Co si mladí myslí o křtu: Revoluční volba
Guglielmo Gallone - L’Osservatore Romano
Málo praktikujících, mnoho pokřtěných. Podivný paradox celé Itálie. V několika evropských zemích jde vyprazdňování kostelů ruku v ruce s úbytkem svátostí: například ve Španělsku bylo pokřtěno méně než 50 procent dětí narozených v roce 2019 a ve Francii v roce 2015 uvedlo, že je pokřtěno, jen 45,9 procenta osob mladších 20 let. V Itálii údaje z místních diecézí ukazují, že přestože se k praktikujícím křesťanům hlásí pouze 19 procent obyvatel, v roce 2020 bylo v Římě pokřtěno 82 procent obyvatel a v Miláně bylo v roce 2019 pokřtěno 5 078 297 z 5 558 412 obyvatel.
Jak je to možné? Abychom zjistili, co si mladí lidé myslí o první z křesťanských svátostí, oslovili jsme přímo je. Třiadvacetiletá Debora si ze svého křtu nic nepamatuje, protože, jak nám řekla, "bylo mi něco přes pět měsíců. Tato absence povědomí a vzpomínek znamená, že mnoho mých vrstevníků o křtu vůbec nepřemýšlí. Pokud o něm přemýšlejí, vnímají ho jako něco, co vám nezmění život, protože to uděláte buď z rodinného zvyku, nebo abyste se necítili odlišní od většiny. Ale co potom?". Magdalena, také 23 let, dodává: "Nevidím žádný rozdíl mezi pokřtěným a nepokřtěným mladým člověkem. Po odklonu od křesťanství se rodiče rozhodli počkat, až se budu moci rozhodnout, zda se nechám pokřtít, nebo ne. Když jsem vyrůstala, nikdy jsem necítila potřebu. Ano, možná se to stalo, když jsem viděla kamarády rozbalovat dárky při prvním přijímání nebo biřmování, ale nikdy to nebylo nic vážného. Velmi obdivuji ty, kteří věří, a vlastně bych si přála, abych věřila také. Ale nedokážu to. Čím více se s křesťanským světem konfrontuji, tím méně mě přitahuje, protože si myslím, že nemá smysl spoléhat se na něco, co podle mě neexistuje".
Být pokřtěný však automaticky neznamená být křesťanem, zejména ve společnosti, kde je smysl pro náboženství zploštělý. A je to riziko, protože to znamená znevažovat význam svátosti, jednat bez vědomí a neuvědomovat si důležitost své duchovní identity. Samozřejmě tomu tak není vždy. Dokládá to příběh osmnáctiletého Eliáše, který se nechal pokřtít teprve před několika týdny, protože "jsem si zamiloval Ježíšovo slovo a křesťanský způsob života. Pro mě to bylo formální potvrzení mé volby. Rozhodl jsem se postavit na stranu dobra a udělal jsem to vědomě". Za touto volbou se skrývá mnohem delší cesta, která začala momentem bolesti, protože, jak vysvětluje Elias, "k víře jsem dospěl, když mi zemřel přítel. Jak bylo možné, že už ho nikdy neuvidím? Začal jsem přemýšlet, co je po smrti. V těch dnech mě jiný přítel vzal na mši. Bylo to poprvé. Dodnes si pamatuji, jak kněz četl podobenství o sítích a jak jsem žasl, když jsem slyšel příběh o člověku, který všechno opustil, aby se stal rybářem lidí. V tu chvíli jsem pocítil potřebu v něco věřit. V očích lidí z mé farnosti, především otce Renata a otce Hamiltona, jsem rozpoznal život víry a hodnotu prostoty. Ve světě hyperpropojeném pouze internetem mě naučili, co znamená být společenstvím. Díky modlitbě jsem se naučil vidět sám sebe zvenčí. Když mi tedy bylo 18 let, neměl jsem žádné pochybnosti: nechal jsem se pokřtít. A dokonce jsem z toho udělal balíček tří v jednom, spolu s prvním přijímáním a biřmováním".
Ve společnosti, kde je stále obtížnější rozhodnout se pro nějakou stranu, by akt křtu chtěl ukázat právě toto: odvahu a důležitost volby. Ba co víc, odvahu a důležitost toho, aby si lidé vybírali cestu, aby se spoléhali na životní vzory, jako je rodina, aby umožňovali i druhým, aby si sami vybrali svou cestu. "A ne aby druzí určovali tvou cestu," pokračuje Debora: "Moji rodiče se rozhodli, že mě postaví na cestu, o níž si budu muset rozhodnout, zda se po ní vydám, nebo ne. Moment biřmování pro mě byl potvrzením této první svátosti. Jako kmotra křtu své neteře cítím, že mám vůči ní odpovědnost".
Rodina, zodpovědnost, rozhodování, zamilovanost. Pokud se některým mladým lidem, zejména v dnešním kontextu, vybaví při otázce na význam křtu určitá slova, pak být křesťanem a rozhodnout se pro křest by mělo být revolučním gestem par excellence. Problém je v tom, že revoluce se nedělají ze zvyku. Dělají se z volby, z lásky, z víry.
