Vlak do Soulu

L´Osservatore Romano

Snem je vidět je vystupovat z vlaku, který přijíždí přímo z Pchjongjangu. Vidět mladé Severokorejce, jak se usmívají a objímají se svými vrstevníky v Soulu a vystupují na nádraží Dorasan, poblíž hranice demilitarizované zóny rozdělující Jižní a Severní Koreu. Toto nádraží již stojí, leč prázdné, nevyužívané. Během čtyř let, které ji dělí od Světových dní mládeže v roce 2027, které se budou konat v Soulu, udělá korejská katolická církev vše pro to, aby znovu otevřela kanály dialogu a pozvání arcibiskupa Petera Chung Soon-taicka mladým lidem ze Severu se mohlo uskutečnit. Soulský pastýř o tom hovořil na nedávném fóru, které uspořádal Diecézní výbor pro smíření, aby diskutoval o inovativních řešeních pro mír na Korejském poloostrově u příležitosti 70. výročí příměří, které v roce 1953 ukončilo tříletou válku mezi oběma Korejemi. Tato prozatímní dohoda je technicky stále v platnosti a nikdy se neproměnila ve skutečnou mírovou smlouvu. Arcibiskup Chung Soon-taick využil příležitosti a vyzval k překonání konfliktů minulosti a směřování ke společné budoucnosti soužití a prosperity: mezikorejské vztahy se musí změnit krokem, který přesáhne sedmdesát let konfliktu, prohlásil a potvrdil závazek katolické církve jako zprostředkující a usmiřující přítomnosti.

Vhodnou příležitostí jsou právě nadcházející Světové dny mládeže: pak je třeba budovat mosty pro mír počínaje mladými lidmi, řekl, aniž by se nechali přemoci logikou 'studené války', vždy pamatujíce na ducha soužití, který právě díky svěžesti mladých lidí může vyklíčit. Proto arcibiskup Soulu vyjádřil záměr pozvat na Světový den mládeže 2027 delegaci mladých Severokorejců. Pozvání, které se vhodnou formou a vhodnými kanály dostane k severokorejské vládě, má být podanou rukou a významným znamením k reaktivaci kanálu dialogu a vztahů. Mise míru a usmíření se Severní Koreou totiž může podle arcibiskupa začít pouze od naslouchání s cílem plně pochopit, proč druhá strana vidí věci jinak. K tomu je třeba nejprve velmi pozorně naslouchat, říká mons. Chung Soon-taick a připomíná své osobní povolání apoštolského administrátora v Pchjongjangu, ale také svůj úkol prostého korejského občana: příslušníka národa, který v posledních sedmdesáti letech rozdělila hranice, ale který v minulých staletích sdílel historii, kulturu, jazyk, území. Dnes je proces usmíření, jak poznamenal, jako dvojkrok v tanci, protože pouze pokud si političtí aktéři uspořádají vzájemné vztahy tak, jako by spolu tančili, budou schopni dosáhnout skutečného míru.

Katolická komunita v Koreji vzpomíná na dny před 20 lety, kdy jihokorejský prezident Kim Te-džung zahájil tzv. politiku slunečního svitu po půl století mrazivých vztahů se Severem a inicioval projekt mezikorejské železnice. V atmosféře tehdejší spolupráce byla postavena moderní stanice Dorasan, vzdálená 56 kilometrů od Soulu a jen 600 metrů od demilitarizované zóny, jako brána na sever. Několik let bylo toto nádraží aktivní: jihokorejští zaměstnanci a dělníci nastupovali do konvojů mířících do nedalekého průmyslového komplexu Kaesong, jakési dělnické vesnice na druhé straně hranice, kde 54 000 Severokorejců montovalo výrobky, které se pak vyvážely na jih. Byl to začátek spolupráce, životního dialogu při práci vedle sebe, který sloužil k vzájemnému uznání jako bratrů a překonání předsudků. V roce 2016 byl komplex Kaesong uzavřen a sen o železnici spojující obě Koreje byl odložen. Naděje spočívá v tom, že se podaří obnovit rozhovory mezi jihokorejskou a severokorejskou vládou, a to i s vyhlídkou na znovuotevření železniční trati a oživení nádraží, které zůstává pomníkem naděje. Protože právě tam by v roce 2027 mohla vystupovat pchjongjangská mládež.