Synodní zpráva: Církev, která zapojuje všechny a je blízko ranám tohoto světa
Salvatore Cernuzio – Vatican News
Ženy a laici, diakonát, služba a magisterium, mír a klima, chudí a migranti, ekumenismus a identita, nové jazyky a obnovené struktury, staré a nové misie (včetně digitální misie), naslouchání všem a hlubší zkoumání všeho, i těch nejkontroverznějších otázek. V souhrnné zprávě, kterou dnes schválilo a zveřejnilo 16. generální shromáždění synody o synodalitě, se objevuje obnovený pohled na svět a církev a jejich požadavky. Po čtyřech týdnech práce, která začala 4. října v aule Pavla VI., dnes generální shromáždění ve Vatikánu ukončilo své první zasedání.
Asi čtyřicetistránkový dokument je výsledkem práce shromáždění, které se konalo v době, kdy ve světě zuřily staré i nové války s dramatickými důsledky, které dopadají na nespočet obětí. Zpráva pokračuje: „Zazněl mezi námi křik chudých, těch, kteří jsou nuceni migrovat, a těch, kteří trpí násilím a ničivými důsledky klimatických změn. Jejich volání jsme slyšeli nejen z médií, ale také z hlasů mnoha přítomných, kteří byli do těchto tragických událostí osobně zapojeni, ať už prostřednictvím svých rodin nebo krajanů" (předmluva).
Na tuto výzvu a mnohé další se všeobecná církev snažila nabídnout odpověď v malých pracovních kruzích a v intervencích. Vše se sešlo v Souhrnné zprávě, která je rozdělena na předmluvu a tři části a která vytyčuje cestu pro práci, jež bude vykonána na druhém zasedání v roce 2024.
Naslouchání všem, počínaje oběťmi zneužívání
Stejně jako v Listu Božímu lidu synodní shromáždění znovu potvrzuje otevřenost a vůli naslouchat a doprovázet všechny, včetně těch, kteří byli v církvi zneužíváni a zraněni. „Řešení strukturálních podmínek, které takové zneužívání podporovaly, zůstává před námi a vyžaduje konkrétní gesta pokání", čteme v textu.
Tvář synodální církve
Synodalita je prvním krokem. Je to pojem, o němž sami účastníci synody přiznávají, že je pro mnoho členů Božího lidu neznámý, což u některých lidí vyvolává zmatek a obavy (1f), včetně obav z odklonu od tradice, oslabení hierarchické povahy církve (1g), ztráty moci nebo naopak nehybnosti a nedostatku odvahy ke změně. Synodální a synodalita jsou naopak termíny, které hovoří o způsobu bytí církve, který v sobě integruje společenství, poslání a účast. Označují tedy způsob života církve, který doceňuje rozdíly a rozvíjí aktivní zapojení všech. Začíná u jáhnů, kněží a biskupů: „Synodální církev se neobejde bez jejich hlasů" (1 n), čteme. „Potřebujeme pochopit důvody odporu některých z nich vůči synodalitě".
Poslání
Dokument dále vysvětluje, že synodalita jde ruku v ruce s posláním. Proto je nutné, aby křesťanská společenství vstupovala do solidarity s těmi, kdo vyznávají jiná náboženství, přesvědčení a kultury, a vyhýbala se tak na jedné straně riziku sebereferenčnosti a sebezáchovy a na druhé straně riziku ztráty identity (2 e). V tomto novém pastoračním stylu se mnohým zdá důležité, aby liturgický jazyk byl věřícím přístupnější a více se vtělil do rozmanitosti kultur (3 l).
Chudí v centru dění
Dostatek prostoru je ve zprávě věnován chudým, kteří žádají církev o lásku, chápanou jako úctu, přijetí a uznání (4 a). Pro církev je volba chudých a lidí na okraji teologickou kategorií ještě dříve než kategorií kulturní, sociologickou, politickou nebo filozofickou (4 b), opakuje dokument a za chudé označuje nejen ty, kdo jsou materiálně zbídačeni, ale také migranty; domorodé obyvatelstvo; oběti násilí a zneužívání (zejména ženy) nebo rasismu a obchodu s lidmi; lidi se závislostmi; menšiny; opuštěné staré lidi a vykořisťované pracovníky (4 c). Mezi nejzranitelnější ze zranitelných, v jejichž prospěch je třeba se neustále zasazovat, patří nenarozené děti a jejich matky, uvádí se dále v dokumentu. Shromáždění slyší volání 'nových chudých', které vyvolávají války a terorismus, jež sužují mnoho zemí na několika kontinentech. Synodální shromáždění odsuzuje zkorumpované politické a ekonomické systémy, které tyto sváry způsobují.
Angažovanost věřících v oblasti politiky a za společné dobro
V tomto smyslu synodní zpráva církev vyzývá, aby se angažovala jak ve veřejném odsuzování nespravedlností páchaných jednotlivci, vládami a podniky, tak v aktivní účasti v politice, sdruženích, odborech a lidových hnutích (4f a 4g). Současně nesmí být opomíjena konsolidovaná činnost církve v oblasti vzdělávání, zdravotnictví a sociální pomoci, a to bez jakékoli diskriminace nebo vyloučení kohokoli (4k).
Migranti
Pozornost je věnována také migrantům a uprchlíkům, z nichž mnozí nesou rány vykořenění, války a násilí. Ti se často stávají zdrojem obnovy a obohacení pro společenství, která je přijímají, a příležitostí k navázání přímých vazeb s geograficky vzdálenými církvemi (5 d). Tváří v tvář stále nepřátelštějším postojům vůči nim synodní shromáždění říká: „Jsme povoláni praktikovat otevřené přijetí, doprovázet je při budování nového života a budovat skutečné mezikulturní společenství mezi národy. Zásadní je v tomto smyslu úcta k liturgickým tradicím a náboženským zvyklostem migrantů a také úcta k jejich vlastnímu jazyku. Například slovo jako misie je v kontextech, kde hlásání evangelia bylo spojeno s kolonizací, dokonce genocidou, je zatíženo bolestnými historickými vzpomínkami a brání dnešnímu společenství (5 e). Evangelizace v těchto kontextech vyžaduje uznat učiněné chyby a naučit se nové citlivosti vůči těmto otázkám, uvádí se v dokumentu.
Boj proti rasismu a xenofobii
Od církve se vyžaduje angažovanost a péče, aby se rozhodně zapojila do vzdělávání, do kultury dialogu a setkávání, do boje proti rasismu a xenofobii, zejména prostřednictvím pastorační formace (5 p). Je také naléhavě nutné identifikovat systémy uvnitř církve, které vytvářejí nebo udržují rasovou nespravedlnost (5 q).
Východní církve
Zůstaneme-li u tématu migrace, zpráva se zaměřuje na východní Evropu a nedávné konflikty, které způsobily příliv četných věřících z katolického Východu na území s latinskou většinou. Je nutné, říká shromáždění, aby místní církve latinského ritu ve jménu synodality pomáhaly východním věřícím, kteří emigrovali, zachovat si svou identitu a pěstovat své specifické dědictví, aniž by procházeli procesy asimilace (6c).
Na cestě k jednotě křesťanů
Pokud jde o ekumenismus, zpráva hovoří o duchovní obnově, která vyžaduje procesy pokání a uzdravení paměti (7c). Dále cituje vyjádření papeže Františka o ekumenismu krve; to znamená křesťanů různých příslušností, kteří položí život za víru v Ježíše Krista (7d), a zmiňuje návrh ekumenického martyrologia (7o). Zpráva také opakuje, že spolupráce mezi všemi křesťany je zdrojem pro uzdravení kultury nenávisti, rozdělení a války, která proti sobě staví skupiny, lidi a národy. Nezapomíná ani na problematiku tzv. smíšených manželství, která jsou realitou, v níž je možné se vzájemně evangelizovat (7f).
Laici a rodiny (část II)
Laici a laičky, osoby žijící v zasvěceném životě a vysvěcení duchovní mají stejnou důstojnost (8b): toto přesvědčení je důrazně opakováno v Souhrnné zprávě, která připomíná, jak jsou laici stále více přítomni a aktivní ve službě v křesťanských společenstvích (8e). Vychovatelé ve víře, teologové, formátoři, duchovní animátoři a katecheté, činní v oblasti ochrany a správy: jejich přínos je pro poslání církve nepostradatelný (8e). Různá charismata je proto třeba povolat, uznat a plně ocenit (8 f), a nikoli je ignorovat, nedostatečně využívat nebo klerikalizovat (8 f).
Ženy v životě a poslání církve
Ze strany církve tedy zaznívá výzva k pevnému odhodlání doprovázet a chápat ženy ve všech aspektech jejich života, včetně pastoračních a svátostných. Prohlašuje se, že ženy volají po spravedlnosti ve společnostech, které jsou stále poznamenány sexuálním násilím, ekonomickou nerovností a tendencí zacházet s nimi jako s věcmi (9c), a dodává se, že pastorační doprovázení a energická obhajoba žen by měly jít ruku v ruce.
Klerikalismus a machismus
Mnoho žen přítomných na synodě vyjádřilo hlubokou vděčnost za práci kněží a biskupů, ale hovořily také o církvi, která zraňuje (9 f). Klerikalismus, šovinistická mentalita a nevhodné projevy autority nadále poznamenávají tvář církve a poškozují její společenství. Je zapotřebí hluboké duchovní obrácení jako základ pro jakoukoli účinnou strukturální změnu; a generální shromáždění synody poznamenalo, že si „přejeme podporovat církev, v níž muži a ženy vedou společný dialog... bez podřízenosti, vyloučení a konkurence" (9h).
Zpřístupnění diakonátu ženám?
Byly zaznamenány různé názory na otevření diakonátu ženám (9 j): pro některé je to nepřijatelné, protože to považují za diskontinuitu s tradicí; pro jiné by to obnovilo praxi rané církve; další v tom vidí vhodnou a nutnou odpověď na znamení doby ..., která by našla odezvu v srdcích mnoha lidí, kteří hledají novou energii a vitalitu v církvi. Pak jsou tu ti, kteří se obávají, že otevření diakonátu ženám by znamenalo znepokojivý antropologický zmatek, který by, pokud by byl povolen, „oženil církev s duchem doby. Otcové a matky synody žádají, aby se pokračovalo v teologickém a pastoračním výzkumu přístupu žen k diakonátu s využitím výsledků komisí speciálně ustavených papežem, jakož i již provedených teologických, historických a exegetických výzkumů: Pokud je to možné, výsledky tohoto výzkumu by měly být předloženy na příštím zasedání shromáždění" (9 n).
Diskriminace a zneužívání
Opětovně se připomíná naléhavá potřeba zajistit, aby se ženy mohly účastnit rozhodovacích procesů a zastávat odpovědné role v pastoraci a službě, a poznamenává se, že by se tomu mělo přizpůsobit kanonické právo (9m). Je také třeba řešit případy diskriminace v zaměstnání a nespravedlivého odměňování, a to i v církvi, kde jsou zasvěcené ženy často považovány za levnou pracovní sílu (9 o). Stejně tak je třeba rozšířit přístup žen k teologickému vzdělávání a vzdělávacím programům (9p), včetně podpory používání inkluzivního jazyka v liturgických textech a církevních dokumentech (9q).
Zasvěcený život
Při pohledu na bohatství a rozmanitost různých forem zasvěceného života zpráva varuje před přetrvávajícím autoritářským stylem, který nedává prostor pro dialog. Zpráva také konstatuje, že případy zneužívání různého druhu, které zažívají osoby v řeholním životě a členové laických sdružení, zejména ženy, signalizují problém ve výkonu autority a vyžadují rozhodné a vhodné zásahy (10 d).
Jáhni a kněžská formace
Shromáždění pak vyjadřuje vděčnost jáhnům, kteří jsou povoláni prožívat svou službu Božímu lidu v blízkosti lidí, přijímat všechny a naslouchat všem a zároveň pěstovat hlubokou osobní spiritualitu a život modlitby (11b). Zpráva varuje před klerikalismem, pokřivením kněžského povolání, kterému je třeba čelit od nejranějších fází formace zajištěním úzkého kontaktu s lidmi a potřebnými (11c). V tomto smyslu je také vyjádřen požadavek, aby semináře nebo jiné kurzy formace kandidátů kněžství byly propojeny s každodenním životem společenství (11 e), aby se předešlo rizikům formalismu a ideologie, které vedou k autoritářským postojům a brání skutečnému růstu povolání.
Celibát
Bylo zmíněno téma celibátu, které bylo během shromáždění různě hodnoceno. Jeho hodnota je všemi oceňována jako bohatě prorocká a jako hluboké svědectví o Kristu; uvádí se ve zprávě, přičemž se poznamenává, že někteří se ptají, zda by se jeho vhodnost z teologického hlediska pro kněžskou službu měla nutně promítnout do disciplinární povinnosti v latinské církvi, především v církevních a kulturních kontextech, které to ztěžují. Tato diskuse není nová, ale vyžaduje další zvážení.
Biskupové
Dosti se uvažuje o postavě a úloze biskupa, který je povolán být příkladem synodality (12 c) tím, že uplatňuje spoluodpovědnost, chápanou jako zapojení dalších aktérů v diecézi a kléru, aby se odlehčilo břemeno administrativních a právních závazků, které mohou bránit jeho poslání (12 e). Biskup nikoli vždy nachází potřebnou lidskou a duchovní podporu, přičemž jistý pocit osamělosti není neobvyklý (12 e).
Zneužívání
V otázce zneužívání, které staví mnoho biskupů do obtížné situace, kdy musí sladit roli otce s rolí soudce (12 i), zpráva podporuje zkoumání vhodnosti svěření soudního úkolu jinému orgánu, který by byl kanonicky specifikován (12 i).
Formace (část III)
Pro formaci je pak požadován synodální přístup, který doporučuje především prohloubit téma afektivní a sexuální výchovy, doprovázet mladé lidi na cestě jejich růstu a podporovat afektivní zrání těch, kteří jsou povoláni k celibátu a zasvěcené čistotě (14 g). Žádá se o prohloubení dialogu s humanitními vědami (14 h), aby se rozvíjely otázky, které jsou kontroverzní i uvnitř církve (15 b).
To znamená otázky týkající se pohlavní identity a sexuální orientace, konce života, obtížných manželských situací a etických problémů spojených s umělou inteligencí. Pro církev představují nové otázky (15 g). Je důležité věnovat této reflexi potřebný čas a investovat do ní co nejvíce energie, aniž bychom se poddávali zjednodušujícím soudům, které zraňují lidi a Tělo církve. Připomíná se, že mnoho indicií již Magisterium nabídlo a čekají, až se promítnou do vhodných pastoračních iniciativ.
Naslouchání
Se stejným zájmem se znovu opakuje výzva k autentickému naslouchání lidem, kteří se cítí být marginalizováni nebo vyloučeni z církve kvůli své manželské situaci, identitě a sexualitě a kteří žádají, aby jim bylo nasloucháno, aby byli doprovázeni a aby byla bráněna jejich důstojnost. Jejich touhou je vrátit se 'domů', do církve, a být vyslechnuti a respektováni bez obav, že budou cítit odsouzení, uvádí synodní shromáždění a znovu potvrzuje, že křesťanům nesmí chybět úcta k důstojnosti jakékoli osoby (16 h).
Polygamie
Vzhledem ke zkušenostem, o nichž na shromáždění informovali někteří členové synody z Afriky, je SECAM (Sympozium biskupských konferencí Afriky a Madagaskaru) vybízeno k podpoře teologického a pastoračního rozlišování v otázce polygamie a doprovázení lidí v polygamních svazcích, kteří přicházejí k víře (16 q).
Digitální kultura
V neposlední řadě se v Souhrnné zprávě hovoří o digitálním prostředí. Povzbuzuje k oslovení dnešní kultury ve všech prostorech, kde lidé hledají smysl a lásku, včetně jejich mobilních telefonů a tabletů (17 c), přičemž je třeba mít na paměti, že internet může také způsobovat škody a zranění, například prostřednictvím šikany, dezinformací, sexuálního vykořisťování a závislosti. Je proto naléhavě nutné přemýšlet o tom, jak může křesťanské společenství podpořit rodiny v tom, aby internetový prostor byl nejen bezpečný, ale také duchovně životodárný (17 f).
