Matky církve: misionářská autorita a prorocké vedení žen v raném křesťanství
Christine Schenk, CSJ
Když jsem byla mladou řeholnicí v Kongregaci svatého Josefa v Clevelandu, měla jsem velkou touhu pochopit, kdo byli naši předkové ve víře. Přestože jsem nadšená z biblických textů, často mi připadá obtížné se v nich rozpoznat, protože texty v našem lekcionáři téměř vždy hovoří o našich předcích, mužích. Zbožné Ježíšovy učednice - s výjimkou Marie Nazaretské - jsou prakticky neviditelné. Když jsem později začala studovat magisterský obor teologie v místním semináři, hltala jsem každou informaci o ženách v raném křesťanství. V této sérii čtyř esejů chci identifikovat historické kořeny ženských náboženských komunit a snad pomoci čtenářům, aby v příběhu prvních křesťanů začali rozpoznávat sami sebe.
Šíření křesťanství
Ježíšovo hnutí se rychle rozšířilo po celé Římské říši, částečně díky iniciativě vdov a žen jako apoštolů, proroků, evangelizátorů, misionářů a vedoucích domácích církví. Jeho růst lze přičíst také finanční podpoře křesťanských podnikatelek, jako byly Marie z Magdaly a Jana (srov. Lk 8,1-3), Lýdie (srov. Sk 16,11-40), Foiba (srov. Řím 16,1-2), Olympias, diakonka ze 4. století, a další. Právě to uznal papež Benedikt XVI., když 14. února 2007 řekl, že „dějiny křesťanství by se vyvíjely zcela jinak, kdyby nebylo velkorysého přispění mnoha žen. V kontextu rané církve nebyla přítomnost žen vůbec druhořadá“.
Ženy jako hlasatelky evangelia
Celsus, známý kritik rané církve, neměl o evangelizaci žen valné mínění. Přesto, byť neúmyslně, poskytl nezávislý důkaz o iniciativě žen v raném křesťanství, když uvedl, že křesťané přesvědčovali lidi, aby „opustili své otce a učitele a místo toho šli s ženami a dětmi, hráčskými kamarády, do ženských domů nebo do koželužských dílen“ (Origenes, Proti Celsovi). Celsova kritika se shoduje s tvrzeními v jiných textech raného křesťanství v tom, že evangelizace probíhala od člověka k člověku, od domu k domu, a to tak, že ženy oslovovaly jiné ženy, děti, svobodné muže a otroky. Jeho kritika nám říká, že křesťanské ženy (a několik mužů) vyvíjely iniciativu mimo pravidla patriarchátu v důsledku své víry v Krista.
Konkrétní přínos žen
V římské společnosti došlo mezi 1. a 4. stoletím ke třem významným inovacím, které lze přičíst evangelizaci a vedoucí službě křesťanských žen. První z nich, kolem 4. století, je svoboda volby celibátního života, která fakticky rozbíjí pilíř patriarchátu, totiž povinnost uzavřít manželství. Druhým je, že křesťanské vdovy a panny zachraňují, začleňují do společnosti, křtí a vychovávají tisíce sirotků, kteří by jinak zemřeli, protože by byli opuštěni nebo by byli určeni k prostituci. Třetí novinkou je, že tyto sdružovací a evangelizační aktivity žen hrají rozhodující roli při přeměně římské společnosti z převážně pohanské na převážně křesťanskou kulturu.
Prvky řeholního života můžeme rozpoznat nejen v prvních společenstvích vdov, jako bylo společenství Grapte nebo Tabity, ale také u žen, které se rozhodly pro celibát, jako byly čtyři Filipovy dcery prorokyně (Sk 21,9) a ženská společenství v Malé Asii, o nichž se zmiňují Tekliny skutky. Ženy z těchto společenství nejen zachraňovaly sirotky a chudé vdovy, ale také prorokovaly na prvních shromážděních prvotní církve (srov. 1 Kor 11; Sk 21,8-19). Jejich kontrakulturní uplatňování autority v kontextu každodenního domácího života je jedním z často nevyslovených klíčů k rychlému šíření křesťanství. Misionářská autorita a prorocké vedení žen v jejich široké sociální síti změnily tvář Římské říše.
Materiál použitý pro tento článek je z velké části převzat z autorčiny knihy „Crispina and Her Sisters: Women and Authority in Early Christianity“ (Fortress Pres, 2017). Ve svém druhém článku, který brzy vyjde, popisuje původní výzkum raně křesťanských žen na sarkofágových vlysech datovaných mezi 3. a 5. stoletím.
