Nuncius Kulbokas: na Ukrajině svítí Ježíšovo světlo i v temnotě

Svitlana Duchovyč – Vatican News

Druhé válečné Vánoce pro Ukrajinu, kterou už téměř dva roky pustoší tragický konflikt, jenž nejeví známky ústupu. Jen před několika dny zahájily ruské síly nejmasivnější útok od 24. února 2022. Na civilní oběti doplatilo zejména ukrajinské hlavní město Kyjev. Ani o Vánocích válka nezmizela, válka pokračuje, říká v rozhovoru pro vatikánská média apoštolský nuncius v této zemi, arcibiskup Visvaldas Kulbokas. Příznačné bylo i to, že například večer na Štědrý den při koncelebrování v římskokatolické katedrále v Kyjevě nebo 1. ledna na Světový den míru jsme si s biskupy všimli, že varování před náletem zaznělo až při samotném vyvrcholení oslav, když jsme byli před Ježíškem. Vánoce se tak připojují k tomu, co je rizikem, které přináší válka. Ale v tomto smyslu Vánoce ještě více vynikají, protože Ježíšovo světlo svítí v temnotách, svítí v těžkostech. Vánoce se tímto způsobem stávají ještě jasnějšími, protože, jak říká Ježíš: Nehledejte pokoj ve světě, protože svět vám ho není schopen dát. Proto ho hledejte v mém náručí.

Jedním z měst, která byla novými útoky zasažena nejvíce, byl Charkov. Charkov jste navštívil krátce před začátkem těchto útoků. Jaký byl váš zážitek z této návštěvy a co jste si z tohoto města odnesl ve svém srdci?

Do Charkova jsem jel na Štědrý den a jel jsem tam jednak kvůli sobě - abych se lépe modlil - a jednak abych byl s těmi, kteří trpí nejvíce. Protože když jsem napsal svým přátelům, že jsem byl v Charkově, ani nevíte, kolik z nich mi odpovědělo: Jak rádi bychom tam byli také! Je tolik lidí, kteří by rádi navštívili toto město ne proto, aby viděli zkázu, ale aby se společně modlili v tak těžké situaci. Protože pro mě jsou nejhlubší Vánoce právě v tomhle: modlit se společně s věřícími shromážděnými v katedrále - slavili jsme v římskokatolické katedrále, pak se připojil i řeckokatolický biskup a pokračovali jsme s řeckokatolickou komunitou v jejich katedrále - vidět oči lidí, kněží, oči usebrané, protože vědí, že nemají nic, nikdo je neochrání, vůbec nikdo, není tu žádné světové těleso, není tu žádná armáda, která by je dokázala ochránit - zbývá jen Bůh. A tak slavit s nimi Vánoce je ten nejhlubší zážitek, jaký může být. A to je přesně to, co jsem hledal: modlit se s těmi, kteří Vánoce prožívají vážně. Vánoce zůstávají i v těchto podmínkách radostné, protože Ježíš je náš narozený Vykupitel, ale tato radost je spojena s velkou vážností. Takže i já jsem si uvědomil, že bych těžko mohl slavit Vánoce v tomto čase na místě, kde jsou lidé příliš uvolnění, protože by mi bylo špatně, a tak to pro mě byl jediný možný způsob, jak slavit Vánoce.

Nedávno charkovská správa oznámila, že mateřské školy se přesouvají do metra, tedy městské podzemní dráhy, aby děti mohly být se svými učitelkami, trávit čas společně. Jak jste se tuto zprávu dozvěděl a co můžete říci o dětech, které jste tam v Charkově viděl?

Děti jsou vždy přítomny v mé mysli, když se modlím: každé ráno, ale zejména během vánočních svátků, začínám svou modlitbu tím, že spojím svou mysl s myslí dětí, válečných zajatců, ale i civilistů. Nevíte, kolik jich znám i osobně, kolik rodin, které mají své blízké někde v Rusku, nevíme kde, ale nejsou to ani vojáci: jsou to lékaři, civilisté, také tam máme naše dva katolické redemptoristické kněze otce Ivana Levyckého a otce Bohdana Heletu... Jimi začínám svou modlitbu ve své mysli. A pak o Vánocích jsem měl také možnost setkat se se starostou Charkova a jedna z věcí, o které jsme mluvili, byly děti, a pan starosta byl částečně spokojen v tom smyslu, že město už dokončuje přípravy na otevření první podzemní školky a pak v březnu, pokud vše půjde dobře, i první podzemní školy. Je tedy opravdu s podivem, že v dnešní době, v této vysoce vyspělé civilizaci, jsme dosáhli, abych tak řekl, takového stupně rozvoje, že začínáme vytvářet školy v podzemí, protože jinak by mladí lidé neměli v Charkově jak chodit do školy. A například i ve statistické rovině: v Charkově, jak řekl starosta, bývalo 715 škol a za ty téměř dva roky bombardování bylo vážně poškozeno více než 300 škol - téměř polovina. A kromě škod z destrukce nejsou ani podmínky pro chození do školy. Takže už téměř dva roky se tam děti mohou učit pouze online, a proto je velkým cílem vytvořit školy v podzemí. Je to ohromující, ale bez tohoto velmi obtížného řešení se nemůžeme pohnout kupředu.

Vaše excelence, mluvil jste o tom, jak je pro vás osobně, ale i pro ostatní lidi důležité stát při lidech ve velmi těžkých podmínkách, jako jsou ty v Charkově: je to požehnání, dar, který, věřím, zažili i lidé, kteří přijeli ze zahraničí, aby pomohli lidem na Ukrajině. Jak důležité pro vás osobně bylo pocítit tuto podporu prostřednictvím přítomnosti lidí, kteří vás přijeli navštívit?

Ano, jak jste správně zmínila, přítomnost, pomoc je důležitá ve třech aspektech: duchovním, to znamená modlitba, modlitba celého světa; druhým aspektem je humanitární pomoc, protože mnohé regiony, jako Charkov, žijí téměř výhradně z humanitární pomoci; a pak také psychologický aspekt: nebýt sám. To je důležité: nebýt sám, ale také vidět druhého člověka, který přišel, který dokáže pochopit těžkosti, protože jinak hrozí velké riziko, že se o válce už nebude psát. Tato fyzická, osobní blízkost alespoň utěšuje. Uvedu příklad: v Charkově jsem se také krátce setkal se sestrou Darjou Panastovou, řeckokatolickou řeholnicí z Kongregace svatého Josefa, která byla před několika měsíci při přivážení humanitární pomoci zraněna při bombardování, spolu s ní byli zraněni ještě další tři lidé. I to je poslání řeholnic, přinášet pomoc tam, kam se nikdo nedostane. Když jsem se zeptal sestry Darji: Ale když jste byla zraněná, dokázal vám někdo pomoci?, odpověděla mi: Ne, protože v okolí nikdo nebyl. Jejich auto s humanitární pomocí bylo totiž jediné v celé oblasti. Viděli je pouze ukrajinští vojáci, kteří si uvědomili, že se něco stalo, a přiblížili se, aby je zachránili. Takže tato fyzická blízkost je důležitá ze všech hledisek: jako osobní, humanitární nebo psychologická a duchovní pomoc. A pak bylo působivé vidět tutéž sestru Darju, která se uzdravená opět vrátila ke katechezi s dětmi, ke službám Charity a k bohoslužbám ve farnosti. Takže člověk jde dál, je zraněn a pak se zotaví a pokračuje. Takže bych řekl, že i pro ty, kteří přicházejí ze zahraničí, je to důležité i jako dar, aby viděli, jaké křesťanské povolání dnes žijeme.