Z turistu pútnik (11): Extáza sv. Terézie

Berniniho sousoší Extáze svaté Terezie v kostele Panny Marie Vítězné je jedním ze skvělých příkladů toho, jak velmi se může lišit pohled turisty od pohledu poutníkova.

Gian Lorenzo Bernini začal na sousoší pracovat v roce 1644,  v období, kdy tento šestačtyřicetiletý umělec s pověstí nedostižné hvězdy, procházel krizí.

Po dvaceti letech, kdy byl miláčkem papežského dvora, se nepohodl s papežem Inocencem X., a významné zakázky začaly ubývat.

Uprostřed této temné chvíle se však objevilo světlo. Rodina Cornaro nabídla Berninimu inspirativní zakázku pro nový kostel postavený před časem jeho mecenášem Scipionem Borghese. Bernini dostal za úkol vytvořit sochu poměrně nedávno kanonizované svaté Terezie z Avily. Možnost vytvořit ikonografii nové světice, přivedla Berniniho k novému tvůrčímu vzepětí.

Spíše než její role při založení řádu bosých karmelitek nebo hluboké spisy, přitahoval Berniniho  vnitřní život sv. Terezie. Její duchovní zážitky nazývané extáze.

Španělská řeholnice je popsala ve svých spisech. Čteme v nich o vidění andělské bytosti, která držela v ruce dlouhý planoucí šíp, kterým jí protnul srdce, bolest však po sobě zanechala plamen svaté Boží lásky.

Bernini v úsilí zprostředkovat tuto božskou vizi posunul umění na zcela novou úroveň. Spojením malířství, sochařství a architektury Bernini vybudoval jakési jeviště. První umělec, který přemýšlel jako filmový režisér! Členové rodiny Cornaro obsadili postranní lóže, avšak vůbec nejlepší místa byla vyhrazena poutníkům, kteří připutovali po dlouhé via Pia, dnes už nesoucí jiné jméno, přímou ulicí od půl míle vzdálené Městské brány.

Uvnitř kostela lesknoucího se mramory a poletujícími štukovými anděly, Berniniho sousoší vyvolává údiv turistů i poutníků. Nepodobá se totiž ničemu, co bylo v umění dosud vytvořeno.

Už renesance představila světce, kteří  v extázi, s uneseným výrazem hledí k nebesům. Bernini ale provedl něco docela jiného: zavěsil sousoší do vzduchu. Bělostný mramorový anděl drží pozlacený šíp. Terezie s přivřenýma očima spočívá ve stylizovaném náznaku oblačné krajiny, její bosá noha se bezvládně vznáší ve vzduchu.

Nadpozemská scéna se odehrává v prostorové jímce, kterou architektura pouze rámuje. Z neviditelného zdroje se rozlévá světlo, splývá po zlacených paprscích a jen když se velmi přiblížíte, uvidíte na klenbě znázornění Ducha svatého, původce duchovního dění. Podobně jako na Caravaggiových plátnech, skryté okno umožňuje přirozenému světlu zalévat scénu a naplňovat ji smyslem. Není to však jen jakési lepší osvětlení, nýbrž Duch svatý, který sestupuje do světa.

Krása díla přitahovala mladé kavalíry osmnáctého století, zaskakovala je silou smyslového prožitku vtěleného do náboženského díla. Hleděli na sousoší svýma světskýma očima a s šibalským úsměvem v něm hledali zobrazení pozemské vášně. Ve věku osvícenství a rozumu bylo všechno převoditelné na lidskou zkušenost, a tak se Tereziina vášnivá láska k Pánu stala pro turisty obrazem milostného zážitku. Tento pohled se prosadil natolik, že dodnes turisté platí za prohlídky s průvodcem, aby si vyslechli zkazky o fiktivním skandálu s “pikantní sochou”.

Berniniho poutníky by však spíš než dílo samo, šokovaly dnešní reakce. Jeho současníci okamžitě pochopili, co Bernini udělal. Tak jako Galileo přinesl do Říma teleskop, který umožnil lidskému oku spatřit skrytá nebeská tělesa, tak se Bernini stal jakýmsi teleskopem nadpřirozeného světa, umožňoval zahlédnout to, co tato pozuruhodná světice zakoušela.

Poutníci hleděli na sousoší vznášející se mezi nebem a zemí a přemýšleli o extázi jako o ex-stázi, o vystoupení mimo sebe, o unešení, jaké zažili Filip Neri, Jan od Kříže a mnozí další, kteří svůj život zcela odevzdali Kristu.

Možná pod bohatou drapérií objímající tělo sv. Terezie rozpoznali obrysy ramene, zakloněné hlavy a visící paže, podobné jako u Michelangelova slavného Krista z Piety.

Terezie, která se zcela odevzdala Kristu, byla odměněna jistotou jeho existence a předzvěstí štěstí, které člověk prožije v Boží blízkosti, v nebi. Všechny oběti a utrpení dostaly smysl – a ona spatřila pravdu. Zkrátka to, co by rád zažil každý, rovněž bohatí, vzdělaní a zbožní členové rodiny Cornaro.

Rozevlátá drapérie zastírá tělo, které jako by vyprchalo. Terezie se jeví bezvládná, její vnitřní život však je dynamický jako rozbouřené vlny oceánu. Bernini využívá záhybů roucha, aby nám dal nahlédnout do vnitřní intenzity života světice, která se v roce 1970 stane učitelkou doktorkou církve.

Bosá noha, splývající dolů, připomíná roli Terezie jako zakladatelky bosých karmelitek.

Sousoší Extáze sv. Terezie bylo vytvořeno pro potěchu poutníků, unavených z fyzické cesty a možná nahlodaných pochybnostmi, v nesnadném období následujícím po protestantské reformaci. Sv. Terezie, jak je tu zachycena, předjímá úctu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, která se brzy potom rozšíří po Evropě a poukáže na zanícenou Boží lásku k lidstvu. V Berniniho díle se tedy vytváří nejen ikonografie jedné z největších světic katolické církve, ale zračí se v něm také nová éra Zjevení.