Papež zavolal sestře Paësie, "Andělu chudých na Haiti"

Jean-Charles Putzolu - Vatican News

Když si sestra Paësie, vždy zaneprázdněná péčí o své "malé stádce" dětí ulice na Haiti, najde čas zvednout telefon, je to obvykle proto, že je třeba vyřešit nějaký problém. Avšak 3. února kolem 13. hodiny tomu bylo jinak. Na lince byl papež, který chtěl mluvit s francouzskou řeholnicí, která je v Port-au-Prince od roku 1999, aby se věnovala dětem z největšího slumu hlavního města Cité Soleil, kde se rodina Kizito stará o 2 500 dětí. František chtěl sestře zatelefonovat, aby ji povzbudil v jejím poslání, jak sestra Paësie vysvětlila v rozhovoru pro Vatican News - Vatikánský rozhlas.

Sestro Paësie, jak jste přijala telefonát od papeže Františka?

Bylo to pro mě velké překvapení. Když mi zazvonil telefon, samozřejmě jsem vůbec nečekala, že to bude Svatý otec. Dal mi povzbuzující slovo a poděkoval mi za mou přítomnost u dětí. Ujistil mě o svých modlitbách, to mě opravdu dojalo. Co mě na tomto telefonátu opravdu dojalo, byl také hlas Svatého otce: cítila jsem velkou sladkost a laskavost. Samozřejmě jsem se o tuto zprávu okamžitě podělil se svou komunitou, se svým týmem a s některými dětmi. To přineslo radost a naději mnoha dalším lidem, protože tato zpráva nebyla určena jen mně, bylo to opravdu gesto vůči dětem a nejchudším na Haiti.

Denně žijete v kontextu násilí, abyste mohli pomáhat těm nejchudším. Jak probíhá každodenní život v chudinské čtvrti Cité Soleil?

Již několik let dochází ve slumech ke střetům mezi ozbrojenými skupinami. Gangy jsou stále silnější a už je nenajdete jen v chudinských čtvrtích, ale prakticky ve všech čtvrtích hlavního města a také v několika provinčních městech. Lidé proto skutečně žijí ve strachu, že budou kdykoli napadeni. Když do čtvrti vtrhne gang, každý se musí zachránit sám. Vidíme, jak lidé utíkají se svými dětmi. Domy jsou vypalovány, což zcela ochromuje chod země. A protože nejchudší lidé žijí ze dne na den a spoléhají se na tržiště, když se situace zhorší, když se v ulicích objeví násilí, střelba, barikády, trhy nemohou fungovat. To výrazně zvyšuje chudobu a hlad.

Cítíte se po únosu šesti řeholnic minulý měsíc bezpečně? Proč se gangy zaměřují na příslušníky kléru, když církev stojí na straně těch nejzranitelnějších?

Únosy v Port-au-Prince se týkají všech vrstev společnosti. Někteří lidé mohou být obzvláště terčem únosů, například velmi bohatí lidé, kteří jsou zjevně unášeni kvůli výkupnému. Někdy jsou však unášeni i prostí kolemjdoucí, cestující ve veřejné dopravě, lidé, kteří nejsou nijak zvlášť bohatí. V případě těch šesti řádových sester těžko říct... Neměla jsem pocit, že by církev byla nějakým zvláštním cílem. Jednali v naději na výkupné. Někdy může záležet na životním stylu zasvěcených osob, kněží nebo řeholních sester. V myslích lidí mohou být někteří spojováni s bohatší kategorií. Nelze však generalizovat. Někteří řeholníci mají z titulu své funkce k chudým velmi blízko, jiní méně.

Podle údajů OSN násilí vyhnalo z domovů více než 300 000 lidí. Víme, že většina lidí již žije v nejistých podmínkách, ve slumech. Kam se vysídlené rodiny uchylují?

To je velmi důležitá otázka, protože ve skutečnosti neexistuje žádné místo, nic skutečně organizovaného, kde by je mohli ubytovat. Téměř každý týden jsou napadány nové čtvrti, takže pokaždé musí tisíce lidí utéct a často se nemohou vrátit do svých domovů. Jakmile totiž čtvrť napadne nový gang, lidé se už necítí bezpečně. Mnoho lidí zemřelo při pokusu o návrat domů. Většinou lidé jdou za některým členem rodiny, který se jich ujme jako první. Ale to trvá jen několik dní, protože to brzy začne být neúnosné. Rodiny již žijí v malých domech, často v jedné místnosti s deseti lidmi. Když přijde nová rodina, je to opravdu velmi těžké. Navíc lidé, kteří přijdou, často přišli o všechno a jsou závislí na rodině, která je přijme. Je to opravdu složité... Teď vidíme lidi, kteří spí na ulici i se svými dětmi, což dříve v Port-au-Prince nebylo.

Přicházíte na pomoc tolika dětem ulice, opuštěným dětem. Jaká by byla jejich budoucnost bez církve, bez vaší činnosti?

Byly by skutečně odkázány samy na sebe a na podmínky chudoby. Co by se s nimi stalo? To ví jen Bůh. Ale před několika dny mi některé matky řekly: "Sestro, kdybyste tu nebyla, všechny bychom zemřely." Myslím, že trochu přeháněly, ale takhle to myslí, takhle to vyjadřují. Někdy se dokonce divím, jak lidé dokážou přežít několik dní bez jídla a zbaveni úplně všeho. Bůh je přítomen. Myslím, že odpověď je následující: On je tu pro ně. Může být přítomen skrze mě nebo nějakým jiným způsobem. Nikdy však své děti neopouští.