Před dvěma stoletími zničil požár Baziliku sv. Pavla
Alessandro De Carolis - Vatican News
Do poničené střechy zatékalo celé jaro během dešťů a nyní, když přišlo horké počasí, bylo třeba je opravit, aby se stejné potíže neopakovaly na podzim. V létě 1823 proto mniši z Baziliky svatého Pavla za hradbami povolali dělníky na opravu. Patnáctého července je úterý a na konci práce dva plechaři, jak se říká v Římě - prakticky svářečští odborníci na klempířské práce -, kteří byli na střeše, uložili své nářadí zpět na místo a odešli domů, když mimo jiné uhasili nedopalky uhlíků, které používali při své práci. Udělali však chybu, něco z těch nedopalků ještě žhnulo a nedopatření bude mít strašlivé následky. O tom vypráví o 200 let později zdokumentovaný článek monsignora Michele Pennisiho, který referuje o epizodě, jež způsobila rozruch ve světě, a to nejen v katolickém.
Poplach
O jednu stranu baziliky se opírá klášter, kde žijí mniši, ale v té době byl prázdný. Ostienský venkov je v horkém počasí poněkud nezdravý a zvykem kleriků bylo přesunout se v létě do Trastevere, dovnitř Palazzo San Callisto. Ale někdo tam je: pod zdmi kláštera pase jistý Giuseppe Perna své krávy, když v jednu chvíli zaslechne stále hlasitější řev. A jistě se mu rozšíří oči, když se pohne, aby to zkontroloval, a uvidí, že budovu baziliky zachvátily plameny. Možná malý poryv větru způsobil, že se pánev převrhla a vysypala uhlíky na krovy, což byl začátek katastrofy. Dva klerici, kteří si události všimli, přispěchali na místo a snažili se udělat něco, co se okamžitě ukázalo být daleko nad jejich síly, a tak vylezli na zvonici a začali tlouct kladivem, aby vyhlásili poplach.
Katastrofa
Hasiči z kasáren svatého Ignáce postupovali rychle, jakmile byli zalarmováni, ale včasnost se nevyrovnala prudkosti plamenů. Když o dvě hodiny později dorazí před baziliku tři vozy tažené koňmi, naskytne se záchranářům výjev nezkrotného pekla. Podaří se jim však prosekat si cestu ohněm po straně kláštera, jedné z mála staveb, které se podařilo zachránit. Oheň hoří dlouhých pět hodin a nakonec ze střechy baziliky nezbude nic. Uvnitř jsou všude doutnající trámy, bronzové Konstantinovy dveře se roztavily, sloupy se zčásti zřítily a zčásti stojí popraskané a nebezpečné. Vše - mozaiky, mobiliář, portréty papežů - je poškozeno. Jako zázrakem se nezřítil transept, a tak plameny ušetřily mistrovské dílo Arnolfa Di Cambia, středověké ciborium. Apsida, triumfální oblouk a křížová chodba jsou rovněž zčernalé, ale stojí.
Nic netušící papež
Mezitím se sem nahrnula spousta Římanů a zděšeně sledovala, jak se odvíjí hrůzné divadlo. Jeden z velkých chrámů křesťanství, vysvěcený v roce 324 Silvestrem I., je téměř pryč. Na místo dorazilo také několik umělců, aby na svá plátna zachytili fragmenty zkázy, které nám dnes pomáhají pochopit její rozměry a emocionální dopad. "Osudná potupa", jak se dočteme v dobovém periodiku Diario di Roma, nebo "strašlivý Vesuv", jak ji definoval Giuseppe Marocchi, je obrovskou tragédií, o níž se brzy dozvěděl celý Řím, paradoxně kromě papeže. Pius VII Chiaramonti se trápil na smrtelné posteli po zlomenině stehenní kosti, kterou utrpěl devět dní předtím. V mládí byl jedním z mnichů u svatého Pavla a kardinál státní sekretář Ettore Consalvi se chtěl vyhnout tomu, aby mu způsobil další bolest, a raději ho držel v nevědomosti.
Rekonstrukce
Bylo na jeho nástupci, papeži Lvu XII, aby se zamyslel nad tím, jak dát Bazilice svatého Pavla nový život. Projekt je obrovský a myšlenka - stejně jako v minulosti na podporu prací u svatého Petra - je apelovat na křesťanstvo. Jedná se o "crowdfunding" ante litteram, který Lev XII. zahájil encyklikou Ad Plurimas, vydanou 25. ledna 1825, na svátek Obrácení svatého Pavla. A výsledek je mimořádný. Příspěvky přicházely masově nejen od katolíků, ale dary nesmírné hodnoty přišly do Říma i od pravoslavných, muslimů a královských rodů. Okna a alabastrové sloupy přicházejí od egyptských králů a místokrálů, zatímco car Mikuláš I. posílá bloky malachitu a lazuritu, které budou použity na boční oltáře v transeptu. Rok 1825 byl také rokem jubilea, ale naděje Lva XII. na zpřístupnění alespoň části baziliky se brzy rozplynula (při té příležitosti byla otevřena svatá brána v Santa Maria in Trastevere). Obrovské staveniště pokračovalo 30 let a přestavěnou baziliku znovu vysvětil 10. prosince 1854 Pius IX. obklopen kardinály a biskupy z různých částí světa, kteří přijeli do Říma na vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí.
