Znamení přítomnosti v době virtuální reality

Andrea Tornielli, Vatikán

Nečekaná účast papeže Františka na posledních okamžicích liturgické slavnosti Jubilea věnované nemocným a světu zdravotnictví představuje významné poselství. I v době virtuální reality, v době, kdy se domníváme, že se všeho můžeme účastnit zpoza obrazovky počítače, je fyzická přítomnost velmi důležitá. Být tam osobně, vynaložit úsilí na cestu, vyjít ven, čekat; vynaložit úsilí na chůzi, přiblížit se k druhým, zapotit se, vystavit se slunci nebo živlům, má smysl setkat se osobně s pohledem lidí kolem nás, zažít společnost druhých, být součástí poutnického lidu. Petrův nástupce nás svým neohlášeným gestem učí, že fyzickou přítomnost, přítomnost na místě, nelze nikdy ničím skutečně nahradit. Papežův příchod na Svatopetrské náměstí je proto sám o sobě poselstvím významnějším než jakákoli slova: navzdory svému stále ještě slabému hlasu, navzdory kyslíkovým hadičkám chtěl být přítomen.

Pak je tu ještě druhý význam: František si pro svůj první výstup po ukončení hospitalizace v Gemelli vybral jubilejní slavnost, která je mu obzvlášť blízká: slavnost věnovanou nemocným, trpícím a těm, kdo o trpící pečují. Přestože to nejhorší má papež za sebou, je rekonvalescentem, na němž jsou stále patrné známky nemoci. Křehký mezi křehkými, nevzdal se prožívání „svého“ jubilea, šel ke zpovědi do baziliky a prošel Svatou bránou, jako tisíce lidí každý den. Tyto dveře, které o vánoční noci jako papež otevřel, včera překročil jako prostý poutník, který stále trpí následky zápalu plic.

A konečně, nedělní překvapivý příchod k nám promlouvá o vztahu pastýře k jeho stádu, biskupa k jeho lidu. Navzdory rekonvalescenci, navzdory varování lékařů se František nezřekl setkávání s lidmi, i když si je vědom rizik, která to pro jeho zdraví může znamenat. Přitom nám říká, že i když si okolnosti někdy vynutí virtuální přístup kvůli hospitalizaci, kvůli pandemii nebo nemožnosti cestovat, setkání v přítomnosti je nenahraditelné. Protože, jak řekl před více než rokem, „láska potřebuje konkrétnost, láska potřebuje přítomnost, láska potřebuje setkání, láska potřebuje čas a prostor, který je jí dán: nelze ji redukovat na hezká slova, na obrazy na monitoru...“. A to platí i pro papežovu lásku k Božímu lidu, k němuž vždy „promlouval“ také gesty a laskavostí.