Eucharistický kongres: Mezinárodní událost s tradicí starou 140 let
Maďarsko čekalo téměř sto let, aby mohlo opět hosit Mezinárodní eucharistický kongres. Poprvé se tak stalo v roce 1938, kdy země slavila 900. výročí smrti svatého krále Štěpána, zakladatele uherského státu i místní církve.
Vůbec první eucharistický kongres se konal v roce 1881 v Lille na severu Francie. Za půdruhého století se eucharistické hnutí rozrostlo do celosvětového měřítka a vytvořil se současný vzorec týdenního kongresu, který doprovázejí přednášky, svědectví, panelové diskuse, eucharistické adorace a různé další duchovní i kulturní akce, ukazující k eucharistii jako vzácnému pokladu křesťanské víry. Kromě věřících z celého světa přijede na těchto několik dní modlitby a rozjímání také mnoho kardinálů a biskupů ze střední Evropy. V pátek 10. září vystoupí se svou promluvou také kardinál Dominik Duka. Za českou biskupskou konferenci doprovodí poutníky do Budapešti rovněž královéhradecký biskup Jan Vokál a pomocní biskupové Zdenek Wasserbauer a Josef Nuzík.
Petrův nástupce se zúčastnil eucharistického kongresu naposled před 21 lety, když jej v rámci oslav Velkého Jubilea 2000 hostil Řím. O tři roky dříve Jan Pavel II. rovněž uzavíral eucharistický kongres v polské Vratislavi (Wroclaw).
Zrod myšlenky eucharistických kongresů sahá do 70. let 19. století. Mladá Francouzska Emilie Tamisierová tehdy přišla s nápadem jakési obnovy poutních procesí a jejich obohacení o reflexi ve skupinách a další setkání. Ve složité době po francouzsko-pruské válce, poznamenaná revolučními antikleriálními náladami vnímala mladá Francouzka obnovení eucharistického kultu jako příležitost ochrany před negativním odkazem této revoluce. Počátky Eucharistických kongresů v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas přibližuje francouzský historik Christian Sorrel, člen Papežského výboru pro historické vědy.
“Kongresy byly od počátku pojímány jako mezinárodní. První se konal v roce 1881 v Lille, protože katolíci na severu Francie byli v té době velmi dynamičtí. Zpočátku však byla tato mezinárodní perspektiva spíše proklamovaná než skutečná. Zhruba v prvních dvaceti letech byly kongresy převážně francouzské, belgické nebo švýcarské. Mezinárodní rozměr byl potvrzen na počátku dvacátého století. Počínaje římským kongresem v roce 1905 začal papež pravidelně vysílat svého legáta. V dalších letech se tyto kongresy konaly ve velkých, převážně evropských, hlavních městech, nikoli nutně katolických – například v také v Londýně. A v roce 1910 poprvé překročil oceán, tehdy se slavil v Montrealu. První světová válka toto hnutí pozastavila, ale po roce 1920 se eucharistické kongresy staly celosvětovými.”
V roce 1930 se konal v Kartágu dosud jediný eucharistický kongres na africkém kontinentu. Vyvolal tehdy debaty, protože probíhal v muslimské a kolonizované zemi. Christian Sorrel nicméně připomíná, že eucharistické kongresy měly od počátku sociální rozměr. Katolická církev vystupovala na veřejnost, hlásila ke své identitě navzdory napětím ve společnosti nebo dokonce pronásledování.
Od roku 1964 se papežové až na vzácné výjimky eucharistických kongresů pravidelně účastnili. Jejich přítomnost znamená velmi silnou podporu těchto akcí, které byly původně soukromými iniciativami. Stejně jako v době svého vzniku přinášejí výzvu k reflexi nad místem katolicismu v dnešní společnosti, destabilizované migrací a populismem. “Katolíci, kteří se sejdou v Budapešti v dnešním Maďarsku, nemohou tyto politické a sociální souvislosti ignorovat, stejně jako je nemohli ignorovat katolíci v roce 1881,” dodává francouzský historik.
(job)
