Rozhodla jsem se zůstat mezi svými lidmi: svědectví řeholnice z Myanmaru
Sestra Rosalind Arokiaswami IJS
Je to moje první zkušenost v cizí zemi, která v posledních letech trpěla pandemií Covidu-19 a vojenským převratem z 1. února 2021, který v květnu vedl k probíhající občanské válce. Tato událost vyvolala v mnoha částech Myanmaru rozsáhlé demonstrace, protesty a nepokoje, zatímco mnoho lidí prchá do džungle, aby si zachránili život. Mnoho náboženských kongregací žijících a působících v zemi otevřeně vyjádřilo svůj protest proti této situaci. Stačí připomenout sestru Ann Rose Twangovou a její odvážné gesto, kdy poklekla před vojáky.
Doufat v Boha proti vší naději
Měla jsem smíšené pocity: na jedné straně jsem jako člověk z jiné země byla myanmarským úřadům zavázána za to, že mi zde povolily pracovat. Byla jsem si vědoma toho, že mi může být vízum odebráno, a že mi tedy hrozí, že budu poslána zpět do vlasti. Byla jsem si plně vědoma toho, že musím být velmi opatrná ve způsobu, jakým mluvím, protože hrozí, že budu nahlášena úřadům. Poté, co jsem prožila těžkosti spojené se začleněním do této nové reality a naučila se jazyk, který jsem vůbec neznala, přišla další zkouška: Bůh mě vyzval, abych byla připravena trpět s lidem, který mi svěřil.
Musím s pokorou říci, že jsem měla a stále mám chvíle pochybností a úzkosti. Někdy jsem si říkala, jestli mám dost trpělivosti a především víry, abych důvěřovala Bohu, který nás nikdy nezklame. Tato situace byla skutečnou zkouškou mé víry. Blahoslavený Mikuláš Barré (francouzský kněz a zakladatel kongregace, žijící v 17. stol., pozn. red.) řekl: „I když se zdá, že je všechno proti naději, doufej v Něho“. Otázkou je, zda jsem připravena těmto slovům svého zakladatele věřit.
Připravena zemřít za svůj lid
Pomalu, ale jistě, mně neznámým způsobem, jsem si uvědomila, jak mě Bůh vrhá do situací, v nichž chce, abych mu dokázala svou věrnost. V situacích, které jsem nikdy předtím nezažila, a když jsem byla na všechno sama, jsem si uvědomila, že „přemíra Boží lásky“ byla a je naší jedinou jistotou. To byl rozhodující okamžik na mé cestě víry, kdy jsem zjistila, že „není cesty zpět“. Od té chvíle jsem se rozhodla, že jsem připravena obětovat svůj život za lidi, zejména za chudé. S tímto uvědoměním (řekla bych osvícením) jsem nevysvětlitelným a prozřetelným způsobem pocítil určitý mír a klid, který jsem nikdy předtím nezažila.
Neexistuje žádná záruka, že nezemřu
Při pohledu na situaci v Myanmaru nemám žádnou záruku, že je můj život v bezpečí. Armáda, která nebyla schopna zastavit občanskou neposlušnost a protestní pochody lidí, začala do demonstrujících davů střílet. Mnoho mladých lidí přišlo o život. Mnoho mladých žen bylo nemilosrdně zabito a znásilněno. Velké množství lidí je stále na útěku a mnoho jejich domů bylo zapáleno. V tomto kontextu neexistuje žádná záruka, že můj život může být ušetřen. Mohla bych zemřít při výbuchu bomby nebo jedinou kulkou. Může to znít velmi děsivě, ale je to realita, které čelíme. Pokud je to pro mě Boží vůle, jsem připravena: jako Ježíš dal svůj život za své ovce, tak i já jsem připravena dát svůj život za lidi, se kterými žiji.
Kongregace Sester Dítěte Ježíše v Myanmaru
Kvůli vojenskému útisku přišlo mnoho lidí o práci a nemohou uživit své rodiny. Nepoctiví obchodníci využili situace a zvýšili ceny potravin. Naprostá většina obyvatelstva je na pokraji hladomoru. Pokud bude tato situace pokračovat, bude to mít katastrofální následky a nejvíce to odnesou chudí. Je bolestné a srdcervoucí vidět mnoho lidí hladovět kvůli nedostatku jídla. Tváří v tvář této situaci považuje naprostá většina obyvatelstva přítomnost sester za požehnání. Oceňují naši přítomnost a podporu. Vědí, že se mohou kdykoli obrátit na někoho, kdo jim pomůže vyřešit jejich starosti, úzkosti, frustraci a duševní potíže. Nejsme schopny je finančně podporovat a oni to vědí. Naše přítomnost je však pro ně požehnáním. V asijské kultuře je toto vědomí velmi rozšířené mezi buddhisty, katolíky, a dokonce i hinduisty. Zde jsem pochopila prorocký vhled blahoslaveného Barrého, když žádal první učitelky v naší kongregaci, aby žily s chudými a mezi nimi a vcítily se do jejich situace. „Být s nimi“, to je vše, co se od nás očekává. Zároveň jsem si uvědomila, že nás evangelizují lidé, se kterými žijeme. Často jsou pro nás těmi nejlepšími učiteli a mohu se od nich hodně naučit.
Víra prostých lidí
Prožila jsem to, když jsem se koncem června loňského roku vydala do Rangúnu, abych si obnovila vízum a pas. Nebyla jsem si jistý, zda mi vízum může být prodlouženo, nebo ne. Než jsem odjela do Rangúnu, řekl jsem svým lidem, aby na mě pamatovali v modlitbách. Jejich spontánní reakce mne dojala. Řekli mi totiž: „Neboj se, sestro, všechno bude v pořádku a vízum dostaneš. Bůh tě nezklame. Chce, abys byla i nadále s námi. Zná naše srdce“. Uvědomila jsem si, že mě učí o víře. Ačkoli byli chudí, prostí a nevzdělaní, měli silnější víru než já. Nyní jsem si uvědomila, že pokud Bůh chce, abych nadále sloužila jeho lidu, udělá, co je třeba. Nemám se čeho obávat, kromě toho, že ho neustále vyzývám, aby posílil mou víru.
