Misie podél řek peruánské Amazonie
Vatican News
Jmenuji se Fátima Lay Martínezová, jsem řeholnicí Sester katechetek Ježíše Ukřižovaného a chci se s vámi podělit o naši misii v peruánské Amazonii, která začala v roce 2017. V tomto malém koutě světa, který nazývám "Božím darem", nefungují věci tak, jak jsme byli zvyklí, a tak bylo z naší strany zapotřebí hodně kreativity a času, abychom dokázaly reagovat na potřeby lidí, poznávat je a milovat je.
Žijeme v Iquitosu, největším městě peruánské Amazonie, obklopeném přírodou a velkými řekami. Přesto je zde pitná voda k dispozici jen asi pět hodin denně, elektrická síť je nestabilní a přístup k internetu pomalý. Lidé sem přicházejí ze vzdálených vesnic a usazují se podél břehů řeky ve velmi nejistých situacích, vykonávají práci, která se jim naskytne, a to ne vždy dobře placenou. To však nic neubírá na tom, že jsou veselí a přátelští. Ráda se dívám na děti, které si hrají a bosé capkají po prašných cestičkách.
Nejběžnějším způsobem cestování po Amazonii je cesta po řece. Iquitos a sto kilometrů vzdálené město Nauta spojuje pouze jedna silnice, ostatní cesty se uskutečňují na motorových člunech, trajekty nebo s takzvanými "bongueros" a mohou trvat i několik dní. Vzdálenosti se zde měří spíše na čas než na kilometry. Do Limy je to motorovým člunem osm dní, zatímco na hranice s Brazílií nebo Kolumbií se stejným způsobem dostanete za pouhý jeden den.
Evangelizace v našem vikariátu
Peruánská Amazonie je misijní zemí, které je závislá na papeži, a proto je její území rozděleno do několika apoštolských vikariátů svěřených řeholním kongregacím. Misionářů je však v poměru k obrovské rozloze pralesa málo. Například v našem vikariátu Iquitos je pouze 33 kněží, a proto zde důležitou roli hrají animátoři a my řeholnice.
Na rozdíl od ostatních amazonských vikariátů se většina zdejších farností nachází v Iquitosu, městě s přibližně půl milionem obyvatel. Práce církve však zasahuje i do vzdálených vesnických komunit, které se nacházejí podél řek a v místech, kam je obtížné se dostat jak kvůli složité geografii, tak kvůli vysokým nákladům na dopravu. Při poklesu vodní hladiny je do některých oblastí nemožné se dostat, nebo je k tomu přinejmenším nutné chodit v bahně džungle a chránit se před hmyzem a jinými živočichy.
Naše mise v "panenské zemi"
V této souvislosti je naší prací evangelizace a doprovázení, zejména těch, kteří přicházejí ze vzdálených vesnic a přinášejí s sebou své životní sny, zejména pro své děti. Vzpomínám si na první setkání s pastorační realitou, ke kterému došlo při shromáždění ke svátosti křtu některých dětí. Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem si uvědomila, že z jejich rodičů je pokřtěno jen několik. Prožívala jsem to jako výzvu a musela jsem změnit katechezi, kterou jsem připravila. Postupně jsem si uvědomila, že tato oblast je pro evangelizaci "panenskou půdou", protože mnozí nikdy nevzali do ruky Bibli a nikdy neslyšeli úryvek z Písma svatého.
V posledních šesti letech jsme žily z našeho charismatu kongregace, spolupracovaly jsme tedy na různých katechetických a formačních službách v různých farnostech a také jsme měly na starosti Papežská misijní díla. To vše nám umožnilo vydat se z města na periferii a oslovit tak komunity usazené v oblastech podél řek. I tam jsme měly možnost setkat se s dnešními ukřižovanými a sloužit jim.
Setkání s Ukřižovaným
Ve středu nosíme nemocným svaté přijímání, doprovázíme je a nasloucháme jim. Vzpomínám si, jak jsem jednou navzdory odporu, který jsem cítila lidsky, dokázala rozjímat o Kristu na kříži, když jsem pomáhala člověku pokrytému vředy. Tehdy všechno dostalo smysl. Během pandemie Covidu jsem trpěla vedle nich a brečela bezmocí, když jsem viděla umírat tolik lidí, protože v Iquitosu byla první vlna zničující.
Toto setkání s tolika ukřižovanými nás také zavazuje k tomu, abychom dali hlas těm, kteří jsou bez hlasu. Jelikož zde probíhá mnoho nelegálních těžebních a důlních prací, dochází k únikům ropy, které znečišťují řeky a obyvatelé nemají vodu k pití a nemohou lovit ryby pro získání potravy. Tváří v tvář těmto skutečnostem nám naše láska k lidem nedovoluje zůstat lhostejnými a vybízí nás, abychom nabídly své zrnko písku k jejich změně. A právě to nás přimělo k založení Caritas v naší farnosti.
Pobyt v divočině je darem od Boha, a i když si svět neuvědomuje, co děláme, každá snaha jít po boku těchto lidí, pomáhat jim získat zpět jejich důstojnost, je již počátkem Božího království. A to zejména tím, že kráčíme společně se svými sestrami v komunitě při tomto hledání toho, co je Boží vůlí.
