Jako bratři se vrátit do Niceje

Andrea Tornielli

Vrátit se do Niceje o 1700 let později, během jubilejního roku 2025, znamená především znovu se shledat jako bratři se všemi křesťany světa: vyznání víry, které vzešlo z prvního ekumenického koncilu, je totiž společné nejen východním církvím, pravoslavným církvím a katolické církvi, ale je společné i církevním společenstvím zrozeným z reformace. Znamená to shromáždit se mezi bratry kolem toho, co je skutečně podstatné, protože to, co nás spojuje, je silnější než to, co nás rozděluje: „Společně věříme v trojjediného Boha, v Krista, pravého člověka a pravého Boha, ve spásu v Ježíši Kristu podle Písma, které se čte v církvi, a za působení Ducha svatého. Společně věříme v církev, křest, vzkříšení z mrtvých a věčný život“. To je ústřední bod dokumentu „Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel“, který vydala Mezinárodní teologická komise k výročí Niceje.

První ekumenický koncil měl mimo jiné za cíl stanovit společné datum slavení Velikonoc, což byla v církvi již v prvních staletích sporná otázka: někteří je slavili společně s židovským svátkem pesach, 14. dne měsíce nisanu, jiní je slavili v neděli následující po židovském svátku pesach. K nalezení společného data přispěla Nicea, která jako datum slavení Velikonoc stanovila neděli následující po prvním jarním úplňku. Situace se změnila v 16. století s kalendářní reformou Řehoře XIII.: církve na Západě nyní počítají datum podle tohoto kalendáře, zatímco ty na Východě nadále používají juliánský kalendář, který se v celé církvi používal před gregoriánskou reformou. Je však příznačné a prorocké, že právě v den letošního výročí Niceje slaví všechny křesťanské církve Velikonoce ve stejný den, v neděli 20. dubna. Je to znamení a naděje, že se co nejdříve dospěje k datu, které bude přijatelné pro všechny.

Kromě ekumenického aspektu je tu ještě druhý aspekt, který činí tento návrat k Niceji tak aktuálním. Již v posledním desetiletí minulého století poukázal tehdejší kardinál Joseph Ratzinger na „nové ariánství“ jako na skutečnou výzvu pro křesťanství, tedy na rostoucí obtíže s uznáním Ježíšova božství, jak je vyznáváno v christologické víře církve: je považován za velkého člověka, revolucionáře, výjimečného učitele, ale nikoli za Boha. Existuje však ještě jedno riziko, které je v novém dokumentu rovněž zdůrazněno, a to riziko přesně opačné, totiž riziko ztěžující uznání plného Kristova lidství. Ježíš může prožívat únavu, pocity smutku a opuštěnosti, stejně jako hněv. Syn se totiž rozhodl prožívat naše lidství naplno. V Jeho lidství, které se projevuje v každém okamžiku, v tom, že se nechává „zranit“ realitou, v tom, že se nechává dojímat utrpením těch, s nimiž se setkává, v tom, že říká „ano“ prosbám chudých, kteří ho žádají o pomoc, je patrné, jak se v něm zrcadlí moc toho, co znamená být člověkem, a zároveň vidíme, jak se v něm odráží moc božství, které se rozhodlo snížit se a vyprázdnit sebe samo, aby bylo naším druhem a spasilo nás.