím nemůže být s námi - doufáme, že brzy bude - a nadále ho ujišťujeme o svých modlitbách.“ Otec Roberto Pasolini, kazatel Papežského domu, v Aule Pavla VI. tlumočil společný pocit těch, kteří se dnes dopoledne, v pátek 21. března, zúčastnili prvního ze čtyř postních kázání, otevřených pro všechny, na téma „Zakotveni v Kristu“. Zakořeněni a upevněni v naději na nový život“.

Následovalo zamyšlení zaměřené na téma „Učit se přijímat - logika křtu“. Právě v první svátosti křesťanské iniciace jsou totiž muži a ženy zakotveni v Kristu: abychom s ním zůstali spojeni, je třeba, jak zdůraznil kapucínský řeholník, přijmout dynamismus obrácení k evangeliu a nechat v sobě působit Ducha, který nově vymezuje hranice našeho lidství. Papežský kazatel proto vyzval, aby se posluchači těchto postních meditacích postavili do pozice Ježíšových učedníků: dychtivě se učili jeho způsobu života, aby se vydali na cestu k novému a věčnému životu. Před křtem, poznamenal otec Pasolini, jsou dlouhá léta Ježíšova skrytého života v Nazaretě, doba, kdy se nechal formovat realitou kolem sebe. Je to cesta, která vede ke znovuobjevení hodnoty skrytého času, v němž se posilují kořeny a v tichu se utváří identita.

Než spasí svět, Ježíš je s námi a sdílí s námi naše zkušenosti, poukázal papežský kazatel, aniž by se nijak vnucoval, jak je dobře znázorněno ve scéně křtu. „A dal se pokřtít“ právě slovesem v pasivním čase je vysvětleno toto gesto ze strany Jana, udiveného tímto zdánlivě submisivním postojem. Bůh je však přesvědčen, že nejkrásnější a nejnaléhavější je ponořit se do našich vod a připomenout nám, že naše realita se může stát místem spásy. V této zdánlivé Kristově pasivitě lze pochopit Boží působení a jeho schopnost milovat, což znamená chtít dobro druhého, jednat tak, aby se necítil nedostatečně. Boží postoj tedy spočívá v tom, že „se námi nechává uskutečnit“, chce naše dobro, dává přednost naší slabosti před svou silou. A rysem Ježíšova kázání bude dávat prostor těm nejslabším, trpícím a hříšníkům a klást soucit jako základní kámen nového lidství.

Přednost druhému a sdílení představují krok k nebi, znamení přiblížení. Hlas, který Ježíš slyší - „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení“ -, je intimní zkušenost vyhrazená těm, kdo se nechávají formovat Otcovou láskou. Sestoupení Ducha jako holubice je znamením schopnosti vytvářet život větší než On sám, život Otce a jeho lásky k lidstvu. Je to citová zralost, zdůraznil otec Pasolini, které se nedosahuje tím, že se člověk staví na piedestal, ale tím, že přijímá splynutí s ostatními, žije jako „bratři a sestry“, jako děti milované Otcem.

Po svém křtu zůstává Ježíš čtyřicet dní na poušti a je pokoušen satanem: je to okamžik zkoušky, aby se volba křtu stala hluboce zakořeněnou volbou, a nikoli impulsem okamžiku. Je to únavná zkušenost učednictví, kdy se naše vnímavost, očišťuje od laciných zkratek, od iluzí snadných výsledků.

Dnešní svět je bohatý na návody, které vysvětlují, jak se co dělá, ale ochuzen o lidi ochotné ověřit si pravost svých tužeb. Často je snadné se rozhodnout, ale stejně těžké čelit následkům, před soutěží je třeba tréninku a je ho třeba i ve zkoušce; člověk nemůže ochutnat ovoce, dokud nevidí, jak dozrává.

V modlitbě „Otče náš“ se dovoláváme odvahy a prosíme Boha nikoli o to, aby nás ušetřil zkoušky, ale abychom neztratili sami sebe. Jsme ztraceni nikoliv tehdy, když trpíme, ale když se vzdáme přijímání důsledků rozhodnutí, která činíme. Ježíš vytrval na poušti, „byl s divokou zvěří“, zvěří, kterou lze chápat jako zvěř nebo jako napětí, nepřátele či zlo. „Pobýval“ na poušti, sloveso v nedokonavém vidu znamená přijetí stylu, nikoli trvalé osvobození od obtíží. Zkouška dává Ježíšovi potřebnou vnitřní sílu, aby byl schopen přijmout své poslání beze strachu ze smrti, aby měl srdce vycvičené k dobru, aby si střežil a pěstoval „vnitřní poušť“, která mu umožňovala být klidný v každé situaci.

Odolat pokušením pouště vedlo Ježíše k přijetí života, v němž bylo možné hlásat a zakoušet spásu jako ovoce svobodně zvoleného společenství lásky, pokorné a otevřené lásky. Učedníci, kteří následují Mistra, půjdou do světa s pokorou toho, kdo má mnoho slyšet a přijmout. Smyslem hlásání je vlastně dát druhým příležitost projevit poklad našeho lidství: soucit, velkorysost a přijetí.

Když je Jan zatčen, Ježíš se ujímá své služby, vycvičený na poušti v důvěře v Otcovu prozřetelnost. Boží království je tedy na dosah, ale je třeba se obrátit, odvrátit se od smutku a rezignace a uvědomit si největší zázrak, který Bůh učinil: přišel mezi nás přebývat.

Křest je také znamením, které třemi pohyby osvětluje cestu každého věřícího. Prvním z nich, jak zdůraznil otec Pasolini, je schopnost vyjít ze sebe, abychom nechali prostor druhým, a to i tehdy, když nás rozhodnutí druhých zpochybňují a zkoušejí.

Druhým pohybem je obrácení, hluboká proměna našeho způsobu vidění, posuzování a lásky. A konečně to nejtěžší: zůstat uvnitř reality, aniž bychom před ní utíkali nebo ji sublimovali. Křest ponořuje Krista do řeky života, aniž by ho ušetřil nejtěžších zkoušek. Otec Pasolini proto doporučil pevnost v naší době, aniž bychom hledali umělá útočiště, abychom poznali, jak vedle nás kráčí ten Bůh, který nás miluje a nikdy nás neopouští.