Gertrude Detzelová, laická misionářka a Boží služebnice pro kazašskou církev
Gudrun Sailer – Vatican News
Gertrude či Gertruda Detzelová se sama dotkla mučednictvím. Pocházela z vážené a početné rusko-německé rodiny ze severního Kavkazu a zažila stejně jako mnoho dalších ruských Němců deportaci na nucené práce do Kazachstánu v roce 1941. Jelikož se netajila svou vírou, byla v roce 1949 po udání zatčena a poslána do komunistického pracovního a převýchovného tábora, „vesnice Čemolgan“ v Almaatské oblasti.
„V Gertrudině životě spatřuji hlubokou víru a obrovskou odvahu“, říká karagandský biskup Adelio dell´Oro, který loni na podzim zahájil proces jejího blahořečení. „Ať totiž byla kdekoli, dokonce i v táborech, nebála se žít podle víry a svědčit o ní všem. Často rozčilovala táborové vedoucí, protože se všemi mluvila o Bohu a víře. O nedělích organizovala společné modlitby katolíků a luteránů. To vše bylo tak přitažlivé, že lidé za ní chodili a následovali ji“.
Biskup dell´ Oro hovořil s mnoha lidmi, kteří Gertrudu Detzelovou znali, a v současné době nechává vyslechnout další, mimo jiné i v Německu, kam se po roce 1991 přestěhovalo mnoho německo-kazašských občanů. Tito lidé pak o Boží služebnici vypovídají takovéto příběhy:
„Když Gertrudu v noci vzbudili a vyslýchali, nebála se promluvit s vedoucím tábora. Došlo to tak daleko, že v jednu chvíli celou věc zastavil, zavolal stráže a řekl: „Odveďte ji zpátky do tábora. Protože tomu sám začínám skoro věřit!“ Po Stalinově smrti v roce 1953 se začalo s propouštěním vězňů a existuje svědectví, které vypovídá, že Gertruda měla odejít mezi prvními, aby ti, kdo zůstanou, nepřišli v táboru k víře na základě jejího svědectví“.
Gertrudě Detzelové nicméně nebyla umožněna skutečná svoboda. Byla převezena do německé „zvláštní osady“ poblíž Semej, která byla pod přísným dohledem; vycházet ven bylo zakázáno. To však této katoličce, která hořela pro svou víru, nijak nevadilo. Se svou sestrou Valentinou se tajně vydala do sousedních vesnic, kde žili další Němci. Chodily od domu k domu, křtily děti i dospělé, dávaly jim opsané modlitby, oddávaly manželské páry. Kdyby byly sestry odhaleny, znamenalo by to dalších dvacet let nucených prací.
Když byla zvláštní osada opuštěna, přestěhovala se Gertruda koncem padesátých let do Karagandy. Tam se stala členkou třetího řádu svatého Františka a organizovala církevní život početných exulantů.
„V Sovětském svazu se katolická víra předávala šedesát, sedmdesát let téměř bez kněží, protože byli deportováni do táborů“, vysvětluje biskup dell'Oro. „A tak byli věřící po celá desetiletí bez svátostí, s výjimkou křtu, který statečné ženy udělovaly dětem“. Přesně to dělala rovněž Gertruda Detzelová. Tajně shromažďovala věřící k modlitbě růžence a nedělní mši, vysvětlovala jim Bibli a seznamovala je se svatými. Gertruda měla podle svědectví dar kázání. „Díky ní mohly celé generace exilových katolíků prožívat svátosti v podmínkách pronásledování církve“, píše se v brožuře vydané k blahořečení, kterou napsal biskup dell'Oro. „V těžkých dobách pro církev Gertruda Detzelová nahradila lidem kněze“.
„To, co nám postava Gertrudy naznačuje pro dnešek, je prožívání víry v otevřenosti vůči všem, například i muslimům. Víra se totiž nepřenáší tím, že voláme „Ježíši, Ježíši!“, ale skrze naše lidství. Tady v Kazachstánu nemůžeme jako církev ve společnosti nic dělat, to se týká všech náboženství. Svobodní jsme pouze za zdmi našeho kostela. Z toho důvodu jsou laici důležití: nikdo nebrání laikům, aby byli svědky tam, kde pracují, kde studují. Proto potřebujeme, aby laici byli svědky v dnešní společnosti, aby byli živí a otevření, aby se setkávali s každým a vše ponechali Boží milosti a svobodě jednotlivce“, uzavírá karagandský biskup Adelio dell´Oro.
