Řehole svatého Benedikta: zdroj moudrosti pro dnešní církev
Adelaide Patrignani - Vatikán
"Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí?" (Ž 34,13): právě proto, aby navrhl cestu k odpovědi na tuto otázku - citovanou v Prologu -, vzal svatý Benedikt v 6. století pero a napsal řeholi, která přežila věky a představuje spolehlivý kompas pro ty, kdo se jí řídí.
Svatý Benedikt, bohatý na své zkušenosti opata ve svých prvních klášterech Subiaco a Monte Cassino, chtěl organizovat život mnišské komunity, kde by vše bylo zaměřeno na hledání Boha. Těchto 73 kapitol nabízí hutnou nauku protkanou biblickými citáty, ale autor sám pokorně přiznává, že "abychom se dostali přímo k našemu Stvořiteli", je třeba jít také k prameni, na stránky Bible a Otců církve.
Těm, kteří se k ní obracejí dnes, řehole svatého Benedikta stále nabízí, aby pěstovali mlčenlivost, naslouchání, chudobu a mírnost. Navrhuje vyváženost života mezi modlitbou, studiem a prací. Popisuje, jak vykonávat autoritu pro společné dobro. O Benediktově řeholi jsme vedli rozhovor s trapistou Guillaumem Jedrzejczakem, emeritním opatem opatství Mont-des-Cats, prezidentem Fondation des Monastères a autorem knihy Ta lumière sur ma route (Tvé světlo na mé cestě. Komentáře k Řeholi svatého Benedikta).
"Naslouchej, synu, mistrovu učení, nakloň k němu ucho svého srdce". Tak začíná Prolog k Řeholi svatého Benedikta. Zdá se, že základem této řehole a jeho praktikování je naslouchání. V dnešní době se vyžaduje náš názor - nebo naše "reakce", tvořená emocemi - na všechna témata, včetně církve. Jak nás svatý Benedikt učí umění naslouchat?
Benediktovi nejde jen o to, aby člověk naslouchal tomu, co se říká, i když na tom by nebylo nic špatného. Pravidla totiž hovoří o sluchu srdce, tedy o vnitřním, duchovním, hlubokém rozměru naslouchání. Ale i zde bychom se mýlili, kdybychom ztotožňovali srdce s našimi pocity, s tím, co nás dojímá a dotýká se nás. Pro Benedikta je srdce, stejně jako v Písmu, nejvnitřnějším středem člověka. Vjemy a pocity nás drží na povrchu nás samých. Naslouchající srdce se stává pozorným k hlubokým vibracím života, které se často skrývají za povrchem slov.
Co toto nezaujaté naslouchání podporuje?
Vůbec nejde o nezaujaté naslouchání. Naopak, toto naslouchání se nás dotýká niterně, protože se dotýká tajemství našeho bytí, našich ran, rozporů a nejtajnějších obav. Naslouchání je úzce spojeno s naší touhou žít, s naší láskou k životu. Uzdravení ucha našeho srdce je naprosto nezbytné, dokonce životně důležité, aby v nás mohl vzejít pravý život a přinést ovoce. Jen Bůh může naslouchat nestranně. My naopak své životy řídíme tím, že nasloucháme.
V řeholi je velký prostor věnován úloze opata, který v klášteře představuje Krista. Co se od něj v pojetí sv. Benedikta vyžaduje, aby mohl vykonávat svou autoritu?
Napadají mě dva obrazy, které Benedikt použil ve 27. kapitole Řehole. Tato kapitola je jádrem toho, čemu se někdy říká kající kodex pravidla. Svatý Benedikt v něm podává klíč k výkonu autority prostřednictvím dvou biblických obrazů, lékaře a dobrého pastýře. Pečovat o ty, kdo sešli z cesty, a hledat je. Benedikt jinde radí, abyste nezhasínali knot, z něhož se ještě kouří, ani nelámali nalomenou třtinu. Autorita dává život, protože ve všechno doufá, všemu věří, všechno vydrží, jak říká svatý Pavel. Benediktinská autorita je soucitná a uzdravující autorita. Ale nenechte se mýlit, nikdy to neznamená slabost nebo lhostejnost. Na jiném místě nás Benedikt žádá, abychom nenáviděli neřest a milovali bratra, a také abychom měli odvahu být nároční, někdy až do nemožnosti. Posláním autority je dávat lidem růst, dávat život. Koná volbu pro život, ne pro zákon.
Opat nevládne sám, je obklopen radou. Jak velký prostor má rada při plnění své úlohy? Jak může být ochranou proti zneužití moci?
Rozhodovací proces není zpravidla nikdy demokratickým procesem, v němž většina vnucuje svou vůli menšině. Každý je vyzván, aby vyjádřil svůj názor, ať už je jakéhokoli věku nebo odbornosti. Jednou z vlastností, které se od opata vyžadují, je naučit se naslouchat všem bratřím. Benedikt se obává zkušenosti, která tvrdí, že v opakování minulosti lze nalézt řešení pro budoucnost. Dává pozor na to, co navrhují mladší bratři, protože nejsou zatíženi svými znalostmi. Názor komunity je však pouze prvním krokem. Kapitola 3 popisuje tento dlouhý proces, kdy je každý vyzván, aby vyjádřil svůj názor, vyslechl ostatní a pak nechal věci ustát. Úkolem opata je pak zjistit, co bude pro danou situaci nejvhodnější, aniž by se zablokovala budoucnost.
Zneužití moci je vždy možné, a to jak ze strany opata, tak ze strany nátlakových skupin nebo charismatičtějších lidí v komunitě. I ty nejlepší instituce mohou být zneužity, a to i s těmi nejlepšími úmysly na světě. Proto následná tradice vytvořila struktury kontroly a ověřování prostřednictvím kanonických návštěv a obracení se na třetí strany. Ty však musí fungovat.
Lze se z tohoto způsobu řízení církve poučit, zejména v dnešní době "synodálního procesu" a boje proti zneužívání?
Papež Jan Pavel II. ve svém listu k novému tisíciletí citoval 3. kapitolu Řehole svatého Benedikta ve spojení se synodálním přístupem, v části věnované spiritualitě společenství. Stačilo by vzít tento prorocký text a rozjímat o něm. Domnívat se však, že by se struktura mohla vyhnout zneužívání, se mi zdá být iluzí. Dokud budou existovat lidé, bude existovat toto riziko. Církev je však jedním z mála celků, možná dokonce jediným, jehož instituce přežily staletí díky tomu, že se navzdory všem krizím, které prožily, dokázaly neustále obnovovat. Nezapomínejme, že svatý František je tehdejším papežem viděn ve snu jako ten, kdo zachrání hroutící se církev. Nejsou to struktury, které zachraňují, ale svatí!
Jaké místo je dáno těm nejmenším, "posledním"?
V každém z nás je obsažena část křehkosti, malosti, konečnosti, kterou musíme uznat a přijmout. Často je příliš snadné hledat chudé venku, přestože jsou především v nás. Tato část naší bezmoci nás děsí natolik, že ji raději přenášíme na druhého, o němž tvrdíme, že mu chceme pomoci a zachránit ho. Dokud toto dítě v sobě nepřijmeme, nejsme schopni se přiblížit druhému v jeho slabosti. Autentické milosrdenství se rodí z tohoto společenství s tím, co je na druhém nejchudší, protože jsem objevil své vlastní hranice. Jinak se to změní v ideologii a násilí.
Svatý Benedikt se v této řeholi projevuje nejen jako muž víry, ale také jako muž zákona. Jakým způsobem se také projevuje... jako člověk, který si je vědom složitosti lidského srdce a správného odstupu, který je třeba najít v každém lidském vztahu, aby zůstal věrný svému povolání?
Benedikt byl často vnímán jako zákonodárce. Ve skutečnosti, když Benedikt mluví o opatovi, představuje ho vždy jako toho, kdo dispenzuje od zákona a bere v úvahu okolnosti doby a místa, křehkost nebo schopnosti lidí. Když ve 34. kapitole Řehole přebírá normu ze Skutků apoštolů: "každému bylo dáno podle jeho potřeb", Benedikt dokonale shrnuje složitost vztahu k normě, k zákonu. Všichni jsou si rovni, ale ne všichni mají stejné potřeby. Všichni jsou bratři, ale ne všichni mají stejné povinnosti. Musíme se vyhnout tomu, abychom toto pravidlo četli s legalistickou a rovnostářskou mentalitou naší doby. Zákon slouží člověku, a ne naopak. V tomto smyslu vždy zohledňuje složitost nejen srdce člověka, ale i jeho těla a jeho historie.
Svatý Benedikt napsal svou řeholi v šestém století. Nacházíme v jeho řádcích v pozadí zájem o výzvy doby, nebo dokonce reakci na ně?
Benediktova řehole vznikla v době, kdy se starověký římský svět rozpadal pod nájezdy barbarů. Benediktův život od papeže svatého Řehoře to zaznamenává. V této době úpadku a násilí nabízí Benediktův klášter prostor, kde člověk může žít svou lidskost. Benedikt nebyl naivní, ale viděl dál a tento jiný pohled mu umožnil nabídnout ženám a mužům své doby cestu, jak pokračovat v duchovním dobrodružství navzdory nebezpečí dějin. Říše pomíjejí, království se hroutí a zanikají, ale povolání každého člověka zůstává.
Jaké pojetí církve z tohoto pravidla vyplývá? Do jaké míry je platné i dnes?
Benedikt zasazuje mnišskou komunitu do církve a společnosti své doby. O horlivost komunity se starají biskupové a opati z okolí. Bohoslužba, která několikrát za den a noc spojuje společenství, je bohoslužbou římské církve. V komunitě není nouze o hosty a poutníky. Kněží mohou vstoupit do komunity, ale bez nároku na vyšší hodnost. Mnišská komunita je tedy malou místní církví ve spojení s velkou církví. To je také poznamenáno odkazem na církevní otce, naše otce ve víře, kteří jsou spolu s Písmem svatým oporou života společenství.
Ještě závěrečné slovo o tomto svátku mnichů a mnišek...
Nejdůležitější není počet klášterů nebo mnichů. Historie zažila v posledních 18 stoletích své vzestupy a pády. I když dokázali mnoho věcí, změnili krajinu, rozvíjeli kulturu a řemesla, uchovali literární a umělecká díla antiky, vymysleli řadu výtvorů, které dodnes těší naše současníky, a postavili velkolepé památky, to vše není nic ve srovnání s jejich hlavním posláním, které je aktuální i dnes. Mniši totiž svou existencí, jakkoli jsou chudí a bezvýznamní, směřují náš pohled k tomu, co není vidět. Dokud budou existovat mniši, lidstvo nebude moci zapomenout na velikost svého poslání, na mimořádnost svého údělu!
(pb)
