PODCAST: Hana Říhová – Jarní úklid

Někdy si říkám, že stav našeho bytu je takovým otiskem mého vnitřního života. Občas je to prostě tak, že za dveřmi páchnou nevyhozené odpadky, boty se povalují kolem prázdného botníku a v pračce leží vlhké zmačkané prádlo, které už jsem už dvakrát vyprala a zase znova nepověsila. To se vám nikdy nestalo? Nevěřím, protože jediný, komu se to nikdy nestalo, je zcela jistě moje maminka.

A pak přijde to ráno, kdy všechno volá po úklidu. A jaro je pro to to pravé období. Slunce jasně svítí skrz mastné okno a neodolatelně láká ke změně. Vytřídím oblečení, vyházím nepotřebné věci, pustím dovnitř světlo a vzduch a zařeknu se, že už to přece takhle udržím. A jako by ten úklid venku odstartovat i úklid vevnitř, na jaře máme nakonec vždycky i tu postní dobu, tak se to i trochu čeká. Najednou dokážu na chvíli pustit, co zbytečně držím. Nechám – někdy bolestně ostré – světlo proniknout do šedých a tmavých koutů svého nitra. Najdu odvahu vytáhnout skrývané věci na světlo pravdy, kouknout se na ně, odevzdat je a s vděčností začít znova.

Pro stav bytu jsme si doma nastavili takovou laťku – ať to tam vypadá vždycky tak, aby nám to nebránilo někoho pozvat na návštěvu. Aby se ten prostor a hlavně naše představy o sobě samých, nestaly překážkou setkání s druhým člověkem. I tady ta paralela nějak funguje. Když je v nitru zaprášeno – nemyslím tím dno a velkou krizi, ale takové to ušmudlání, umím si najít mnoho způsobů, jak tam Boha nepustit. A protože člověk sám těžko uklidí dokonale a vždycky se v nějakém koutě ještě něco zapomene (někdy je to slon v obýváku), tak ještě větší výzva než pravidelně uklízet, je pustit si návštěvu domů, i když je tam binec. Nenechat svůj stud vystavět tu hradbu mezi sebou a druhými lidmi. A Boha pustit do svého nitra, abych (na vteřinu a jenom jako jemným vánkem) pocítila, že doma tam je on a že tam stejně celou dobu byl.

V evangeliích se toho o úklidu myslím moc neříká. Ale z toho místa, kde se o něm mluví, člověka zamrazí. Najdete to ve 12. kapitole Matouše a 11. kapitole Lukáše.  Nečistý duch, který z člověka vyšel, bloudí po pustých místech. Pak ale přijde zpátky a nalezne svůj dům prázdný, vyčištěný a uklizený. Tak jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky. Z toho by jednomu teda málem vypadl smetáček z ruky. Zdá se, že nestačí jen uklidit, pokud to vyklizené místo necháme zet prázdnotou.

Ale přesto na ten úklid – ani na ten fyzický – nejde rezignovat. Žijeme uprostřed hmotných věcí, dotýkáme se jich. I ony jsou součástí toho, kudy k nám Bůh mluví, i skrze ně se nás dotýká. Není to jedno, čím se obklopujeme, a náš vnitřní svět je s tím vnějším propojený, vzájemně se zrcadlí. Hmotné věci kolem nás jsou dobrou připomínkou toho, že Bůh to neudělá všechno za nás. Nejsme jenom pasivními obyvateli tohoto světa, vpisujeme se do něj, máme podíl na tom, jak vypadá – svýma rukama, svým slovem – díky tomu, o co a o koho svá slova a činy opíráme, a díky daru kreativity, která je nám vlastní.

Svět spoluutváříme natolik, že se dokonce mluví o antropocénu jako možném dalším geologickém období, kdy se lidská činnost vpisuje do vrstev země. Člověk možná proměňuje svět podobně, jako to dělá třeba sopka nebo ledovec. Pomalu a nakonec obrovskou silou. Antropocén jako fenomén zkoumají vědci z nejrůznějších oborů od geologie po filozofii. Vloni se mi dostala do ruky kniha nazvaná Antropocennosti, která se snaží tahle vědecká zkoumání představit skrze setkání více než dvaceti autorů s konkrétními jednotlivosti – s prvky krajiny, artefakty, symboly, jídlem a technikou. Antropocenností může být třeba trojúhelník divočiny uprostřed Prahy, kde vznikl unikátní ekosystém díky tomu, že místo se stalo nedostupným, když ho odřízla trojice rychlostních silnic. Nebo obyčejná grafitová tužka – výsledek i nástroj lidské tvořivosti, který ukazuje jak lidé objevili grafit, naučili se ho využít. Díky tužce vznikly další kresby, romány a vynálezy. Ročně se ale vyrobí na světě něco mezi 15 a 20 miliardami tužek, které potřebují grafit a dřevo. Jak to vybalancovat? Antropocennosti vyprávějí o vzniku, smyslu a dopadu jednotlivých věcí. A skrze ně o zamýšlených i nezamýšlených důsledcích našeho jednání. O jeho paradoxech a ambivalenci. O tom, jak člověk hledá hranici mezi sebou samým a světem okolo sebe. A nejsou to jen vyprávění o klimatické krizi a nejsou jen bezvýchodná. Lidská interakce se světem přináší rizika i naději, je symbolická – totiž významuplná - a rozhodně v sobě nese tázání po našem místě ve světě.

Myslím, že naším úkolem není udržovat svět v pořádku. Nemáme svět vlastnit, dokonale mu rozumět a úplně ho uchopit. Spoluutváříme ho, ale nedržíme ho v rukou. Když jsme se na Popeleční středu navzájem a sami sebe ptali, v čem jsou zdroje naší naděje, na jednom lístečku bylo napsáno Divoký Bůh. To se mě dotklo úplně vevnitř. Od rajské zahrady už svět nikdy nebyl v žádný jeden okamžik „ještě v pořádku“, k takovému momentu se do konce dnů vrátit sami neumíme. Svět ale byl a je plný života a divoký Bůh v něm tančí. A je to dobré.

Tak pořád nějak osciluji mezi těmi dvěma póly. Na jedné straně je snaha dát si sama život úplně do pořádku. Uklidit si byt, utřídit si myšlenky. Vysypat svá provinění a jít po tak jednoduché cestě, abych k dalším už nenašla příležitost. Pravidelně cvičit a dobře jíst a každý den pár minut meditovat. Mít život v pořádku. Zdánlivě to funguje a nakonec je to i dost opojné. Začnu být spokojena sama se sebou. Obzvlášť, když mi do toho nelezou jiní lidé a nevlamuje se Bůh. Ti mají totiž tendenci dělat mi v tom binec.

A na druhé straně je rezignace. Dojem, že sama nic nemůžu, že nejsem schopná kolem sebe a v sobě udržet dobro, krásu a harmonii. Lenost pouštět se do úklidu a její zakrývání prohlášením, že důležitější jsou přece jiné věci. A zvláštní je, že ani tady není místo pro Boha a pro lidi. Nebo možná tady někde kolem mě jsou, ve spodním hrnci ve dřezu, pod hromadou neumytého nádobí. Ale já je nevidím.

Oba ty extrémy se možná někde na konci kruhu potkají - je docela snadné zapomenout, že problém není jenom hřešit myšlením, slovy a skutky, že problém je taky nekonat, co mám konat. A je snadné přestat se stále znovu tázat, co to vlastně je. Tak bych se chtěla stále znovu vracet tam, kde se mnou divoký Bůh bude tančit a já při tom nebudu zakopávat o věci, které jsem rozházela po parketu. Jak to zařídit, nevím. A navíc mi zrovna doprala pračka.

Hana Říhová je členkou týmu, který vede pražské duchovní centrum Fortna, stará se o tamní program a komunikaci.