Ve Francii roste počet pokřtěných dospělých, naděje pro církev
Charles de Pechpeyrou - L’Osservatore Romano
Znamení naděje, světlo pro církev, která musela v posledních letech čelit tolika krizím, počínaje krizí sexuálního zneužívání páchaného uvnitř církve. Takovouto naději pro mnohé francouzské biskupy představují dopisy, které mají každoročně před Velikonocemi radost dostávat od katechumenů připravujících se na přijetí svátosti křtu. Tato radost je o to větší, že počet dospělých, kteří žádají o vstup do společenství věřících katolické víry, rok od roku roste. V roce 2023 jich bylo 5463, což je o více než tisíc více než v předchozím roce, kdy jich bylo 4278, zatímco v roce 2022 bylo nově pokřtěno asi 3500 dospělých. "Tito muži a ženy, pokřtění v Kristově smrti a vzkříšení, se nechali uchvátit Boží láskou zjevenou v Ježíši Kristu," říká Olivier Leborgne, předseda Národní služby pro katechezi a katechumenát při Francouzské biskupské konferenci, "chtějí od něj přijmout sílu života v milosti Ducha svatého, aby z ní žili a vyzařovali ji uprostřed světa. "Církev se obnovuje," pokračoval biskup z Arrasu, "svět je povzbuzen na cestách lásky v pravdě, solidaritě a míru".
Podle Národní služby pro katechezi a katechumenát čtvrtina lidí, kteří žádají o křest, nemá žádné znalosti o křesťanské víře, když zaklepou na dveře církve. Nejsou však bez "duchovní praxe": mnozí z nich "se již modlí, aniž by jasně věděli, ke komu se obracejí, čtou Bibli, evangelia, jsou vnímaví k lidové zbožnosti, jako je zapálení svíčky v kostele, konají poutě a ochotně navštěvují kostely, kde najdou příznivé místo pro osobní rozjímání". "Může se stát, že lidé z křesťanské tradice mají před očima Boha, který je soudcem, který trestá, záleží mu na čistotě, což je spojeno s fundamentalistickým čtením Písma," poznamenávají katecheté, "trvá dlouho, než tuto vizi opustí. Často však ti, kteří křesťanskou víru vůbec neznají, nejdříve objeví Boha lásky, který odpouští. Jsou zasaženi a nacházejí vnitřní pokoj.
Ve společnosti, která již není převážně křesťanská, kde křesťanský jazyk a pojmy víry již nejsou zřejmé, vyžaduje křesťanský život určité objasnění, poznamenává Národní služba pro katechezi a katechumenát. "Jako při každé iniciaci půjde o to, aby člověk postupně vstupoval do tohoto světa tvořeného symboly, zobrazeními, až k objevení křesťanského mystéria". Pro ty, kteří je doprovázejí - a kteří byli obvykle vždy ponořeni do katolické tradice - bude proces přivtělování katechumenů ke katolické víře vyžadovat určitou adaptaci. Potřeba objasňovat jazyk, překládat, vysvětlovat některé používané pojmy vyžaduje trpělivost a naslouchání, aby bylo možné držet krok s tím, co katechumeni objevují. Důležité je, vysvětluje jeden z nich, "ukázat, že víra a rozum nejsou v protikladu".
V loňském roce byly tři čtvrtiny nově pokřtěných dospělých mladší 40 let a nejvýraznější nárůst byl ve věkové skupině 18-25 let, která tvořila třetinu katechumenů. Mezi nimi byl i čtyřiadvacetiletý Alexandre, kterému se spolu s partnerkou krátce před křtem narodilo dítě. Pracuje v obchodě se sportovními potřebami v Roubaix, postindustriálním městě na severu Francie, několik kilometrů od belgických hranic. 'Nevyrůstal jsem v křesťanské rodině,' říká, 'někteří přátelé se mnou o Bohu mluvili, ale příliš mě nepovzbuzovali. Byl jsem to já, kdo cítil Boží volání". 'Během setkání se sestrou Marií Élisabeth, která mě doprovázela, jsem objevil další část svého já, která byla klidnější, radostnější,' pokračuje, 'hodně čteme Bibli, pokaždé jsem hluboce zasažen. Setkání s ostatními katechumeny jsem si užíval. Moje partnerka mě nenásledovala, ale když jsem jí navrhl, abychom pokřtili našeho syna ve stejný den jako já, byla velmi nadšená".
Příliv katechumenů je tedy pro církev ve Francii skutečným důvodem k radosti a naději. Ale také výzvou pro komunity. Mnoho neofytů má totiž tendenci se po přijetí křtu "vytratit", mají problém najít své místo ve farnostech a nedostává se jim dostatečné podpory. "Dlouho jsem putovala z farnosti do farnosti," říká Lucia, která se k víře svých prarodičů vrátila asi před deseti lety, "a to velmi nepravidelně, se skutečnými obdobími víry ve tmě. Vždycky jsem si připadala trochu jako cizinec. A pak mě jednou v kostele, kam jsem vstupovala poprvé, přišla pozdravit a přivítat jedna paní. Cítila jsem se přijatá a zůstala jsem." Někdy stačí velmi málo, aby se z jiskry stal trvalý plamen.
