Pasolini: vzkříšení je zkušenost lásky, která učí překonávat těžkosti a zklamání

Tiziana Campisi - Vatikán

Právě tajemství zmrtvýchvstání, které je třeba číst v přítomnosti vlastního života, je jádrem třetího postního kázání na téma „Umět znovu vstát. Radost ze vzkříšení“, které dnes dopoledne v Aule Pavla VI. ve Vatikánu nabídl otec Roberto Pasolini, kazatel papežského domu. Před rozvinutím své meditace adresoval kapucínský řeholník papeži „zvláštní pozdrav“. „Doufáme, že tato síla, s níž Kristus vstal z mrtvých, se vlije i do našeho Svatého otce, aby v tomto jubilejním čase dokázal vstát a znovu se ujal kormidla církve,“ řekl.

Živé a vášnivé setkání se Zmrtvýchvstalým Pánem

Úvodem své úvahy kazatel papežského domu vysvětlil, že „pohled na vzkříšení znamená nenechat se přemoci strachem z utrpení a smrti, ale udržet pohled upřený k cíli, k němuž nás vede Kristova láska“, což „vyžaduje vzácné odříkání: opustit přesvědčení, že je nemožné povstat z neúspěchů a porážek s důvěřivým srdcem, připraveným začít znovu a znovu se otevřít druhým“, zejména „těm, kteří nás zranili“. Závěr je takový, že „blahoslavenství nového života je určeno těm, kdo se rozhodnou vydat na autentickou cestu, k živému a vášnivému setkání se Zmrtvýchvstalým“, které „se vždy odehrává ve společenství ostatních, ale s plným respektem k jedinečné citlivosti každého z nich“.

Neberte si to osobně

Otec Pasolini především navrhl následující postoj: neberte si to osobně. A vysvětlil, že „největším překvapením obsaženým v evangeliích“ je to, že Kristus, který vstal z mrtvých, nám zanechal „úžasné svědectví o tom, jak je láska schopna po velké porážce znovu vstát a pokračovat na své nezadržitelné cestě“. Na rozdíl od toho, co se stává nám, kteří „pokaždé, když se nám podaří zvednout a vzpamatovat, poté co jsme utrpěli velké trauma v oblasti pocitů“, okamžitě přemýšlíme, „jak bychom se mohli pomstít, například tím, že učiníme zodpovědnými ty, které považujeme za viníky toho, co jsme utrpěli“, Ježíš, jakmile je vzkříšen, „necítí potřebu vybíjet si na něčem nebo na někom zlost za to, co se mu stalo, ani potvrzovat svou nadřazenost nad těmi, kdo byli protagonisty nebo spoluviníky jeho smrti“, prostě se rozhodne „projevit se svým přátelům s velkou skromností a radostnou pokorou“, upřesnil otec Pasolini. Je tomu tak proto, že vzkříšení je „zkušeností lásky“, nikoli „mocenským aktem ze strany Boha“. Láska, „která je schopna nechat všechno za sebou“, ale to „neznamená, že Bůh je netečný nebo necitlivý k utrpení“, ba co víc, učí, že „ten, kdo skutečně miluje, necítí potřebu počítat utrpěná příkoří, protože radost z toho, co prožil, překonává veškerou nelibost, i když se věci nevyvíjely podle jeho představ“. A pak „urážet se, když věci nejdou podle plánu, je zbytečné“, zdůraznil kazatel papežského domu, „plodnější je vrátit se na cestu setkání s důvěrou, že je stále co žít a objevovat“. Poté sestoupil ke konkrétnosti každodenního života, přičemž františkánský řeholník navrhl vážit si Kristova příkladu. „Zůstat svobodný i v těch nejtěžších vztazích je jedinou cestou, jak nechat znovu vyvstat možnost života skrze autentické odpuštění, schopné obnovit pouta opotřebovaná časem a hříchem,“ zdůraznil a poukázal na to, že jen „bez zášti a urážky se stáváme svědky oné větší lásky, kterou nemohou uhasit ani vody zla, ani smrt“.

Skutečné štěstí závisí na pokoji, s nímž přijímáme to, co nám život nabízí

Podíváme-li se na vlastní realitu, je třeba si ověřit, „kolik svobody je ve slovech a gestech“ nabízených druhým, chceme-li se „evangelijním způsobem povznést z nevyhnutelných traumat, kterým nás vystavují vztahy“. „Pokud zjistíme, že jsme často zklamáni nebo příliš těžce neseme, když se věci nevyvíjejí podle našich představ,“ poznamenal řeholník, „možná bychom si měli položit otázku, s jakou mírou štědrosti prožíváme své vztahy“. Protože jinak riskujeme, že „strávíme čas stěžováním si, poukazováním a hledáním kompenzace za utrpěná zklamání, čímž se staneme přítěží pro sebe i pro druhé“. Přitom „pravé štěstí, to, co nás činí skutečně milovanými, nezávisí na okolnostech nebo na druhých, ale na pokoji, s nímž přijímáme to, co nám život nabízí“.

Láska, kterou nelze naučit ani vysvětlit, ale pouze předat

Další velké učení, které nám Kristus zanechal, vyplývá ze způsobu, jakým se zjevuje svým učedníkům, zdůraznil kapucínský řeholník. „Ježíš okamžitě ukazuje znamení svého umučení, protože je zcela smířen s tím, co prožil a vytrpěl“, a přeje si, „aby i jeho přátelé brzy nalezli pokoj a nezůstali uzavřeni ve zbytečném pocitu viny“. Díky tomu si uvědomujeme, že „teprve když ve tváři toho, koho jsme urazili nebo zradili, spatříme znamení skutečného pokoje, můžeme doufat, že se ocitneme v novém, možná pevnějším společenství s ním i se sebou samými“. A skutečně „Ježíš stojí před svými učedníky se štěstím toho, kdo měl dobrý důvod trpět a zemřít: tím důvodem jsou právě oni“. A tak „vstát z mrtvých znamená těšit se z úsměvu někoho, kdo je šťastný, i když jste ho zklamali“, a přesto vám nabídl „svou lásku“. „Takovou lásku nelze naučit ani vysvětlit, ale pouze předat,“ dodal otec Pasolini.

Nezastavujte se u víry složené z předem připravených myšlenek

Jestliže však Kristus svým zmrtvýchvstáním navrací život těm, kteří ho ztratili, a obnovuje „důvěru těm, kteří už nemají sílu věřit“, „nechat se obnovit však není snadné“. Dokládá to „Tomáš, který nebyl přítomen, když se Ježíš zjevuje a dává učedníkům Ducha a pokoj“, a který „ztělesňuje tu část nás, která se nespokojuje s utíráním slz a kreslením nuceného úsměvu“, ale hledá „opravdovou odpověď, schopnou obstát tváří v tvář pohoršení z bolesti a ztráty, z onoho bolestného tajemství, pro které mohou nevysvětlitelně skončit i ty nejkrásnější věci“. Tomáš se zkrátka „chce vlastní rukou dotknout ran lásky“, „žádá konkrétní důkaz, hmatatelné znamení, že bolest nebyla vymazána, ale překročena a proměněna“. Takové chování však není odmítnutím „víry z tvrdohlavosti“, upřesňuje kazatel papežského domu, když už, tak „spíše než pasivně přijímat vyprávění druhých“ se nevěřící učedník „rozhodl věnovat čas tomu, aby se nechal oslovit Kristovou láskou, a to až do té míry, aby s ní mohl mít osobní a hlubokou zkušenost“. Cenné poučení, které si z toho lze odnést, spočívá v tom, že „radost ze vzkříšení patří těm, kteří mají odvahu nezastavit se u víry složené z hesel a předem připravených představ“.

Žít realitu jako Boží děti

Nakonec nám Ježíš, který se zjevuje se „vzkříšeným tělem“, zjevuje, že osud, který nás čeká, je „vzkříšení těla, nejen spása duše“. A pak je tu důležitý aspekt, který je třeba mít na paměti: tím, že se zapojuje do různých okamžiků každodenního života svých učedníků, ukazuje, „že po jeho zmrtvýchvstání se každý okamžik života může stát projevem a očekáváním nebeského království“. A tak „jídlo, práce, chůze, úklid, psaní, zařizování, čekání, spěch: všechno, ale opravdu všechno, co nám realita umožňuje žít, může vyjadřovat nový způsob prožívání věcí, způsob Božích dětí“, shrnul otec Pasolini, který nakonec poukázal na „nádherný a zároveň strašlivý důsledek Velikonoc“ a na to, že realita „taková, jaká je, se může stát příležitostí ke štěstí, pokud ji umíme žít v logice společenství s druhými a ve vděčnosti“, ale s vědomím, že život není „bez kříže“.