Energie: Můžeme šetřit. Chceme však?

GABRIELE RENZI, L'Osservatore Romano

V roce 2015 si OSN během konference Cop21 v Paříži stanovila, že do konce století omezí globální oteplení na 2° - případně 1,5° - oproti předindustriálnímu období. Závazek všech přistoupivších zemí spočíval v přijetí politiky snižování emisí CO2, které jsou zodpovědné za změnu klimatu, způsobenou téměř výhradně fosilními palivy. Bohužel od uzavření Pařížské dohody se celosvětové emise vůbec nesnížily. Naopak, podle prognóz, které v předvečer konference COP29 v Baku v listopadu loňského roku představila organizace Global Carbon Project, došlo v roce 2024 k dalšímu nárůstu emisí z fosilních paliv - uhlí, ropy a zejména plynu.

Až na výjimky se toho v globálním měřítku udělalo příliš málo. Nárůst emisí se podařilo omezit v době, kdy jsme je již měli výrazně snižovat.

Jestliže se ekologická konverze, k níž nás papež František opakovaně nabádá, týká všech aspektů našeho životního stylu, způsobu chápání našeho vztahu ke společnému domovu a především způsobu výroby toho, co je pro náš život nezbytné, existují oblasti, v nichž je radikální změna obzvláště strategická, aby se lidský rozvoj vydal udržitelnou cestou. Jednou z nich je bezesporu energetika.

Potřeba energie rok od roku roste. Odhaduje se, že jen poptávka po elektřině bude i nadále stoupat tempem 4 % ročně, a to jednak v důsledku růstu rozvíjejících se ekonomik a rozvojových zemí, jednak v důsledku rostoucí klimatizace, elektrifikace a rostoucí energetické náročnosti datových center.

V této souvislosti se urychlení přechodu na čisté a obnovitelné formy energie stává klíčovým. Ačkoli jsme ještě daleko od procesu dekarbonizace, který zejména v odvětví dopravy bude trvat mnohem déle, rozvoj těchto zdrojů energie naznačuje, že to nejen musí, ale také může být provedeno.

Podle nejnovější zprávy Mezinárodní energetické agentury ( IEA) se rok 2023 uzavřel s 510 gigawatty instalované nové kapacity obnovitelných zdrojů. Jde o významný úspěch, který pokračuje ve vývojovém trendu, kdy obnovitelné zdroje rostou exponenciální řadou. Na základě analýzy současných nebo plánovaných vládních politik a tržních trendů agentura IEA předpovídá, že do roku 2030 bude instalováno dalších 5 500 gigawattů obnovitelné kapacity.

Pokud bude dodržen scénář předpovězený analytiky, který je nejopatrnější z těch, které jsou ve zprávě uvedeny, je vyhlídka na to, že v roce 2030 dosáhneme celosvětové kapacity obnovitelných zdrojů rovnající se 2,7násobku kapacity dostupné v roce 2022, což se blíží trojnásobku cíle stanoveného na dubajské konferenci. Tento cíl by zůstal na dosah, pokud by vlády splnily nebo zvýšily laťku závazků přijatých na konferenci v Emirátech.

Obnovitelné zdroje se v současnosti podílejí na výrobě elektřiny 30 procenty, a pokud budou pokračovat tímto tempem, je více než pravděpodobné, že za pět let se vyrovnají fosilním palivům nebo je předčí, zejména díky příspěvku solární energie.

Výzkum a technologie dělají obrovské pokroky, díky nimž jsou elektrárny a technologie využívající obnovitelné zdroje stále výkonnější a v důsledku toho i ekonomicky životaschopnější, což vytyčuje terén, na němž se hraje nejen hra o boj proti klimatickým změnám, ale také hra o konkurenceschopnost mezi velkými světovými mocnostmi.

Na jedné straně stojí Čína, která se nabízí jako lídr v oblasti zelených technologií, investuje do tohoto odvětví velké prostředky a je nyní předním výrobcem a vývozcem čisté energie; na druhé straně nová americká administrativa odklání investice do rozvoje obnovitelných zdrojů energie směrem k fosilním palivům a dále usnadňuje těžbu plynu a ropy, aby americkým podnikům v krátké době zaručila nižší ceny energie.

Mezi těmito dvěma giganty se nachází Evropa, která, přestože poslední kolo voleb změnilo geografii Evropského parlamentu, se zřejmě nechce odchýlit od role, kterou v posledních letech zaujala v boji proti klimatickým změnám.

V pracovním plánu pro rok 2025, který Unie představila minulý začátkem února, hraje energetika strategickou roli. Dne 26. února byla představena dohoda o čistém průmyslu, která má v krátkodobém/střednědobém horizontu podpořit kontinentální průmysl, aby zůstal konkurenceschopný, aniž by se odklonil od strategie Green Deal. Důraz bude kladen na inovativní materiály, oběhové služby a výrobky a přístup k cenově přijatelné energii.

Také v oblasti energetiky bude přijat plán, jak se stát nezávislými na plynu z Ruska a obecněji na dodavatelích mimo EU.

Kromě toho bude představen „jaderný ilustrativní program 2025“, který bude doplněn strategickým plánem evropské průmyslové aliance pro malé modulární reaktory („SMR“), což je technologie, u níž existuje snaha o urychlení, přestože některé členské státy zůstávají na rozpacích.

Kruh uzavírá definice nového rámce státní podpory pro zavádění obnovitelných zdrojů energie a industrializace čistých technologií pro dekarbonizaci výrobního systému.

Závazek v oblasti energetické účinnosti a úspor zůstává v pozadí. Kromě lepší výroby je totiž k vítězství v soutěži o udržitelnost nutné také méně spotřebovávat, přičemž budovy jsou zodpovědné za 40 % spotřeby energie a 36 % emisí skleníkových plynů v Unii. Z tohoto pohledu směrnice, která vstoupila v platnost v loňském roce, ukládá členským státům vyvinout velké úsilí, aby jejich stavební fond byl bezemisní.

I zde, například na Apeninském poloostrově, jsou náznaky povzbudivé. Podle výroční zprávy společnosti Enea o energetické účinnosti dosáhla Itálie v roce 2023 úspory energie ve výši 3,6 milionu „Tep“ (tun ropného ekvivalentu). Prakticky se jedná o spotřebu elektřiny v Toskánsku a Laziu. Je to výsledek, za kterým stojí především daňové odpočty a další podpůrné mechanismy, od bílých certifikátů přes tepelný účet až po povinnou energetickou diagnostiku průmyslových budov. Přestože se tento výsledek blíží hodnotě stanovené v Národním integrovaném plánu v oblasti energetiky a klimatu - jsme na 92 % -, nestačí to. Nestačí pro Itálii, nestačí pro Evropu, nestačí v celosvětovém měřítku.

Nyní však existuje mnoho signálů, že přechod je více než možný. Existují vědecké znalosti, technologické dovednosti a také zdroje. Už nelze říkat „chtěl bych, ale nemohu“. Nadějí však je, že poostupně nepřejdeme k „mohl bych, ale (vlastně) nechci“.