Wu-chan - starobylé srdce katolické víry v Asii
Dokud se hlavní město provincie Chu-pej nenazývalo Wu-chan (toto jméno získalo až v devětačtyřicátém roce), vystřídala se v něm řada misionářů, z větší části italských. Zanechali za sebou významnou stopu ještě předtím, než čínský komunistický režim na počátku padesátých let vyhostil všechny zahraničí řeholníky.
Prvními hlasateli evangelia v této oblasti byli počátkem 17. století, tedy ještě v epoše dynastie Ming, portugalští jezuité. Avšak toto údobí trvalo jen krátce – brzy je zadusily následné vlny protikřesťanského pronásledování. Svatý stolec poté svěřil tuto misii francouzským vincentinům, kteří právě ve Wu-čchang (jednom ze tří měst tvořících dnešní konglomeraci Wu-chan) přinesli mučednickou oběť dvou kněží – o. Francois Regis Clet zde položil život za víru v roce 1820 a jeho spolubratr, o. Gabriel Perboyre, o dvě desetiletí později.
Až se založením apoštolského vikariátu v Chan-kchou (druhém ze tří měst při ústí řeky Chan-ťiang) mohlo katolictví v centru Chu-peje zapustit kořeny. Katolické společenství se zde rozrůstalo zejména díky františkánům z benátské provincie, kterým zprvu pomáhali kněží z čínské koleje, založené misionářem Matteem Ripou ve dvacátých letech 18. stol. v Neapoli a zaměřené na výchovu domorodého kléru (po sjednocení Itálie se tato instituce jako Královský orientální institut začlenila do neapolské univerzity). V oněch letech, kdy do Číny pronikaly zájmy koloniálních mocností, byl pobyt katolických misionářů choulostivou otázkou. Avšak díky charitě, kterou prokazovali v tamních mimořádně chudých oblastech, se vyvinul zcela jiný vztah s místní populací.
Rokem 1863 se datuje stavba kostela sv. Josefa v Chan-kchou, který dosud slouží jako katedrála diecéze Wu-chan. Kromě sakrálních budov ovšem italští misionáři již v samém počátku svého působení otevřeli lékárnu a sirotčinec, kde se ujímali nejposlednějších. Toto výchovné a sociální dílo dostalo nový impuls počínaje rokem 1868, kdy se k františkánským bratrům přidaly sestry kanosiánky. Ihned po příjezdu se také ony musely vypořádávat se záplavami a epidemiemi, které se snadno šířily krajem, v němž tehdy převládaly močály. Apoštolský vikariát v Chan-kchou se kvůli své strategické poloze a snadné dostupnosti paroplavbou ze Šanghaje stal výchozím bodem pro evangelizaci čínského vnitrozemí. V únoru 1870 se právě v dnešním Wu-chanu nalodila první čtveřice misionářů Papežského institutu zahraničních misií (PIME), aby se po řece Chan-ťiang doplavili do Che-nan, nové misie, kterou jim určila Propaganda Fide. Stopadesáté výročí této čínské mise – a také mučednickou oběť šesti otců – připomíná právě zahájená výstava v Miláně.
Na počátku 20. století se k františkánům a kanosiánkám v Chu-pej přidružili irští misionáři sv. Kolumbána, kterým Svatý stolec svěřil misii v Chan-jang, třetím městě, z něhož se zrodil nynější Wu-chan. Právě díky sestrám sv. Kolumbána byla postavena dnešní Nemocnice č. 5, jedna z prvních, které v těchto týdnech pečují o nemocné, infikované koronavirem. Novodobá přítomnost misionářů v Chu-pej se rovněž neobešla bez mučednictví – skupina banditů v roce 1923 unesla františkána Angelica Melotta a po osmdesátidenním věznění jej zabila. „Žil jsem v Číně pro Číňany a nyní za ně rád umírám“, napsal tento italský řeholník. Americké bombardování za japonské okupace roku 1944 usmrtilo taktéž chan-kchouského biskupa, mons. Eugenia Massiho. Tento františkán pocházel ze středoitalského kraje Marche. Jeho úmrtí se stalo smutnou předehrou následující tragédie, když v padesátých letech čínští komunisté vypověděli stovky zahraničních misionářů z oblasti dnešního Wu-chanu.
Pro chu-pejskou církev, která čítala desítky tisíc věřících, nastala těžká hodina. Brzy nato, v roce 1958, došlo ve Wu-chanu k prvnímu nelegitimnímu svěcení. Františkán Bernardin Tung Kuang-čchin byl bez souhlasu Říma ustaven chan-kchouským biskupem, což samo o sobě dokládá, nakolik bylo pro Vlastenecké sdružení toto město klíčové při kontrole čínského křesťanství. Důležité znamení, avšak s opačným znaménkem, vzešlo z Wu-chanu o několik desetiletí později, na počátku devadesátých let, kdy se plně usmířili „oficiální“ biskup a mons. Odorich Liou, jehož roku 1984 Svatý stolec potvrdil jako tajného diecézního biskupa. Františkán Liou byl od počátku padesátých let generálním vikářem diecéze a poté strávil dvacet let v komunistickém žaláři. Úřadující biskup Tung jej navzdory protestům komunistických předáků uznal za titulárního biskupa a vyzval, aby se usídlil v diecézním semináři. Dnes již oby tito pastýři nežijí a biskupský stolec zůstal uprázdněn. Avšak víra a nuceně vyprázdněné kostely wu-chanských křesťanů jsou tytéž, k jejichž růstu a rozvoji misionáři přispívali před více než jedním stoletím.
Z deníku Avvenire 19. února 2020
přeložila Jana Gruberová
